Teneritas (nová verze) 1

Doufám, že mi to nepomluvíte moc, ale nějaká konstruktivní kritika by se mi hodila. Asi nebudete znát celý kontext, ale některé fráze můžou být krkolomné, nedostatečně popsané atd.

Ære Til De Modige, For Alltid

Představte si, že byste měli k dispozici vlastní zemi, ve které byste vládli a mohli tam uskutečnit všechny své sny a fantazie. Promítli byste do ní svou osobnost a ideály a ta země by se pak stala zrcadlem toho, co máte uvnitř sebe.

 

Před padesáti lety vznikla země s názvem Království Severního slunce pod vedením ženy jménem Veritas Temporis, Calidiny matky.

Vzpomínky obyvatel se mísí s obrazy z té doby a pomalu se spojují se slovy. Slovy o divoké, nezdolné ženě, jejíž pohled svítil a řezal. O ideálech a jasném hlase, jenž je přednášel milionům lidí. O mateřství, obětavosti a skromnosti.

Zlatá léta to byla a dodnes se v zemi zpívá píseň o královnině odvaze a obrovském, čistém srdci.

 

Ære til de modige,

For alltid.

Alltid, mitt hjerte synger

Og minner, lett som en fjær,

flyr rundt meg.

Alltid, mitt hjerte synger

og minner flyr rundt meg.

 

Tato píseň poletuje kolem strmých hor, pluje po panensky čistých jezerech a padá dolů s vodopády. A společně s ní po zemi znovu a znovu cestuje krutá pravda o dávné smrti této výjimečné královny.

 

A jak se ta smrt vztahuje k našemu příběhu, to si nyní pojďte přečíst.

 

Prokleté údolí

Dlouho lidé žili šťastně a spokojeně pod nadvládou královny Veritas, pak se ale znenadání začly dít strašlivé věci. Jedna z oblastí, zvaná Dalen, přestala komunikovat se světem. Tamní lidé již nejevili žádné známky své existence. Každý, kdo se tam šel podívat a zjistit, co se děje, zmizel také. Odtamtud zkrátka přestalo být návratu a nikdo nevěděl, proč. Čím blíže Dalen lidé žili, tím chladněji jim bylo, a také začali mít nevysvětlitelné návaly úzkosti.

Královna Veritas se nakonec rozhodla, že se tam zajde podívat i s celou armádou. Už byla na odchodu a vojáci na ni čekali, když ji na chodbě zastavil neznámý udýchaný cizinec.

“Prosím vás,” funěl “Je to naléhavé. Kde bych našel královnu Veritas?”

“Přímo zde před vámi,” odpověděla se zvednutým obočím.

Cizinec se zarazil a pak se uklonil tak hluboce, jak mu to jen klouby dovolily.

“Pak přejdu rychle k věci. Přišel jsem vás varovat.”

“Varovat? Něco snad víte?”

“Neposílejte již žádné lidi do toho prokletého údolí. A už vůbec tam sama nechoďte. To údolí.. Ach. Uf.. Vím, co se tam stalo. Je to moje vina, nechtěl jsem..”

“Pojďte za mnou,” zarazila ho Veritas tak ostře, až se lekl. Okamžitě utichl a následoval ji.

 

Veritas vrazila do prvních dveří, které se namanuly, a usadila ho ke stolu naproti sobě. Cizinec nečekal na žádné otázky a začal ihned vyprávět.

“Dalen bylo prokleto, Jasnosti. Špatně se to vysvětluje, ale.. Onen kus země má nyní novou královnu. A všichni, kdo se tam octli, zmrzli a byli zotročeni a redukováni na pouhé sloužící stíny.”

“Jak se to mohlo stát?” chtěla vědět Veritas.

“Má žena.. Nemohl jsem ji zadržet.. Proklela samu sebe. Je to hodně silná kletba, dědí se, přenáší..”

Odmlčel se a pevně semkl víčka.

“A proč jste říkal, že za to můžete?”

“Protože.. Protože jsem.. Protože jsem jí v tom nezabránil,” vysoukal ze sebe.

“To, že něčemu nezabráníte, není to samé, jako když to způsobíte,” pověděla mu klidně.

“Pro mě ano, Výsosti.”

Zvedl se.

“Nikoho tam nepouštějte. Postavte zeď, cokoli..”

