1. část

1.

 

Conticity, USA, jaro 1969

 

             Všude byl cítit jarní vzduch. Slunce pomalu klesalo k obzoru a svět se měnil do zvláštního romantického šera. Touto dobou panoval u řeky klid, auta na silnici ubývala a přibývalo naopak lidí, kteří hledali přívětivé teplo kaváren.

             Stál jsem opřený o zídku u řeky a kouřil. Sledoval jsem lidi, jak se procházeli podél vody. Jaro se dralo na povrch a já si to užíval. Nejen ten krásný vánek, ale i tu svobodu, která mi byla po celá léta odepírána. Nyní jsem tu stál a čekal na nový začátek. Někdo by mohl říci, že chci hodně, ale co bych to vysvětloval. Na sobě jsem měl přeci ten nejmodernější komunistický kabát a kouřil nejdražší cigarety, které by si nekoupil ani chudák. Chci moc, když chci lepší život? Ano, chtěl jsem víc. A to víc mělo každou chvílí dorazit.

             Po několika minutách se ozvalo zaskřípání pneumatik a do ulice se vřítilo auto. A ne jen tak ledajaké auto! Zůstal jsem stát a dokázal jen zírat. Červený Ford Mustang si to mířil přímo ke mně. Motor si spokojeně předl a lak každého provokoval svým božským leskem. Taková nádhera!

             Pohvízdl jsem si a umanul si, že pokud bude možnost mít se nějak podobně jako ten řidič, zkusím všechno. Všechno!

             Srdce mi sice bušilo vzrušením, ale s odhodláním jsem vyrazil k autu u obrubníku. Vystoupil z něj vysoký muž v drahém obleku. Své šedivé vlasy schovával pod kloboukem a trochu kulhal. Přesto si zachovával jistou eleganci a sebejistotu.

             Přišel jsem k němu a snažil se tvářit také sebejistě, když jsem mu ale pohlédl do jeho zjizvené tváře, začal jsem se trochu bát.

             „Charlie Baker?“ zeptal se. Přikývl jsem.

             „A vy jste?“

             „Jack Monroe,“ odpověděl a odmlčel se. Tak a teď mě asi zabije, pomyslel jsem si.

             „Mluvil jsem s Janem a myslím, že bych pro tebe mohl mít nabídku.“

             „To bych byl rád,“ moje dušička zajásala. Jack se ale zatvářil ještě strašidelněji, než obvykle. „Jsi ochoten přistoupit na vše?“

             Jeho otázka mě trochu zaskočila. Podíval jsem se za něj na to krásné nablýskané fáro a dřív, než jsem si uvědomil, co říkám, kývnul jsem.

             „Absolutně.“

             Než jsem se vzpamatoval, seděl jsem v autě a vyráželi jsme směrem do centra. Vnímal jsem každý detail vozu. Vůni kožených sedaček, rychlost nebo to famózní zrychlení. Byla to naprostá dokonalost. Napadlo mě, kolik lidí, jako mě, na tohle auto už nalákali. Ale co, zkusit se má všechno. Kdybych nezkusil nic, co jsem zažil, neseděl bych v kapitalistickém autě! Při této myšlence jsem se usmál.

             „Kam mě to vezete?“ zeptal jsem se.

             „Uvidíš,“ odpověděl Jack a já si řekl, že se nemá cenu už na nic ptát. Mohl bych mít hodně otázek a skončit v příkopě za městem jsem nechtěl. Díval jsem se radši ven.

             Conticity, město nového začátku, nového života. Skoro až posvátné místo! Minulost jsem musel hodit za sebe. Nebylo to příjemné, ale musel jsem to udělat z vlastního zájmu. Milované, které jsem nechal napospas nevědomosti, se tak rozhodli dobrovolně. Nedalo se tedy nic dělat.

