Za svitu měsíců III.

“Nikam už nejdu, mám všeho po krk,” namítl.

To už mi došla trpělivost. Věděl jsem, že kdyby mě v předchozím souboji nezaskočil tím rychlým výpadem, porazil bych ho. Teď tedy byla řada na mě. Skočil jsem po meči, převalil se po zádech, vstal a přiložil mu špičku k hrdlu. Ani se nepohnul.

“Tak si dej pozor, abys o ten krk nepřišel… Jdeme!”

“A patrně chceš, abych já vyslal armádu, která se spojí s tou vaší, je to tak?”

“Nikoliv, králi. Zlo, které se na nás chystá se nedá zničit hromadou mužů a silou jejich mečů. Dá se zničit jen silou vůle. Nepřišel jsem vás jen varovat, přišel jsem o takové lidi požádat.”

“Jak víš, že takové lidi v kraji máme?”

“Vím to, stejně jako vím, co se děje na jihu,” opět neurčitě odpověděl.

“Nemohu ti poskytnout všechny, to jistě dobře víš.” V ten okamžik mi došlo, že moje tajnůstkaření o Řádu Rudého oka bylo naprosto zbytečné a mohli jsme si s cizincem (který se mimochodem dosud nepředstavil) ušetřit několik trapných chvilek.

“Vím, žádám jen o dva. Jednoho z řádu rytířů a jednoho z řádu Temných mágů.”

“Čekal jsem to, tedy Maxi,” otočil se král ke mně a já měl chuť v tu chvíli zmizet. “Půjdeš ty. Nemá cenu šířit paniku mezi další lidi a ty už beztak víš o všem. I na tobě nechám výběr vašeho třetího společníka.”

Tím to skončilo. Já výběr nijak neodkládal a hned ráno jsem zašel za svým nejlepším přítelem, Temným mágem, který mi jediný přišel tak nějak normální. Jediné, co bylo podivné, bylo jeho jméno, ale on o něm nechtěl nikdy mluvit. Jmenoval se Schrai Töflii.

Počaly přípravy na cestu. Všichni jsme dostali krásná brnění (Schrai odmítl), lehké meče z té nejlehčí a nejtvrdší oceli, jakou jen náš lid byl schopen vyrobit (Schrai odmítl) a krásné kouzelnické hole z tvrdého dubu (tentokrát jsem odmítl já s Veverkou). Naše cesta začala po měsíci. Možná namítnete proč až tak pozdě, když už mohlo být skutečně pozdě, ale s napjetím jsme očekávali příchod nového měsíce, který mohl odpovědět na naši otázku, zda uspějeme. Nezjistili jsme nic. Snad jen, že naše cesta bude veselá a něco si z ní, pokud se někdy vrátíme domů, přivezeme: Damiell sdělil své poselství.

Cesta trvala mnoho dní a strávili jsme mnoho nejistých nocí, co s námi bude. Veverka mluvil dost tajemně a nic moc nám říct nechtěl, co se vlastně děje. A Schrai byl odjakživa nemluva. V duchu jsem se proklel, s kým že to jdu na cestu na smrt.

Do království Veverky jsme dojeli za dvacet jedna nocí. Tam jsem měl sehrát hlavní roli já. Předstoupil jsem před krále, který měl nekonečně dlouhé řeči o tom, jak si cení přízně mého panovníka a že udělá vše, co budeme chtít. Řekl jsem si, že chci mít na tuto výpravu pěkné vzpomínky a po předčasném důchodu jsem toužil od svých osmi let, kdy jsem se stal učedníkem u mistra šermíře. Proto jsem si pod záminkou cestovních výdajů vyžádal pořádný měšec zlaťáků. Král byl uspokojen mou skromností a s tímto dál mlel cosi o morálce a podobných nesmyslech, kterým jsem já nevěřil.

Po cestě jsme si všichni pár dnů odpočali a pak se vydali dál na jih do Přístavního města. Tam na nás už čekala loď a zpráva, že nepřítel je na cestě.

Dalších pět dní jsme strávili na moři, což bylo celkem příjemné, neboť rumu bylo dost. U Schraie se projevila na rum alergie, ale zbaběle se vymlouval na mořskou nemoc.

Ledva jsme přistáli, došlo na nejhorší. Poštovní holub oznamoval: obloha bez měsíce… Válka byla neodkladná.