jednotka 2.

Uniformy mě přitahovaly v odjakživa.  Poprvé jsem se pokusil dostat k Policii krátce po střední škole, ale policejní psycholog, tlusťoch s fialovým pórovitým nosem dlouholetého pijáka měl jiný názor. Výkonnostní testy nepředstavovaly žádný problém. Bohužel jsem byl tehdy zoufale naivní a v nekonečných osobnostních dotaznících odpovídal pravdivě. „Ano, rád se dívám do ohně. Ano, někdy více riskuji. Ano, vyzkoušel jsem měkké drogy.“ Ne, neprošel jste psychotesty.

Dva roky nutná pauza. Nevědě jsem co by, tak jsem nastoupil k Městapu -  Městská Policie Praha přece potřebuje strážníky!  Nejednalo se o výběr, spíše o nábor. Kdo měl končetiny alespoň zhruba na svém místě, neslintal a neházel po ostatních hovnama, měl dost slušnou šanci stát se městským drábem.  Slušivá uniforma, gumový pendrek, služební Čézeta  a hlavně, hlavně stravenky!

Před šestou ráno jsem jezdil metrem z Hájů na Prosek.  Úkáčka s maltou snad i ve vlasech. Ožralové, co usnuli na vcelku pohodlných sedačkách a teď se zmatenými výrazy probudili a čumí na rozřezané kapsy džínsů. Uklízečky se rukama rozežranýma od čistících prostředků.  A policajti. Jízda  metrem utekla svižně jako obvykle, na Kelerku se autobus kodrcal jen pár zastávek. Byl jsem zas nasraný na celý svět a hlavně na sebe. To byl omyl, Městapo byl kurva omyl.  Podzimně oslizlý chodník, zadní branka k areálu Sezamu a u ní strážník-čekatel Přemek Brádle, syn kulaka od Nymburku. Ramena měl široká jako mrazák a inteligentní byl skoro stejně. Vybaven byl baterkou a  děsivou pravomocí kontrolovat průkazky vstupujících osob.

 „Předložte průkaz a sdělte účel návštěvy, osobo.“ „Jdi do prdele s tou baterkou Přemku, nebo si tě při donucovákách namažu na prsa.“  „Nemusíš být hned tak hnusnej Dane, mám to za úkol od velitele, vždyť to víš, že mě to netěší.“  „Jen nekecej. Skoro půl roku spolu chodíme do třídy, na výcvik i na praxi na ulici…copak si mě nepamatuješ, ty vořechu?“  „Je to předpis Dane a to… Rychle jsem ho přerušil. „Jo já vím, donesu ti kafe, mrzneš tu od pěti, ne? „To budeš zlatej.“ Kávu vypili beze slov, rychle srkali horkou tekutinu z omlácených hrnků.  Přemek nebyl zlej, v podstatě byl ideálním mužem do uniformy. Pevná kostra a děsivá síla, dědictví po předcích, kteří museli každé sousto vybojovat ze země.  Neochvějná víra v nadřízené, úcta k předpisům. Botička na auto, není problém. Brutální nakládačka partě výrostků na diskotéce, klidně. Odvézt bandu hubených chlapíků se žlutými hvězdami na kabátech na dlouhý výlet autobusem, nechť sa páčí. Befel je befel.

Výcvik na Sezamu byl nevalný, většinu času jsme trávili na učebně, kde jsme se zpaměti učili zákon o obecní policii a přestupkáč. Na žíněnky jsme se dostali sotva dvakrát týdně. Kimona, nácviky pádů, nesmyslné páky, pár kliků. V podstatě o ničem. Na druhou stranu posilovna a tělocvična byla k dispozici i ve volném čase, takže nebyl problém dát dohromady pár kluků a udělat i smysluplné věci. Střelecká byla trochu lepší, instruktoři dělali, co mohli. Nábojů a času na střelnici bylo málo, ale základní návyky nám instruktoři do hlavy vtloukli.  Nečumět do laufu. Nestrkat do sumek na zásobníky rohlíky od Mámy, namazaný ke svačině. Nemít prst na spoušti. Neprostřelit si nohu při vybíjení zbraně.