“Ale je to má země a já ji chci zpět!” zvolala královna hněvivě a její pohled pálil jako roztavené železo. “Nebudu stavět hranice. Dostanu tu vetřelkyni a donutím ji, aby mi Dalen vrátila. Nemá právo si ho přivlastňovat!”

“Právě před těmito pokusy jsem vás přišel varovat,” zchladil ji Phoúron. “Nezmůžete už nic. Ani já nic nezmůžu. Dalen je ztraceno. To jsem vám přišel říct,” zašeptal se svěšenými rameny.

“Nevím, jak to máte vy, ale já se rozhodně nevzdávám bez boje. Přišla kletba? Tak ji odklejeme!”

“Věřte mi, že kdyby to šlo, tak bych to už dávno udělal,” odpověděl Phoúron. “Zdá se ale, že nic není tak silné, aby té kletbě dokázalo vzdorovat. Ani láska nepomáhá.”

“Ani láska?” Královně se rozšířily zorničky, do té doby tenké jako štěrbinky.

“Ani péče. Ani porozumění. Nic není dost silné. Zkoušel jsem všechno. Je pozdě.”

“Když je to tak..” Zvedla se ze židle a v očích se jí zaleskla slza. “Pak je to.. Je to Forbannet Dalen - Prokleté údolí.”

Phoúron se zvedl také. Nic na to nové jméno neřekl, jen sklonil hlavu na znamení úcty.

“SEŽEŇTE KAMENY, SUŤ A HLÍNU!” zařvala tak náhle, až se lekl. “ZABRAŇME DALŠÍM NEŠTĚSTÍM! ZDI NESTAČÍ! POSTAVME HORU!”

Najednou byl celý zámek na nohou. Sluhové vybíhali ven, popadávali vozy a běželi splnit rozkaz. V té vřavě se na něj otočila:

“A co bude s vámi?” zeptala se ho něžně.

“Vrátím se zpět a budu se snažit dál,” pokrčil rameny, poklonil se a odešel.

 

Riskantní mise

O pár let později přiběhl zas, mnohem udýchanější a ztrápenější. Vtrhl do trůnního sálu jako vichřice. Veritas zrovna seděla na trůně a vykládala si s jednou ze svých služek. Jakmile ho však uviděla mezi dveřmi, rychle vyskočila na nohy a přihnala se k němu.

“Phoúron,” vyjekla. “Jistě nesete zprávy o Forbannet Dalen!”

“Ano i ne,” vydechl.

“Forbannet Dalen?” podivila se služka a také k němu přispěchala.

“Vypadáte unaveně. Posaďte se, odpočiňte si. Dáte si s námi čaj?”

“Ne, děkuji. Je to naléhavé.”

“O co tedy jde?”

“O Algidita,” vyhrkl. “Můj syn cítí! Nevím, jak jsem na to přišel, ale jsem si jistý. Vím to.”

Posadil se na nejbližší židli a podepřel si hlavu.

“Jak jsem jen mohl být tak slepý na nechat ho tam? Pokud se odtamtud dostane včas, stejně jako já, tak může být zachráněn! Jinak hrozí, že tam přijde o rozum, nebo ještě hůř - o celou duši.”

Ani si neuvědomil, že huláká.

“Vy jste odtamtud odešel?”

“Nemohl jsem jinak,” odpověděl tak lítostivě, že to znělo, jako kdyby se jí za svůj útěk omlouval. “Už jsem cítil, jak mi kletba rve mou duši skrz hrdlo. Ještě chvíli a stalo by se ze mě přesně to, co z původního obyvatelstva - němé, zamrzlé nic.”

“Němé, zamrzlé nic,” zopakovala po něm Veritas šeptem, zatímco se mu zavrtávala do očí.

I on ztišil hlas:

“Má prosba bude.. Více než troufalá, ale..”

“Žádná vaše prosba nebude troufalá,” ujistila ho Veritas. “Souvisí-li to se záchranou vašeho syna, můžete s mou pomocí počítat.”

Oči jí svítily jako dva majáky. Musel odvrátit pohled - tak ostré to bylo světlo.

“Jde o to, že už se pro něj nemohu vrátit. Kletba by nade mnou okamžitě vyhrála. Stačí na Ledové zahrady jen pomyslet a zatmí se mi před očima. Potřeboval bych, abyste ho vyzvedla vy.”

