Na tohle si taky zvykej

Bylo srpnové ráno.

„Snad nejsi podělanej z toho, že musíš chvilku žít na ulici, ne? Podívej se, to si brzo zvykneš. Jedno ráno, druhý ráno, třetí ráno a pak... už ti to tak hrozný nepřipadá. Nic složitýho na tom neni,“ opřel se o strom a zapálil si kopretinu a pokračoval: „vole, nebreč,“ a jednu mu vrazil až si z toho sedl na prdel. Skrčil se k němu a povídá: „na tohle si taky zvykej“.

Slunci se podlomily nohy, ztratilo rovnováhu a spadlo přímo za černý mrak. Ten spustil déšť a zabil ptačí zpěv. Tom a Bernard skočili pod střechu místního bordelu. Hudba linoucí se z oken náhle utichla. Otevřely se dveře a vylezl holohlavý chlápek s pěkně nabroušeným nožem a štěkajícím psem: „co tu, do prdele, chcete?“ zamračil se až začalo ještě víc pršet. Odpověděl Bernard: „jenom se tu chceme ukrýt před tím hrozným tichem,“ a ukázal na nebe. Holohlavý chlápek dělal že ho neslyší a čistil si špínu za nehty: „nechcete nějakou kurvu? Máme od všeho nejmíň dva kusy,“ poplácal psa, který se začal chechtat až mu zaskočilo. Všechno zvážnělo a trochu pulzovalo: „ne, dík,“ řekl Bernard.

„Když sem byl mladej a chodil do školy, tak sem nikdy netušil, že bych moh skončit tady,“ ukázal na temný les, kde měl postavenou skrýš.

„Mělo to bejt všechno jinak. Matka mi povídala, že budu bohatej a šťastnej. Stačí se snažit a přijde to samo. Třeba je ještě čas...“ odmlčel se a podíval se na zem: „chtělo by to nějakej chlast, co?“ sotva to dořekl na zemi se objevila litrová láhev Alpy.

„Tome?!!! To jsem ale zatraceně rád!“

Po udatném pití se omámená mysl Toma a Bernarda rozhodla, že se půjde podívat do bordelu, co tam nabízejí. Ale Bernard si vzpomněl, že nemají žádné peníze. Zase se povídal na zem prosebným pohledem a šťastně vykročil vpřed: „to je teda den, TOME!!!“ smál se na celý les.

Nestačili přijít včas. Všechny okénka byla již zhasnuta a slyšeli pouze omamnou meditační hudbu. Začala se jim zavírat oční víčka jako dva obrovské popelnicové poklopy. BUM BÁC BUM BÁC! Najednou z křoví vylezla mladá dívka. V rukou držela květiny a ve vlasech měla zelenou stužku. Obličej ji pokrývala zlatá zář.

Bernard se hrozně lekl. Vzal do ruky kámen a hodil ho přímo do obličeje té zlaté dívence s květinami a stužkou. Spadla na zem a tam se několik dalších minut rozpouštěla až zcela zmizela.

„TOME, TOME NEMÁME MI ŠTĚSTÍ?!!! HAHAHA,“ a zahodil Toma tisíc kilometrů zpět do moře.