Po půl roce výcviku vypustili nových 30 strážníků do ulic Prahy. Noční pěší hlídky v promrzlé Praze vzaly elán téměř všem nováčkům. Stačilo pár týdnů a od starších kusů jsme se rychle naučili základní triky přežití v  městě.  Spoustu času jsme pak trávili v non-stop hernách, benzínkách a večerkách. Po nocích spali v civilních autech. Pochopili jsme, jak to chodí. Neřešíš parkování před pekárnou? Snídaně a káva je grátis. Zahrádka u restaurace přesahuje vymezený prostor a zabírá veřejné prostranství?  Na úřad to přece neoznámíš, vždyť oběd bodne vždycky a ušetřená stravenka se počítá. Většina kluků na ulici ale nebyli vyložený křiváci. Nebrali jsme. Nedávali zbytečný nakládačky. V rámci svých možností a možností systému jsme dělali, co mohli.

Zase jsme s Přemkem vyfasovali noční pěší hlídku v Uhříněvsi. V 18:30 jsem dorazil na šichtu, nafasoval svoji CZ 75-D a RDS, převlékl se do čerňákový uniformy. S hrnkem „voní hezky“ jsme se s Přémou přesunuli na kuřárnu, kde probíhalo rozdílení. Zažloutlé stěny a motivační plakáty na zdech. Rozesmátý strážník sundávající kotě ze stromu. Postarší strážnice s vizáží Playboy Playmate roku 84“  vysvětlující  cestu řidiči. Etický kodex. Pod kozatou strážnicí se u knihy služeb hrbil vedoucí směny strážník Petr Komyšlák.

Měl žluté nehty, prsty, žlutý povadlý knír a obrovské koňské zuby. Z bělma, taky řádně zažloutlého, svítila hlodavčí očka. Strážník Komyšlák byl místní legenda. K  MP Praha nastoupil těsně po jejím založení, byl veteránem mnoha pouličních bojů s neukázněnými řidiči, drobnými zloději a páchnoucími bezdomovci. Živil se cigaretami, kávou Standart a makovými záviny. Práce ho poznamenala natolik, že jezdil i domů v uniformě a cestou řešil přestupky v dopravě. Blokově, nikdy domluvou. Empatický byl jako židle a soucit mu byl cizí. Jednou vyřešil i svého bratrance, který přešel před oddělením na červenou. Občas jsme si  představovali, jak ho po smrti pro výstrahu všem novým uchazečům vystaví na ředitelství v Korunní. Komyšlák byl tak nasáklý dehtem a nikotinem, že by nepotřeboval ani nabalzamovat.

Jeho nerozlučným parťákem byl strážník Jaroslav Pirsa. Pirsa byl téměř šedesátikilový vazoun, bývalý státní polda. Byl to vypravěč příběhů první třídy, Baron prášil hadr. Udělal si čtyři děti, každému děcku dopřál luxus vlastní matky.  Alimenty musel platit astronomický, takže pobral výsluhu a po dvaceti letech služby vlasti se dal k Městský. Nedostatek inteligence a fyzických schopností nahrazoval siláckými řečmi a občas sebevražednou tupostí.

Lehce po sedmé jsme vyrazili do úseku. Prošli Nové náměstí, loudavě došli až na kontrolní bod až do Pitkovic a zahlásili se. „Oliva, Oliva, já Oliva 200, pozice Hříbková, bez závad.“ Operační Prahy 15 relaci potvrdil. V MP Praha se volací znaky přidělovaly abecedně podle městských části- Praha 1 Astra, Praha 2 Bříza … Oliva nebyla nic moc, ale pořád lepší než přiteplený Narcis. V Pitkovicích jsme zapadli do oblíbené hospody. Cestou jsme zastavili a vytrhli nepozorného řidiče, který si nerozsvítil potkávací světla a v zánovní Škodě Forman se řítil ulicí k Dálnici téměř třicetikilometrovou rychlostí. Za strašlivý přestupek proti BESIPu zaplatil řidič 100 Kč hotově, pečlivě si schoval pokutový blok a hnal se dál. Co se týče pokut, měli dnes splněno.  

