bojím se...

Je mi smutno. Je mi smutno vždycky, když večer pokládám svou hlavu na polštář a ta tvoje hlava tam chybí. Je mi smutno už jen při myšlence, že ty taky spíš, že někde jsi a že někde ležíš v posteli a že já zrovna nemůžu být s tebou, teď, když to potřebuju ze všeho nejvíc. Je mi smutno i ze štěbetání ptáků na stromech, když je už nemůžu poslouchat s tebou. Je mi smutno z ranní rosy, kterou se brouzdám cestou do školy. Vím, dělám, jako kdybych už tě neměla nikdy vidět, ale já se bojím. Mám stažené hrdlo a žaludek, je mi úzko při zmínce o smrti, ale nedá mi a ta myšlenka mi už běhá hlavou pořád. Už tě nevidět? Co by to bylo… umřela bych asi sama žalem, utopila bych se v slzách. Už vidím ty titulky: šestnáctiletá dívka se utopila ve vlastních slzách…nechci tě ztratit. Vždycky jsem si myslela, že nemůžu poznat, co je to láska, že tahle nemoc mi nehrozí. Jenže pak jsem potkala tebe. Neznala jsem tě. No, i když možná znala, ale vůbec jsem si tě nepamatovala. Ale vzpomněla jsem si na tebe, vždycky, když jsem šla okolo vás. Pamatovala jsem si, že jsi byl světlovlasý. A to jsi ostatně až do dneška. Světlé, jemné vlasy, co ty tak nenávidíš a já je na tobě tak miluju. Pak mě tě představili a ty ses mě líbil. Ne moc, jen tak letmo, snad jsem si říkala, že takovýho kluka jsem tu ještě neviděla. Vlastně jsem takovýho kluka neviděla až do dneška. Jsi jemný, máš zvláštní reakce, nikdy nevím, jak budeš reagovat. Jsi svérázný. Rozhodneš se o něčem a držíš se toho jak jen to jde. Ale někdy jsi hrozně cynický. Směješ se tomu všemu špatnýmu, co jsi v životě zažil a v tu chvíli mi vždycky připadáš hrozně blbej. Blbej, a ani o tom nevíš. A ty se mi ještě ke všemu divíš… proč? Když se lidé mají rádi, neptají se přece tak. No a co, že jsi o, dejme tomu, rok mladší. Mě to nevadí a jestli tobě ano, tak stačí, když uděláš jednu jedinou věc a máš problém vyřešený.

Miluju tě…tvoje Princezna