Ona

Objevila se znedání,

jako slunce uprostřed temné noci.

Jiná než všechny ostatní.

Lepší než všechny ostatní.

Jakoby sama Afrodité sestoupila z Olympu na zem.

 

A byli jsme si blízcí.

Tak blízcí, jak je to jen možné,

a přece ještě blíž.

To bylo tehdy.

 

Změnilo se snad něco? 

Nic, a přeci všechno.

V její přítomnosti se stále cítím jako v extázi,

protože vím, že jsme si blízko tak,

že to slovy nelze popsat,

ale přeci dál než tenkrát.

 

Mám strach, že už necítí a nebude cítit to samé, co já,

ale věřím

v pravý opak.

Mám strach, že přijdu o své slunce,

že se z jejího žáru vrátím zpět do mrazivé temnoty,

ale věřím,

že bude svítit na obloze mého života navždycky.

Mám strach, že o ni přijdu navždycky jako Orfeus o Eurydiku,

ale věřím,

že budeme jako Filémón a Baucis.

 

Bojím se, že ji ztratím.

 

---