Posadili jsme se k malému stolu v zadním rohu místnosti, před otravnými zraky dvou štamgastů skrytí zašlým fíkusem. „Jako obvykle, pánové?“ „Jako obvykle, odpověděli jsme unisono.“  Hospodský za chvilku donesl čaj a zbytek  hovězí polévky z poledního menu. Poseděli jsme skoro hodinu, pak se začala knajpa plnit. Zvednout se, zaplatit. Zločin nečekal. Sotva jsme dojeli autobusem 232 zpátky na Nové náměstí, přišel  první maják večera. „Nonstop bar Manta, na záchodě se zamknul muž a nechce vylézt. Jede tam i autohlídka, ale radši je doplňte.“ „Dvoustovka rozumí, jdeme tam.“ K Mantě jsme dorazili za necelé 3 minuty, služební Fábie stála na chodníku, modré blesky majáků se odrážely od lesklé silnice a výlohy řeznictví. Plastová hlava prasete  se cpala jablkem a děsivě poulila oči.  V hospodě panovala bodrá vesnická atmosféra.  Z jukeboxu řvala Helenka něco o dlouhé noci, dým se držel pod stropem v hustých chumlech, podlaha se lepila rozlitým pivem. Šlusácké osazenstvo se očividně dobře bavilo. Na zemi před záchodky seděl strážník Pirsa a oči se mu otáčely panenkami nahoru. Rukou si zkoumal otékající rty a špičkou jazyku sondoval nově vytvořený plivací otvor v horní čelisti. Na reflexní věstě měl  přes celý kuřecí hrudník otisk holínky vel. 13. Včetně zbytků hnoje.

Komyšlák se snažil dát zprávu operačnímu, ale ruční radiostanice neměla signál. Z kabinky se ozývaly podivné zvuky, pláč, mumlání. „Kdo tam kurva je?“ zeptal jsem se, a švihnutím jsem rozložil kalený  18“ teleskop. „Ten kletén Moravec.“  Jirsa potácivě vstal, pravou rukou začal šátrat po pistoli ve stehenním pouzdře. „Já toho zmlda zastelim!“ Rty mu otékaly nadsvětelnou rychlostí. „Neblni Jardo, ten ti za to nestojí.“  Komyšlák chytil Pirsu za rameno a táhl ho ven z hospody. „Vy mladý to vyřešíte, že jo?„ „Jo, radši ho vezmi ven.“  Pomalu jsme se přesunuli  ke kabince. Zaposlouchal jsem se do kakofonie, linoucí se zpoza umakartových dveří.  Popotahování, pláč a bublavé vzlyky. Tichá samomluva. Moravec byl místní poloblb, žil se svojí starou matkou ve Výzkumném ústavu živočišné výroby. Bral invalidní důchod a pomáhal v kravíně, jeho matka uklízela. Většinou s ním nebyly trable, ale jednou za čas se ožral a dělal boro. Obvykle se potácel po ulici, řval jak tur a porážel popelnice. Příroda ho obdařila téměř dvoumetrovou postavou a dobrými sto kily živé váhy.

„Co provedl dneska, vořech jeden?“ „Vlastně nic strážníku. Dal si pět piv a čtvero utopence, z jukeboxu pouštěl Helenku. Pak chtěl platit, ale dvacka mu chyběla. Sem ho chtěl postrašit, tak se mu řek, že to jako řeknu jeho mámě, a že má s hospodou útrum. A ten vůl utekl na hajzlík a tam se zamknul.“  „A pak?“ „ No sem zavolal městkou ne, a ten malej strážník mu mlátil do dveří a řval, ať vyleze. No, a když nevylejzal, tak na něj zařval, že ho vodveze do domova, a už nikdy neuvidí žádnou krávu, včetně svojí mámy. No a on vylezl, jednu mu střihnul a pak ho přišlápnul k zemi. Lidi začali řvát a tlemit se, on se asi leknul a zamknul se zpátky na hajzlíku.“  

