Jednotka 3. - konec u MP

Sedl jsem si ke stolu v kanceláři, vedle klávesnice položil nedopitou kávou od Chovance. Otevřel jsem Word, do hlavičky jsem z papírku opsal číslo spisu. Pomalu jsem začal psát úřední záznam. Po prvních několika větách jsem se zastavil. Vzpomněl jsem si na noční hlídku, na které jsme s Brádlem byli před čtvrt rokem. Stáli jsme u silnice K Netlukám na dopravně-bezpečnostní akci. Kolem půlnoci skoro nic nejezdilo, tak jsme svorně klepali kosu a vedli hovory o ničem. Před půl jednou se objevila ve směru z Uhříněvsi dvě zažloutlá světla, auto se pomalu blížilo.  „Já ho beru!“ Přemek byl aktivní jako obvykle, zapnul světelný terč a zastavil starou Felícii. Za volantem seděl nprap. Chovanec. Křečovitě svíral volant, klouby měl úplně bíle. Civěl před sebe. „Dobrý večer pane řidiči, silniční kontrola, předložte- ahój Milane, tak jaká, kam tak pozdě?“  Přešel jsem ke dveřím řidiče.  Chovanec zatím otevřel dveře a z prokvetlé  Felície se vyvalily alkoholické výpary. Před očima mi začala divoce blikat rudá tabulka s obrovským nápisem PRŮSER. „ Co blbneš, Milane?“  Chovanec stále svíral volant a koukal před sebe. Po chvilce spustil. „Byl jsem u Karla, fakt na chvilku, dal jsem si jen večeři a pár piv, že pak přechrápnu na kanclu, ráno mám šichtu…na chvilku se odmlčel. „Pak volala máma, že jí není dobře, jestli za ní nepřijedu domu. Tak jedu.“  „To jsi nemohl říct vaší autohlídce, ať tě tam hodí?“  „Dneska je venku jen Břečka.“ Dál nebylo třeba nic dodávat.

Možností existovalo několik. Správně bych měl zavolat operačního dústojníka na  L158 a  čekat na hyeny z Generální inspekce. Chovance pak s velkou slávou vyhodí od sboru a vezmou mu rentu. K tomu mu soudce napaří podmínku a do roka a do dne se ten nešťastník  v Kolodějích uchlastá. Nebo ho necháme jet, on přejede jinýho opilce a bude průser ještě větší. Mozek mi jel na 110% . Po chvilce jsem došel k Fábii a vzal do ruky vysílačku. „Oliva, Oliva, já Oliva 200.“ „Oliva na příjmu.“ „Prosím tě, mám teď dopravní akci v Netlukách. Zastavil mi tu nějaký strejc, jede z Kolodějů a prý tam kolem hřiště chodí podezřelé osoby, pojedu to prověřit.“ „Rozumím dvoustovko, dej mi pak zprávu.“ „Rozumím, konec.“

Brádle řídil Felícii, na sedadle spolujezdce zhroucený Chovanec. Já skočil za volant služební Fábky. Za pět minut jsme zastavili v Kolodějích u Sport Clubu, kde jsme nechali obě auta. Chovanec to měl domů do ulice V Lipách jen kousek. Rozloučil se mlčky, jen silným podáním ruky. Prošli jsme hřiště a okolí,  dali operačnímu zprávu, že je vše bez závad. Za deset minut jsme znovu oblékli reflexní vesty a postavili se na silnici vedoucí z Uhříněvsi.  Ráno jsme si do kolonky činnosti oba mohli tučně napsat jedenkrát zneužití pravomoci úřední osoby. O celé věci mezi námi už nepadlo ani slovo.