             Myšlenky se mi přehouply k Janovi. Ten Polák se stal mým nejlepším přítelem. Za ten poslední rok jsme toho spolu hodně zažili a staly se oporou jeden pro druhého. Už několik měsíců se mi neozval, dalo by se říci, že mě to hodně trápilo. Měli jsme plány, společné představy nových životů. A teď? Jsem tu sám.

             Zastavili jsme u staré bytovky poblíž centra. Ve třetím patře se nacházel malý byt tak akorát pro mě. Jack mi předal klíče a usadil se u kuchyňského stolu. Položil na něj několik papírů a vyzval mě, abych se k němu přidal. Do té chvíle jsem stál uprostřed bytu a nemohl uvěřit, že tohle je můj nový domov. Jak se to vůbec mohlo stát?

             „Takže,“ začal Jack a já si sednul. Euforie musela počkat.

             „Poslouchám.“

             „Tohle zítra bude podepsané. V klidu si to pročti, a kdyby něco, tak se mě pak zeptáš.“

             Přitáhl jsem si k sobě papíry. Byly to nejrůznější smlouvy. Zběžně jsem je prolétl a zjistil, že budu pracovat u Cooper Ports Company, částka nebyla zrovna nejhezčí, ale nějak jsem začít musel.

             Zvedl jsem oči. Jack sáhl kamsi pod sako. Rozbušilo se mi srdce. A je konec! Vytáhl ale tlustou obálku. Podal mi ji a já se podíval dovnitř. Byla plná amerických dolarů!

             „Wow,“ nebyl jsem schopen slova. Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky. Proč by sakra dával peníze někomu cizímu? A co teprve ten byt?

             Jack jakoby věděl, na co myslím.

             „Jan se za tebe zaručil a já nemám důvod mu nevěřit.“

             Zamyslel jsem se. „Nevíte, kde je?“

             Jack se náhle zatvářit ustaraně. „Myslel jsem, že to mi povíš ty.“

             Nastalo opět ticho.

             „Každopádně ty peníze máš do začátku. Kdyby náhodou šéf nebyl spokojen s tvou prací, tak končíš. Samozřejmě byt si pak můžeš nechat za stejný nájem. Je to jasné?“

             Přikývl jsem. Trochu jsem se bál, co si na mě vymysleli. Jak jsem ale řekl, zkusím všechno!

             Jack vstal. „Takže zítra ráno v sedum čekej před barákem. Vyzvedne tě mladej Wilson. Papíry předej jemu.“

             „A co budu vlastně dělat?“

             „Dohled nad transportem našeho zboží. Takže vůbec nic těžkého,“ řekl Jack a za celou tu dobu se poprvé usmál. Možná to byl ironický úsměv, možná ne, ale zvedl mi náladu a povzbuzoval mě jít do nového života s chutí!

             Jack odešel a já se natáhl na pohovku, abych si v klidu mohl přečíst všechny papíry. Po chvíli jsem stejně usnul.

            

             Druhý den ráno mě probudil zvonek u dveří. Vyletěl jsem jako střela a zjistil, že hodiny ukazují za šest minut půl osmé. Sluneční paprsky se nořily hluboko do bytu a já si s hrůzou uvědomil, že jsem zaspal.

             Zvonek u dveří se ozval znovu. Sakra! Rychle jsem přiklusal ke dveřím a otevřel. Na chodbě stál blonďatý mladík přibližně v mém věku.

             „Aaa dobrý ránko,“ pozdravil a usmál se. „Pán si trošku přispal, co?“

             „Ano, omlouvám se, bylo toho na mě nějak moc,“ omlouval jsem se narychlo. Bylo mi trochu trapně. „Jinak dobrý ráno.“

             Rychle jsem se oblékl a vydal se za mladíkem ven. Smlouvy jsem stačil podepsat a předat mu je. Venku byl cítit krásný jarní vzduch. Zavřel jsem oči a představil si jarní rána, když jsem byl malý kluk. Mohl jsem říci, že m i to chybělo.

             Vrátil jsem se do reality. „Jsem Charlie Baker,“ představil jsem se cestou k autu.

