Stařec

Stařec

Byv vyprahlou zemí,
pustinou bez vody,
poutník, co nikde nestaví.
Oáza bez studny,
poustevník s mošnou prázdnou,
pocestný, co žízni neodpouští,
- kroky těžknou -
- jdi –
bez cíle a směru  starče,
pane světlovlasý,
vlasy bílé – na mou věru,
kosti už máš na maděru,
sotva vlečeš svoje léta – náklad těžký,
chceš jít,
bez bolesti,
sám a pěšky,
ty, který už nespěcháš.

2. sloka

Teď dutý strom a dřevo ztrouchnivělé,
odevzdat se životu,
odevzdat se cele,
vědět, kde hledat začátek,
kde najít jádro,
cítit touhu v těle, sílu, pevné paže,
 líbat dívky,
duše v těle,
objat křivky žen
 a slečny,
hledat život,
 Smrti – věčný.
Dychtit touhou,
vítat mládí – ještě jednou -
- naposledy,
zas a znova
vidím řady – zrnka písku -
- vteřiny, co sílu berou,
co se k  smrti tiše derou.

3. sloka

Byla v černém, byla vdova,
žije bolest,
zas a znova
plnou měrou
vnímá mládí, zítřek, sílu,
moji víru,
v to, že najdu živý pramen,
napiju se, řeknu amen.
Jedno přání svírá srdce,
jedno přání nesplněné,
ale no tak, starý pane,
jen doufáte v nemožné,
co myslíte, že se stane ?
Duše v půli rozervané,
starý blázne, netastníče
zase mladý ? Pročpak pane ?

4. sloka

Vydechnul a padnul na zem,
líbal svět a prosil Bohy,
dotýkat  se smět oblohy
šeptal svoje přání světu
beze slov
a chvalořečil
svoje mládí,
mladost v květu.

5. sloka

Chtěl a dostal zpátky léta,
zpátky čas a nazpět tělo
a jakoby neumřelo
nic
co bylo
jeho snem,
opíjí se hořkým vínem,
sladká chuť, co patří Bohům,
těm, co sídlí nad Olympem,
těm, co mají moc, co dali
nazpět čas
a léta vzali k tobě – smrti,
smrti, vyčkej sobě.

6. sloka

Nečekalas  vdovo černá,
nečekalas proměnu,
splněný sen,
 zůstaň věrná
- nedočkáš se,
myslela sis,
že jsem blázen,
že jen hasím touhou život,
víno vodou ředím -
- smrti  -
bylas dlouhou
dobu dobrý protihráč
a teď čas svých dětí zdědím.

7. sloka

Dutý strom a dřevo ztrouchnivělé,
pod ním leží starec,
stařec v mladém těle,
ten,
co touhu neuhasí,
netěší ho kolem krásy,
prožil život,
kéž by znova světlovlasý,
kéž by znova byl.

8. sloka

A před sebou ještě roky,
jako v moři hlubina,
co světlo žárem zhasíná
a rozsvěcí se do tmy.

Časně zrána září hvězdy,
večernice do ticha,
tak proč hudba neutichne ?
Proč tak zvolna utichá…
O čem sní ? A pro co dýchá
život dvakrát prožitý,
trýzeň  v srdci nezaniká,
slzy žízeň nehasí,
pak se zřítit do propasti,
jiného nic nespasí.

9. sloka

Přeji si tě, černá vdovo,
tys mě – Fausta, podvedla,
podvedla a smála ses mi,
v duši trýzeň zažehla.
Vědělas a mlčela jsi,
znala jsi to tajemství,
znalas vůni rajské krásy,
Ráji dalas neštěstí.
Jak propast v Edenu,
královno světla,
otevři náruč – smrti – je teplá ?
Náruč ? Smrt ? Od obojího trochu-
- tak co, starče, bojíš se -
- chceš jít ? V plížit se dovnitř,
cítit trochu,
úlevu tu, kterou znají,
ti, co smrti požehnají,
co ji přijmou, tak, jak je tu,
přijmi ji – vždyť vládne světu,
tobě taky vládnout bude,
dám ti růže,
na hrob rudé.

10. sloka

Fauste, Ďábel nečeká-
- a před tebou daleká-
cesta – chceš ji znova projít? Chtěl bys
zase vrátit mládí?
Znova zažít trápení? Copak ?
Slunce zatmění
 už není to,
co bylo dřív ?
Co sis myslel, mladý Fauste,
co myslel sis,
že tě čeká -
- tebe prázdno tolik leká ?
 
Neboj se, vždyť není čeho,
jsem tvá múza,
píseň moří,
obejmu tě a pak shořím,
budu tvoje pustina, co
 ve tmě hoří,
květina, co
zhasíná
do světla noci život v tobě.

11. sloka

Tak chval Boha žalozpěvem,
vzdej mu chválu němým zpěvem,
přivítej ho mrtvým tělem,
živou duší, nekonečnou,
ta ať dýchá, ať je věčnou
princeznou,
co splétá vlasy krkavcům,
když klovou řasy.
Ať je v ní tvůj elán vital,
cos ho nechtěl opustit,
ten, co Ďábla nepřivítal,
rozbřesk změnil na úsvit.

12. sloka

Dutý strom a dřevo ztrouchnivělé,
odevzdat se smrti,
odevzdat se cele,
vědět, kdy dojít konce,
kdy hledat jádro,
zhasnout touhu v těle,
přijmout život věčný,
nalézt život – v smrti-
- nekonečný.