Další  dny se u MP  vlekly s nekonečnou pravidelností. Dva dny denní služba od sedmi do devatenácti hodin. Nasbírat pár pokut, zkontrolovat bezdomovce a jiný nekalý živly. Pokud možno chytit nějakýho zloděje kovů, nebo ožralu za volantem a udělat si čárku za záchyt pachatele TČ. Pak se jednou pořádně vyspat, možná si jít lehce zacvičit a večer na první noční, od devatenácti do sedmi. Brouzdat se, nebo v lepším případě pomalu jezdit, nočními ulicemi, lustrovat drbanská auta, občas se někde na chvilku zašít a zachrápat. Vypít X káv a vykouřit Y cigaret. Jet na pár majáků, vidět  upracovaný a zbitý ženský. Zakomplexovaný zpitý chlapy. Ubrečený děti. Ty samý sračky, jen jiný dny. Pak čtyři dny volna. Připravit si jídlo. Trénovat. Jíst. Spát. Občas na zajít na střelnici. Pořád stejný koloběh, rozdíly mezi dnem, nocí, svátkem či pondělkem se stírají.  Doma mě stejně nikdo nečekal, jen starý notebook a police plné knížek. Jaro snad ani nebylo, léto  v Praze uběhlo jako rozpálený  zlý sen.

Začátkem října jsem si oholil bradku. Oblékl kalhoty od obleku, černou košili s dlouhým rukávem, abych zakryla tetování na pravém rameni. Ranní pohled na Medůsu není pro každého.  Na sebe  lehkou „slušňáckou bundu“. Přes rameno tašku se  svačinou a termosku se zeleným čajem. Glocka 17  jsem radši  nechal doma.  Metrem jsem přejel  na I.P. Pavlova, prokličkoval mezi školákama a kravaťákama. Jako obvykle jsem měl  zbytečně dost času, tak jsem nechal ujet  tramvaj č. 22 a prošel se dolů Ječnou ulicí. Na říjen bylo překvapivě teplo, v parku na  Karlově náměstí se vyhřívaly lidské trosky. Bezdomovci a narkomani ve výjimečné  a překvapivé soudružnosti zoufale lapali  sluneční paprsky. Prošel  jsem Spálenu a za chvilku byl na Perštýně.  Stačilo zazvonit a ohlásit se. Zhluboka jsem se nadechl a zmáčkl zvonek, zámek  vzápětí zabzučel v dopověď. Smrdutý, promočený dvůr, pak výtahem do třetího patra, nechtěl jsem se zpotit.  Na psychologickém pracovišti Krajského ředitelství PČR hl.m. Prahy bylo živo. Deset adeptů na službu vlasti posedávalo na nepohodlných židlích, někteří popíjeli kávou z automatu. Zhruba 40 letý hubený  chlapík se smutným povislým knírem vybalil z tašky obrovský řízek, ukrytý v pecnu chleba. Kníráč uchopil pecen, měl překvapivě silné prsty a zápěstí. Systematicky do sebe začal řízek tlačit a za pět minut ho sprovodil ze světa. Tiše si říhl a otřel si drobky z kníru. Chodbu zaplnil pach nakládaných okurek. Za okamžik se otevřely dveře zasedačky a mladá  psycholožka ve vytaheném hnědém svetru a dlouhé antikoncepční sukni nás pozvala dál.

Po úspěšném splnění psychotestů jsem se první listopadový pondělí dostavil do sportovního střediska SK Union Strašnice. Pozdravil jsem se s ostatními adepty a šel se převléct do zatuchlé fotbalové šatny. Jako předposlední do šatny dorazil Kníráč, tentokrát bez řízku.  Z igelitky vybalil modré tepláky, zašlé triko a Prestiže.  Byl šlachovitý, působil  jako stlačená pružina, jen se vymrštit. Na starosti nás měli dva instruktoři-bojaři, sídlící na Kongresce. Prověrky nebyly nijak těžké, za slabou hodinku bylo po všem. Udělal jsem snadných 40 kliků, člunkový běh se povedl za 11 vteřin. Celomotorický test 38 opakování, kilometr jsem vyklusal za 4:30, už nebylo kam spěchat, bodů jsem měl dost. Na prověrku dorazili exoti, kteří na to byli fyzicky úplně bídně.  Dva dokonce neuběhli jeden kilometr a museli ho dojít. Vysportovaní Bojaři, oba po čtyřicítce,  jen nechápavě kroutili hlavou. Nejvíc je zničil maník, který udělal 6 kliků. Na prověrky ho doprovodila babička. Kníráč splnil na plný počet a ani se nezpotil.