Zarazila se.

“Mám jít do Forbannet Dalen?” zašeptala s obavami.

Služka si zakryla ústa dlaní.

“No to snad nemyslíte vážně.. Chtít po naší královně, aby šla do tak nebezpečné oblasti!”

“Zuzano,” zarazila ji Veritas. Nic víc říkat nepotřebovala. Služka se oběma poklonila a odešla, aby jim dopřála soukromí.

“Prosím vás o to,” odpověděl Phoúron na královninu otázku. “Dám vám za to, co budete chtít. Klidně vám budu doživotně sloužit. ”

“Netřeba. Půjdu.”

Phoúron vyvalil oči. Tak rychle její kladnou odpověď nečekal. Veritas si jeho šoku všimla a tak se k němu naklonila se slovy:

“Slíbíte mi, že zachováte tajemství?”

Přikývl.

“Musíte pochopit, že jsem velmi zvědavá osoba, Phoúrone. Časem bych se tam sama vydala, s vaší prosbou nebo bez ní. Proto jsem nechala..”

Ztišila hlas na pouhý šepot.

“..Nechala jsem v hoře vyhloubit tunel. Tajný průchod. Dlouho jsem sbírala odvahu na to, abych jím prošla. Dnes je na to ale vhodný den, co říkáte?”

 

---

 

Veritas pootevřela ústa šokem. Její tajní stavitelé si dali hodně záležet na výzdobě průchodu. Pochodně, barevné ornamenty, spousta světla..

Přiblížila se k jedné ze stěn a prohlédla si výzdobu zblízka. Psalo se tam:

 

“Tento tunel byl postaven jen a pouze pro královnu Veritas. Pokud nejste Její Výsost a nevíte, co je na druhé straně, důrazně vás žádáme, abyste tunelem neprocházeli. Tento zákaz platil i pro naše stavitele. Bohužel, někteří z nich zákazu nedbali a vydali se, přemoženi zvědavostí, na druhou stranu. Nedali si pozor, byli svedeni na scestí, odchyceni místním princem Nivem a surově zavražděni. Přátelé a kolegové, odpočívejte v pokoji.”

 

Následovaly portréty všech stavitelů; každého z nich znala jménem. Ti, kdo při stavbě zahynuli, měli přes portrét nataženou černou stuhu.

Veritas na ně dlouho mlčky zírala a přemýšlela o tom, jestli jí za to stálo, že tito lidé zemřeli kvůli její zvědavosti.

Vedle byly údaje o počátku a konci stavby a také o tom, jak museli tajit svým nejbližším, kam jdou pracovat, kdykoliv se jich na to zeptali.

Také našla zápis ze dne, kdy prorazili do Ledových zahrad a rychle díru zacelovali dveřmi - za doprovodu ozbrojené stráže.

 

“Čtyři stavitelé s osmi strážci zvenku, čtyři stavitelé s osmi strážci zevnitř. Všichni mrštní, rychlí a silní, aby bylo nasazení dveří co nejrychleji hotové. Nakonec přišel mág a zapečetil dveře, aby zůstaly skryty všem, kdo neznali heslo. Krátce si pogratulovali a hned utekli zpět domů. Tunel byl hotov, jakékoli oslavy však byly zakázány. Každé slovo o tunelu bylo zakázáno. Zapomněli jsme na něj tedy a navrátili se zpět k obyčejnému životu.”

 

Čím víc se blížila k Ledovým zahradám, tím méně nápisů nacházela, až na samém konci, těsně u dveří do Forbannet Dalen, chyběly úplně.

Veritas se zhluboka nadechla, natáhla ruku ke klice a stlačila ji dolů.

Zavrzalo to. Královnu zasáhla vlna nesnesitelného chladu.

“Ach,” vyjekla a pevně se chytila za paže ve snaze udržet si alespoň trochu zbylého tělesného tepla. Jenže marně. Začala se třást, rty jí zfialověly a prsty ji pomalu přestávaly poslouchat.

“Teď nebo nikdy,” zašeptala. Zhluboka se nadechla, otevřela dveře dokořán, udělala dva kroky a vstoupila do Ledových zahrad. Dveře se za ní zabouchly samy a okamžitě zmizely. Mág svou práci vykonal dobře. Po tunelu nezbylo ani památky.