Federální případ hadr. S Přémou jsme na sebe mrkli a postavili se k umakartovým dveřím. Teleskop jsem vrátil do pouzdra, nechal jsem ho radši rozložený. „Slyšíš mě Františku?“ Bublání ustalo, samomluva taky. „No tak, Franto, popovídáme si.“ „Já do domova nepojedu.“ „Ale jdi, kam bysme jezdili, hodíme tě k mámě do Výzkumáku a bude to.“  „Vopravdu?“ „No jasně, máš moje slovo.“  V podobném duchu se rozhovor vlekl dalších několik minut. Poté se pomalu otevřely dveře a objevila se troglodytí hlava ozdobená zeleným baretem. Pod nadočnicovými oblouky s hustým obočím se mazaně blýskala vodnatá očka pomněnkové barvy. „Je to dobrý, pojď, pojedeme.“   Moravec se vyplížil z kabinky a pomalu se vlekl za Přemkem. Vypadal klidně, ale střídavě svíral a rozevíral mozolnaté pěsti. Koukal jsem na jeho široká záda ve vaťáku a ze sumky jsem vytáhl  Tornado, pepřák v kombinaci se svítilnou od  ESP.  

Služební Fabie už na ulici nestála, na zemi se válel zakrvácený papírový kapesník, jediná připomínka hrdinského kousku strážníka Pirsy. Kousek od vchodu do Manty stála partička hipsterů, podávali si jointa a láhev vína.  Na chodníku Moravec divoce zahýkal, otočil se doleva se a v předklonu se chystal prchnout směrem k Výzkumáku, zřejmě se chtěl skrýt v kupce hnoje. Holínky velikosti 13. na vlhkém chodníku zahrabaly na místě a Moravcův vaťák pevně sevřela Přemkova levačka. Uniformovaný kulak si otočil svého soukmenovce směrem k sobě, jeho pravá pěst vyrazila vpřed a přesně zasáhla solární pletenec obecního blba.  Moravec zabublal, zlomil se v pase a začal zvracet. Moje vyleštěné služební kanady zn. Probos zasáhla napěněná Staropramen 10“, o kalhoty pleskaly kousky utopence s cibulkou. Chleba zřejmě vynechal.  V mžiku jsme rvali blba na zem, bleskově jsem mu zaklekl nohy, Přemek poutal. „Podej mi svoje Ralky, ten vůl je fakt přerostlej, jedny mi nestačí.“  Patentka cvakla a služební pouta dočasně změnila majitele. Přes široká záda ve vaťáku se po chvilce podařilo spojit obě lopaty k sobě,  Brádle námahou supěl. Moravec opět bublal a vzlykal. Večer byl po audio stránce dosti monotematický.

Hipsteři začali hipseřit. Joint zmizel jak mávnutím kouzelného proutku, láhev vína se dočista vypařila. Jejich místo zaujaly chytré telefony.  „Todle je brutalita, vždyť nic neudělal.“  „Ho pustě, jste jak gestapo.“  Klečel jsem u obrovských holínek, v levé ruce Tornado. Rád bych dal zprávu operačnímu a zavolal si pomoc, ale jaksi se mi nedostávalo končetin. „Ustupte, probíhá zde policejní zákrok.“ „To nemůžete, budeme si stěžovat.“ Jeden z polomužů v těsných legínách a brýlích s kostěnou obroučkou začal telefonovat, ohryzek mu poskakoval jak na gumičce. Další hipster vyzbrojený iPhonem se přiblížil na metr ke mě. „Jménem zákona, stůj, nebo použiju donucovací prostředky.“ Odjistil jsem palcem kryt, ještě než dozněla poslední slabika.  Tím jsem aktivoval led svítilnu nad tryskou. Jasně jsem uviděl neduživý obličej aktivního občana. Zasáhl jsem ho silným paprskem přímo do vypoulených oči a úst, pootevřených pod módním knírkem.