Další služby v Uhříněvsi se vlekly a mě z nedostatku motivace přepadl těžký KOPr, Kurevský odpor pracovat. Z Přemka se stal vesnický šerif,  odešel z Prahy domů, do Nymburka... Střídal jsem různý parťáky, nového jsem měl dostat hned po konci dalšího přijímače. V lednu se mi ozval personalista Krajského ředitelství PČR Praha I. „Zdravím kolego, mám pro vás dobrou zprávu, uvolnilo se nám místo na dopravce.“ Při představě bílé čepice a radaru se mi udělalo nevolno. „Díky, ale na dopravku nejdu, náborář mi slíbil Pohotovostní motorizovanou jednotku.“ „Ale kolego, to se slibuje každýmu akčňákovi, ale místa tam nejsou. Mám tu ještě pěkný místo na MOP Vokovice.“  „To ani nevím, kde je.“ Personalista něco zamumlal, bylo slyšet šustění papírů. „Mám tu ještě MOP Řepy, to je kousek od Zličína, jinak nic a zavolám až v létě, jestli vůbec.“  Zněl připonasraně. „Dobrý, díky moc pane, to beru a děkuju.“ Nemělo cenu tlačit na pilu. Radostí jsem málem sral volej.

Během ledna jsem si vyběhal potřebný papíry k nástupu. Čekal mě ještě  nepříjemný pohovorem s ředitelem MP Praha 15, Sobolem. Sobol byl 50 % Slovák a 100% cholerik, bývalý voják-guma z povolání. Byl rozvedený, dlouhodobě žil ve své kanceláři přímo na ředitelství a s gustem dělal svým podřízeným peklo. Konečně napadl sníh, cestou na autobus jsem s radostí poslouchal křupání pod nohama.  Autobusem 177 jsem přifrčel na Hostivařské náměstí, na parkovišti před budovou ředitelství stála na podvalníku jedničková služební Oktávie s uraženým kolem. Měl jsem ještě čtvrt hodiny k dobru, tak jsem skočil pozdravit operačního. „Ahoj Olivo, jdu k nejvyššímu, jsem s ním dohodnutý na desátou.“ „Čau Mrázek, co mu neseš?“ „Budu končit, jdu k Péčérce a potřebuju se s ním dohodnout na odchodu.“ Operační se začal tlemit. „Znáš Měcháčka, dělá okrskáře v Dubči.“ Jo znám, prý v pondělí zbořil Fábii.“ Operační přikývl. „No, úplně ji nezbořil, jen orval plechy.  A dneska udělal tu Oktávku, co stojí před barákem. Ten vůl jí v sedm ráno nafasoval a v devět jí přivezl na podvalníku s ulomeným kolem. Starej měl roupy, tak se šel podívat dolů. A Měcháček na něj zahlásil „Tak jsem tady zase.“  Sobol mu vyslal pravou zadní, viděl jsem to na kameře, Měcháček zaletěl pod valník jak mastnej papír vod sekaný do průjezdu. Starej neřekl slovo, prošel kolem a šel k sobě do kanclu.“ „To si děláš prdel, jak je na tom Měcháček?“ „No, založili jsme na to číslo jednací, v Úředním záznamu napsal, že upadl při vystupování z auta. Teď je ve Vinohradský, asi má zlomenou čelist.“ Zkroutil se mi žaludek. „Ty vole, to tam snad ani nejdu.“

Pohovor dopadl překvapivě dobře. Sobol na mě řval, že u PČR je to samý alkoholik a gambler, že to ví, že tam má syna. Následovala tiráda o tom, že si nikdo neváží dobrýho bidla a vedení, že je každej nevděčnej, všude jen bordel, ústrojová kázeň žádná a tak dokola. Pak mi podepsal dohodu o ukončení pracovního poměru ke konci února a propustil mě ze svýho bytu. Triko jsem měl zpocený jak po těžkým tréninku v pytlovně, trapézy zaťatý.  S prvním křupnutím sněhu pod nohama se svaly začaly uvolňovat a já přemýšlel, co s načatým dnem.