Vyplo

Zírám do země. Vyplo.

Zadek na gauči, necítím. Nohy na stolku, necítím. V ruce ovladač? Jo, asi tam ještě je.

Možná by to chtělo poslouchat, co se tam děje. Proč jsem se na to chtěla dívat? Nevím ani, co to je za program. Jako by to všechno nebyly kraviny.

„On se nikdy nechtěl oženit, Margaret, a ty to dobře víš!“

Aha, no jasně. Rosamunde Pilcherová.

Co to tam je na tom madlu?

Ah, kurňa, už jsem mrkla. To už neplatí.

No, bolí mě kostrč, asi to rozvalím.

…

Zírám do stropu. Vyplo.

Takhle naležato je to vlastně o dost pohodlnější. Ne, ty šmouhy už řešit nehodlám, stejně tu nikdo malovat nebude.

Nevím, o čem přemýšlet.

Co vlastně dělám? Spím zaživa. Blbost, zabděla. Oči navrch hlavy, ale nic v nich. Děs. Asi se v nich odráží stopní běloba. Možná doplněná o lesk od zářivky. To zní celkem spisovatelsky, ale jiskru to tomu nedodá.

Je to prostě duševní prázdnota.

Jestli je to, co se zračí v očích, odrazem duše a duše je bílá, tak si myslím, že je to fakt ono. Zásah.

Ještě ty šmouhy, jsou dost vidět. Šedočerné poznamenání. Skvrny jsou hříchy? Nebo je to smutek?

Co vůbec duši tíží víc? Hříchy nebo smutek?

Ví bůh.

…

Zírám do telky. Vyplo.

Něco se tam míhá, ale je to rozmazaný. Hodně zelený barvy. Teď to přebliklo.

„Nikdy Tě nepřestanu milovat.“

Asi se mi chce brečet.

---