Oleorosin Capsicum v 15% koncentraci fungoval na výbornou. Hipsterovi oči se zalily slzami, víčka začala opuchat. V koutku úst se tvořila pěna. iPhone zarachotil na chodníku, hned vedle kanálu. Jeho majitel se složil na zem do klubíčka a lkal. Vzápětí se svět zbarvil do modra, vzduch rozřízla siréna a u chodníku prudce zastavila Octavie PČR, následovaná sanitkou. Z pootevřených dveří herny zněl refrén Dlouhé noci.

Ze služební Oktávie líně vystoupila dvojice hlídkařů z MOP PČR Uhříněves, palce ležérně umístěné za opasky. „Takže copak se tu děje, občané?“  Na místě se nedalo řešit nic.  Praporčík Slída, v hloubi duše zlé a úskočné stvoření, podpatkem služební kanady prošlápl iPhone a ležérním, téměř něžným, pohybem ho odsunul do kanálu. Nadstrážmistr Břečka udělal Káóčka a poučil přítomné. Ubrečence vyslali na ošetření sanitkou do Krče, obludného a kysele páchnoucího Moravce natlačili dozadu do auta.  Na místňáku začala ta pravá legrace. Moravec v cele řval jak tur. Zbylí tři hipsteři seděli v čekárně a čekali na výslech.  Dva zdrhli od Manty, když dorazila další hlídka. Dozorčí služba seděla u sebe v kanclu a koukala na Chalupáře.

 „Tak už kurva vylez Milane, musíme s tím začít něco dělat, zase volal operační.“ „Ne, ještě to neskončilo.“ „Si nedělej prdel, vždyť je to sto let starý a viděl jsi to už milionkrát.“ „Prostě nejdu.“ Slída nervózně přešlapoval před umakartovými dveřmi s umaštěnou klikou.  Dozorčí nprap. Milan Chovanec vylezl po třiceti minutách. Na tlustém pupku se napínala světle modrá košile, knoflíčky sváděly nelítostný boj s roky zoufalé životosprávy. Na košili byl vystaven týdenní jídelníček blízké restaurace U Karla.  Na výložkách kolejnička a tři pecky.  Služební opasek neměl, na nohou vytahané služební ponožky a pantofle.  Jeho zpustlý vzhled klamal, každý místní četník musel přiznat jednu věc. Chovanec kurva uměl.  

„Brádle a Mrázek, já se z vás poseru. Co jste zase přitáhli, aktivisti?“  Zvedl jsem se z rozvrzané lavice. „Moravce. Zamkl se na hajzlíku v Mantě a pak Pirsovy vyrazil dva zuby.“   Chovanec se ušklíbl. „Pirsa je kretén, patří mu to. Todle bude brnkačka. Moravec je od toho posledního extempóre s teletem nesvéprávnej, takže to nabereme na trestňák jako útok na VČ, ale nezahájíme to, spisák to pak jenom smete ze stolu. Vyslýchat ho nebudeme, rovnou zavolejte dobytčák, ať si pro něj přijede. Šoupneme ho na noc na záchytku. Večer dávají Silvestr s Menšíkem, v tomhle řevu bych z toho nic neměl.“ 

Slída se zvedl, šel zavolat automobil MP na svoz opilců, volací znak Astra. Nadstrážmistr Břečka se šťoural propiskou v uchu a koukal do stropu na ventilátor. Vypadal jak na tripu a mlčel. Chovanec se na něj chvilinku díval, pak s povzdechem pokračoval. „No a co ty pitomci v čekárně?“  