             „Já vím,“ usmál se mladík. „Lucas Wilson.“

             Jeho stálo opodál. Byla to stará herka, ale rozhodně neurazila. Alespoň podle mého vypadala lépe než kdejaké sovětské plechovky.

             Nastoupili jsme a vyrazili kolem mé bytovky na hlavní třídu. Koutkem oka jsem neustále pozoroval Lucase. Usmíval se, i když jsme stáli v koloně. Optimismus a dobrá nálada z něj doslova tekla proudem. Nakonec jsem se usmál také.

             „Odkud jste?“ zeptal se po chvilce.

             Zaváhal jsem. „Z Československa.“

             „Opravdu?“ jeho zájem mě překvapil. „Jak?“

             „Minulej rok jsem utekl. Trochu se to tam pokazilo, a když se naskytla možnost, tak jsem vzal roha,“ vysvětlil jsem mu.

             Lucas mlčel. Pokračoval jsem dál. Takto jsem to vyprávěl už mnoha lidem. „Rok jsem strávil v Západním Německu a ve Francii. Nakonec jsem přes kamaráda skončil tady.“

             Lucas nereagoval. Upřeně se díval do zpětného zrcátka. Co se děje?

             „Někdo nás sleduje,“ řekl a rázem jeho optimismus byl pryč. V jeho očích se mihl strach. Přikrčil jsem se na sedačce a pohlédl do zrcátka na své straně. Za námi jel černý sedan. Zrovna jsme zatáčeli do úzké ulice mezi budovami, když v tom se vydal za námi. Sakra, nemusím být expert, abych poznal, že nás opravdu sleduje.

             „Co budeme dělat?“ šeptal jsem.

             „Počkáme.“

             Ozval se výstřel. Kulka se zaryla kamsi do karoserie. Podíval jsem se na Lucase. Vypadal stejně vystrašeně jako já.

             „Otevři přihrádku, rychle!“ křikl a ukazoval na palubovku. Sáhl jsem na páčku a otevřel ji. Ze tmy na mě hleděl pořádný revolver.

             „Podej mi ho!“

             Ozval se další z mnoha výstřelů. Kulka musela zasáhnout pneumatiku. Auto začalo na silnici tancovat jako na ledě. Chytil jsem se rukojeti u dveří právě včas. Před námi se vynořilo další auto, takže Lucas strhnul volant doleva. Nárazu do zdi se nedalo předejít.

             Otevřel jsem oči. Byl jsem stále v autě. Ležel jsem opřený o palubovku a hlava mě bolela jako nikdy. Stěží jsem se dokázal přinutit být vzhůru. Cítil jsem, jak mi po spánku teče krev. Otočil jsem se na Lucase. Seděl na sedačce s hlavou zakloněnou. Viděl jsem, jak se hýbal, takže byl na živu!

             Náhle jsem uslyšel kroky. Nevím, kdo to byl, možná nějaký kolemjdoucí. Snažil jsem se ho identifikovat podle sluchu, ale nešlo to. Byl tak neuvěřitelně tichá. Nechtěl jsem se moc hýbat, dostal jsem strach, a tak jsem nechal oči zavřené. Co se to sakra stalo?

             Kroky se přesunuly na Lucasovu stranu. Nedalo mi to, lehce jsem oči otevřel. Spatřil jsem mužskou siluetu stojící vedle auta. Chtělo se mi zakřičet o pomoc, ale nešlo to.

             Muž náhle pozvedl paži. Zazněl výstřel. Lucasovo tělo sebou škublo. V momentě, kdy se mu kulka vrtala do čela, otevřel chudák oči a pohlédl smrti do tváře. Jeho pohled jakoby mi sděloval, že takhle to být nemělo. Měl večer sedět s kamarády a překypovat dobrou náladou. Z čela mu ale crčela krev a mně se chtělo plakat.

             Muž odkráčel a já se pomalu nořil do světa tmy. V dáli jsem ještě zaslechl sirény znějící jako umíráček.

---