Královna se znovu otočila čelem k Ledovým zahradám a pohlédla do té bílé prázdnoty. Jak tady má, proboha, někoho najít?!

“To se mi nelíbí,” zaslechla těsně vedle sebe. Lekla se a prudce se otočila. Stála tam.. Ale ne, to není možné…

 

“A ještě než půjdete - poslední věc. Nevěřte ničemu, co vidíte. Nevím, jak dlouho to trvá, než se to začne dít, ale pokud se Ledové zahrady rozhodnou, že se vás chtějí zmocnit, začnou vám do cesty klást bludy a vidiny. Hlavně zůstaňte v klidu a nemějte strach. Pokud to nebude Nives, koho uvidíte, nepanikařte. Jinak hrozí, že mu při svém útěku padnete přímo do náruče,” varoval ji Phoúron.

 

“Ne,” řekla Calidě “Ty nejsi.. Nejsi skutečná.”

Calida oněměla šokem. Takovou reakci na to, že se svou matku rozhodla sledovat, nečekala.

 

Když matka vyrážela na tuto riskantní misi, Calida ji zahlédla na chodbě. Zahlédla její tvář, rozohněnou zvědavostí a strachem zároveň. Veritas vypadala celá ve střehu a zrovna si zastrkovala nůž do skryté pochvy v rukávu. Princezna ji ještě nikdy neviděla tak připravenou k boji. Aniž by tušila, kam matka jde, nemohla jinak než jít za ní. Všechno se jevilo tak podivné. Matka přistoupila k Hraniční hoře a vyslovila své vlastní jméno. Calida vyvalila oči na to, co se dělo pak. O pár vteřin později se ocitla v tunelu a dávala si dobrý pozor na to, aby ji matka za sebou neslyšela.

Myslela si to. Tušila, že se Veritas chystá vejít do Ledových zahrad. Ten ohnivý výraz na jejím obličeji nemohlo způsobit nic jiného. Příliš dlouho královna mluvila o tom, že si půjde vzít své Dalen zpátky. Jediné, co bylo k nepochopení, byl fakt, že s sebou neměla žádnou armádu. Znala snad tajný způsob, jak zrušit kletbu, aniž by musela použít militantní sílu? Rozhodně se to tak v tu chvíli jevilo.

Teprve, když se za nimi dveře zabouchly a tunel se skryl, jí přišlo bezpečné, dát o sobě konečně vědět.

Jenže Veritas zareagovala tvrzením, že není skutečná!

Zmocnil se jí strach. “Dobrý bože,” pomyslela si. “Sotva jsme sem vešly, začínám ji ztrácet!”

Nebyl však čas na to, aby vymyslela, co dělat. Než se vzpamatovala, Veritas už mezitím stačila vyrazit vpřed. Calida zaklela a rozběhla se za ní.

 

Kolem nich se míhaly nehybné postavy. Calida se na ně chtěla podívat, jenže Veritas je ignorovala a běžela dál, a tak princezně nezbylo, než je ignorovat také. Po pár minutách uviděla konečně někoho, kdo se hýbal. Byl to někdo menší, pravděpodobně dítě. Veritas se za ním vydala a vyrazila ze sebe něco, co se nápadně podobalo vítězoslavnému zavísknutí. Calida tomu nerozuměla.

“Kdo je to, mami?” křičela za ní. Veritas se ohlédla a když viděla, že Calida nezmizela, vyvalila na ni oči a zastavila se. Ta otázka jí otevřela oči a ona si konečně přestala myslet, že je přítomnost její dcery pouhou halucinací.

“Jak ses tu dostala?” vyhrkla Veritas.

“Sledovala jsem tě! Nemohla jsem se dívat na to, jak sem jdeš úplně sama!”

Veritas počkala, dokud ji Calida nedohnala.

“Mami, prosím tě, vysvětli mi, co tady děláme!”

“Nevím přesně, co tu děláš ty,” odvětila a sjela ji přísným pohledem “ale já se snažím někoho najít a zachránit.”

“Koho?” chtěla vědět Calida.

Veritas ukázala na vzdálenou pohybující se postavu. “Zřejmě tamtoho chlapce. Vidíš ho? Támhle je. Než k němu ale půjdeme, musíš mi něco slíbit.”

