Za svitu měsíců I.

Je to už hezkých pár desítek let, co jsem žil na hradě Elandor v Rokytanii. Panství to bylo relativně klidné, konflikty se sousedy žádné, ekonomika prosperující, neměli jsme si na co stěžovat.

Bylo nás osm – rytířů řádu Rudého oka. Byli jsme ti nejlepší z nejlepších a čekali jsme jen na nejobtížnější úkoly. Vzhledem k tomu, že se v zemi nedělo prakticky nic, většinou jsme se jen nudili. Samozřejmě že jsme se stále zdokonalovali, však se nikdy nemůže člověk naučit všechno, i na společenské akce jsme většinou chodívali, případně vysílali alespoň jednoho zástupce z našich řad, ale jakýkoliv monotónní život vás přestane brzy bavit, ať je sebelepší.

To jsme ale v té době ještě netušili, že se to rychle změní a my nebudem vědět kam dřív skočit.

Pak tu byl Damiell. Zářil na obloze jasným žlutým světlem, které symbolizovalo bohatství. Když ten se objevil, buď nás čekaly žně, nebo jsme objevili nový důl zlata, či něčeho podobného.

Když se na obloze neobjevilo nic, všichni dostali strach. Moriell byl měsícem smrti a války. Byl černý a nevydával žádnou zář, proto nebyl vidět.

Gariell byl měsícem úspěchu. Právě proto si náš král vybíral pro diplomatická jednání, když se modré světlo Gariellu rozzářilo na obloze.

Proti němu však stál Frogriell, zeleně svítící měsíc přinášel klid a mír.

Starý kouzelník Aston Každých třicet dnů stoupal se svou družinou na vrchol Aerwest, odkud očekával příchod měsíce, poděkoval bohům za měsíc uplynulý a opět sestupoval do města, aby králi, potažmo lidu, oznámil, jaký bude měsíc následující.

Byli jsme všichni velice udiveni, když oznámil, že na obloze spatřil červené světlo Lauriellu. Král měsíců se nám neukázal již dobrých deset let. Ovšem vzhledem k tomu, že obrovské vedro zahánělo všechny obyvatele do stínů svých chalup a vinných sklípků, čekali jsme zabíjející nudu. Ani nejlepší bojovník by tu nudu nebyl schopný porazit… A přece se jeden takový našel.

Objevil se z ničeho nic před branou do hradu a že prý chce ke králi. Král není takový hlupák, aby hned k sobě pouštěl kdejakého přivandrovalce, proto příchozímu vzkázal, ať si najde v hostinci cimru a král že pro něj pošle. V ten okamžik dostal kapitán stráží rozkaz, aby neprodleně vyslal špeha, který měl za úkol zjistit, co že je ten človíček vlastně zač.

Nevzpomínám si už, co mě k tomu vedlo, ale od kapitána jsem si vymohl povolení, abych se o příchozího postaral já.

Nebyl problém vypátrat ho v jedné ze tří hospod v Elandoru. Jedna z nich se jmenovala U Vyschlého korbele. V té se slézala ta největší verbež, která ve městě žila. Primitivní bytosti, páchnoucí až hrůza, se dokázaly většinou jen opít a poprat. Vyloučil jsem možnost, že by cizinec byl tam, protože hostinský neposkytoval ubytování.

Proto jsem rovnou zamířil K Zrezivělé podkově. Největší hospoda poskytovala dobré služby za nejlepší ceny.

Možná namítnete, že já, jakožto jeden z nejvýše postavených lidí v království, jsem musel být velice dobře známí po celém městě. Zklamu vás. Žili jsme v přísném utajení a jediný známý člověk byl král a jeho šest ministrů. Neznamená to, že jsme měli zakázaný pohyb po městě, jen jsme nesměli chodit v uniformách a představovat se vlastním jménem.

Převlékl jsem se za obyčejného obchodníka, jen tak v plášti, ale svůj meč, ukovaný na Zeleném ohni z hvězdného prachu, jsem neodložil. Ostatně nám to ani řád nedovoloval.

(...)