Nevermore

Nevermore

Světlo svíček pokoj líbá,
kde na zemi polospící,
leží dříve krásná panna
dítě v náruč líbající,
matné světlo laská líci
dítka,
matku nevzbouzící.

A za okny němý zeť
pochoduje, podupává
cítí oběť, teskno mu je,
má sivou či černou pleť ?
Měkké světlo vábí dovnitř
jsi  anděl a nebo zvěd ?
Usadil ses v podokenní,
v pokoji, kde nikdo není,
tak začíná němý kmet
smutný příběh vyprávět.

Popisuji  jen co vidím,
přece se vám stydím říct,
to, že pokoj opustily
dvě duše,
co žít jen chtěly,
když k ránu svíčky dohořely.

Lehké kroky po pokoji
kolem těl se mouchy rojí
matka s dítkem v objetí
žili jen,
když v zápětí
navštívil je tichý host
a nenechal pro radost
nic na památku.

Marně chodíš po pokoji
dítko němé zůstane,
nepromluví – víckrát ne
černý Poeův havrane,
rána už se nezahojí.

Neruš matku v propast snící,
nech ráno ať ničí tvou
melodií zbloudilou
těla – vždyť ta polosnící
navždy uvnitř zůstanou.

Při rozbřesku krákorání,
v pokoji víc slyšet  není
vyleť oknem havrane,
ty, co dostals na památku
duše dvě – a víc už ne,
vždyť nic skutečného věčné není,
jen počkej do rozednění
vše jednou je – a pak už ne.

Oba dva tam v němém spaní,
dočkali se roztmívání.
Poeův posel tmou,
teď za jinou
duší  nevinnou -
- co probouzí ji rozechvění
v tichu peruť havraní.

Nad ránem jen krákorání ,
černý Poeův havrane,
zpívej píseň
při stmívání,
říkej všem, že
umdlévání
bolestná je tíseň,
pověz jim, že krákorání
patří mě a jim už ne.

Přes výhružné zaklepání
otevírám přízraku,
ten do tmy křičí: Dýchej, miluj,
buď zase má Lenore
Noc mi šeptá nevermore....