“A co?”

Veritas si před ni klekla a chytila ji za ramena. “Už jsi toho zkazila dost tím, že jsi tu se mnou, protože jsme tím nápadnější. Kdybychom skončily ve spárech Niva a tobě by se něco stalo, bylo by to obrovské neštěstí, Calido. Tak mi aspoň, prosím tě, slib, že mě poslechneš na slovo, ať by se dělo cokoliv.”

“Slibuju,” přikývla Calida. “A promiň, že jsem tě sledovala, jenže..”

“Já to chápu. Mlčme už a pojďme splnit svůj úkol, ať odsud můžeme co nejdřív vypadnout. Nevím, jak ty, ale mně už je pořádná zima.”

Vstala a jala se pokračovat v chůzi. Netrvalo dlouho a chlapec si jich všiml sám a sám se k nim vydal. Čím blíž k němu Calida byla, tím byla nervóznější. Algiditas jí s každým krokem připadal méně a méně lidský. Nepřirozeně promyšlená délka kroku, černé oči bez bělma, vlasy zamrzlé v rampouších, lehce namodralý obličej.. Ne, to nebyl normální člověk. Ale i tak ji na něm cosi přitahovalo jako magnet. Princezna zalapala po dechu, když si uvědomila, že se jí ten chlapec vlastně líbí.

“Zůstaň v klidu a drž se u mě,” zašeptala Veritas, jež si princeznino zalapání po dechu vyložila jako výraz strachu.

Algiditas nedal najevo nic ze svého překvapení. Okamžitě si srovnal myšlenky a oznámil jim:

“Půjdete se mnou.”

“A co kdybys raději šel ty s námi?” na to Veritas.

To ho očividně vyvedlo z míry, neboť zmlknul a zadíval se na ni.

“Mé jméno je Veritas Temporis a vládnu v sousedním Království Severního slunce. A toto je má dcera Calida,” vysvětlila královna okamžitě.

Algiditas pořád mlčel. Přesunul zájem na Calidu, vyvalil na ni oči, jakoby nikoho takového jakživ neviděl a udělal pár kroků směrem k ní. Nepohnula se, jen mu pohled opětovala se zatajeným dechem a čekala, co bude dál. Algiditas na ni hleděl, jakoby se jí nemohl nabažit. A pak ze sebe vyrazil tiché:

“Jsi krásná.”

A stále na sebe hleděli. Calidiny tváře vzplály. Roztřásla se, když viděla, že se chlapec ještě více přiblížil. Nyní od sebe stáli už jen pouhých pár centimetrů. Dívku zaujaly jeho vlasy zamrzlé v rampouších.. Zvedla ukazovák, chtěla se jich dotknout.. Jenže on uhnul.

“Nedotýkej se jich. Mohly by roztát.”

“P-promiň..”

Zahleděl se na ni, jakoby nerozuměl tomu, co říká, a mlčel. Onen zvláštní pocit blízkosti byl rázem tentam.

“Posílá nás za tebou Phoúron,” vložila se do ticha Veritas.

“Kdo je Phoúron?” chtěla vědět Calida.

Veritas otevřela ústa v odpověď, byla však předstižena Algiditem.

“Starý dědek. Ten nejzbabělejší zbabělec. Můj otec,” řekl s podtónem hořké nenávisti.

“Zbabělec, protože odsud odešel?”

“Ne. Proto ne.”

Dále už svou odpověď nerozváděl a místo toho se otočil k odchodu.

“Až ho potkám, zabiju ho. A vás dvě také, jestli odsud okamžitě neodejdete.”

Calida a Veritas zůstaly zaraženě stát a mlčky pozorovaly, jak se vzdaluje. Mlha postupně zakryla všechny detaily jeho postavy, až zůstala pouze silueta a pak už ani ta ne.

“To.. M-myslel vážně?” špitla Calida do ticha.

Veritas neodpověděla. Otočila se směrem k Hraniční hoře. Chvíli tam tak stála a mlčela, zatímco na ni zírala, jakoby se horečně rozmýšlela, jestli má misi vzdát a jít domů s nepořízenou.

“Mami,” zahulákala Calida, “přece ho tu nemůžeme nechat! I kdybychom ho měly unést..”

“Já vím.”