  „Motali se okolo a pletli se do zákroku, tak jsem jednoho trochu vykesroval, je teď v Krči na ošetření.  Dva zdrhli a tři si chtějí stěžovat. Chlastali a měli jointa.“  „Tak to bude rychlovka, koukejte a učte se, myšáci.“  Společně jsme nastoupili do čekárny. Chovanec na pult recepce praštil s alkotestem-Drägerem a balíčkem Drug Wipe, umožňujícím detekci OPL ze slin. Pak rovnou spustil. „Takže vy si chcete stěžovat, co? Není problém. Jen vás musím předtím zkontrolovat, jestli nejste pod vlivem alkoholu, či drog. Koukal jsem na Káóčka, jen jednomu z Vás bylo vosumnáct, že jo?“ Dva mladící koukali do země, jednoho, zřejmě čerstvě dospělého, neopouštěla odvaha. „To jako musíme?“ „To jako musíte. “, zaparodoval Chovanec. „Pokud chcete podávat stížnost na postup orgánů Em Pé, nebo dokonce Pé Čé Er, tak je to nutnost. Uděláme jen malý test na drogy a na alkohol, což bude určitě bez problémů a pak se vrhneme na sepisování. Kdyby se nedej bože něco našlo, jen to oznámíme rodičům, škole a sociálce.“ Důrazně zacvakal propiskou. „Tak Slída, jdeme na to, rozbal náustky a lízátka.“ Podpraporčník s kamenným výrazem přešel k recepčnímu pultu. Hipsteři se jako jeden muž valili ke dveřím. „Se jako musíme poradit doma a hlavně s právníkem!“ stihl jeden z nich zadeklamovat, než vyběhl ze dveří na Nové Náměstí.  „To víš, že jo, bobánku“, pronesl Chovanec. Vrátili se do místnosti dozorčího, Chovanec si zapálil Spartu.  Ozvalo se tiché plop. Nstržm. Břečka vytáhl  propisku z ucha a se zaujetím dvouletého dítěte se jal zkoumat žlutý chuchvalec na jejím konci. Chovanec něco zablekotal a už mě strkal do svého kanclu.

 

 

Konvice cvakla, vzápětí zavoněla káva. Seděl jsem v Chovancově křesle, dozorčí si sedl na rozestlanou postel a nahlas pustil televizi.  Menšík zrovna předváděl, jak se kladou vajíčka. „Nemáme to snadný, viď?“ Po aroganci a protivnosti ani stopa. V hlase mu znělo jen třicet let služby, dva rozvody, placení alimentů a život se starou mámou v Kolodějích.  „Ten šmejd si mě natočil na mobil, kouká z toho flastr, snad ne zneužití. Ale výzvu jsem dal.“  „To neřeš, mluvil jsem se Slídou, zresetoval mu mobil Probosama a strčil ho kanálu. V tom brajglu si toho snad nikdo nevšiml, mobil asi ani nenajdou.  Slída je trochu hajzl, ale drží partu. Ten nic nepustí.“  „A co Břečka?“   „Vždyť jsi ho viděl, ten vůl je fakt postiženej. Jeho fotřík je podplukovník, dělá na správě Jihočeskýho kraje, má pod palcem pořádkovou. Říká se, že kluka nějak protlačil skrz psychotesty, a aby to nebilo do očí, nechal ho naverbovat pro Prahu. Je otázkou času, kdy bude nějaký průser. Slída ho občas radši nechá na baráku a jezdí sám. A ten pitomec se jen dloube v rypáku, čumí a neřekne slovo.“  „No, tak snad dobrý.“  „Vždyť víš, musíme si pomáhat. Zapálili si.

 „Co máš v plánu dál, u Městský je to naprd, ne?“  „Za půl roku jdu na psycho a zkusím to znovu k vám.“ „Tak mi dej pak vědět, ju? Na personální páky nemám, ale víš, s kým jsem chodil na ZOPKU ? S plukovníkem Procházkou. S panem ředitelem jezdíme každý rok na ryby, třeba by tě dostal k nám, nebo tak.“ „Díky, já to promyslím. Jdu se se vrhnout na ty papíry.“ Chovanec se usmál, upil kávy a opatrně se natáhl na kanape. Kancelář se zvolna plnila dýmem. 

---