Veritas však pořád stála na místě a vymýšlela, co dělat. Calida na nic nečekala a rozběhla se k místu, kde viděla Algidita zmizet.

“Calido!” zaslechla za sebou. Neotočila se.

Nemohla ho tu nechat. Příliš na ni zapůsobil. I kdyby se měla bránit jeho meči, i kdyby ho měla vlastnoručně svázat a dovláčet domů..

“Drž se u mě! Vrať se!”

Klopýtala ve sněhu. Nerozuměla vlastním pocitům. Jen věděla, že je třeba ho najít, i když absolutně netušila, kde..

A pak ho uviděla! Zrychlila tempo. Musela ho dohnat..

“Ne! NE!!”

Hlas její matky se náhle změnil. Najednou byl ostřejší, plný strachu a zoufalého vzdoru. Calida se otočila, byla však příliš daleko, aby viděla, co se děje.

“Pusť mě! Nech mě být! CALIDO, POMOC!”

“MAMI!” křikla a rozběhla se zpátky. Očividně se dělo něco velmi zlého. Běžela za Veritas a modlila se přitom, aby za její výkřiky nemohl Nives. Už se blížila k místu, kde stály dvě postavy, jedna držící druhou. Než ale stačila vůbec zjistit, kdo je kdo, i jí se někdo zmocnil. Povalil ji do sněhu a schoval za jeden obzvlášť starý strom.

“Mlč, nebo tě taky chytí,” sykl na ni, zatímco ji držel přimáčnutou na své hrudi.

Calida vzhlédla a spatřila cosi lesklého, ostrého a studeného, z čehož jí na obličej spadlo pár kapek vody.

Rampouchy.

Algiditas!

Cítila na tváři jeho divoký tep. Vykukoval zpoza stromu, rozhlížel se a sledoval, co se děje.

“Musíme něco udělat,” špitla plačtivě. Pohlédl na ni shora svýma prázdnýma očima a zavrtěl hlavou.

“Je pozdě,” řekl nemilosrdně.

Chvíli se ještě rozhlížel, než se kvapem zvedl a postavil ji zpátky na nohy.

“Běž, utíkej. To je mé poslední varování. Jestli odsud okamžitě neodejdeš, dopadneš jako teď tvá matka.”

Calida již nic nenamítala a dala se na zběsilý útěk. Běžela dlouho a nepolevila, dokud nestála přímo před stěnou hory, jež ji oddělovala od bezpečí její země.

“Veritas,” řekla.

Nic se nestalo.

Půl minuty prosebně zírala před sebe, kde věděla, že ještě před dvěma hodinami byl tunel.

“Veritas,” zkusila to znovu. Stále se nic nedělo. Calida začala panikařit a zoufale bušit do hlíny.

“Veritas. Veritas! Prosím!! VERITAS!”

Teprve nyní se průchod objevil. Calida otevřela dveře, práskla jimi a utíkala, co jí síly stačily.

 

Království v troskách

“Nevím, co s ní je.. Snad.. Snad ji ten kluk zachrání, ale.. Spíše bude asi.. M-mrtvá,” mumlala pak v trůnním sále, zhroucená v náručí svého osobního strážce Konrada, o sedm let staršího černovlasého mladíka, jenž ji odjakživa miloval.

“Jaký kluk?”

“Ten.. Ten, co jsme ho přišly zachránit.”

“Řekni mi o té misi víc.”

 

---

 

Veritas se nevrátila za týden, za měsíc ani za rok. Calida chodila oděná v bílém. Bílá barva byla vždy symbolem prázdnoty a smutku tak hlubokého, že se nedal vyjádřit ani slovy, ani čímkoliv jiným. Tomuto smutku se říkalo “Absolutna”. Dáma v bílém. Po celé zemi vlály bílé prapory a vzduchem se k uším nesly různé sborové písně, z nichž nejhezčí byla tato:

 

Ære til de modige,

For alltid.

Alltid, mitt hjerte synger

Og minner, lett som en fjær,

flyr rundt meg.

Alltid, mitt hjerte synger

og minner flyr rundt meg.

 

Ani v textu, ani v melodii nebyl obsažen žádný smutek nebo stesk. Přesto byste ho cítili v každičké buňce svého těla, kdybyste tuto píseň slyšeli.

 

To Konrad ji složil.

 

Návštěva

Calida se ve svých dvanácti letech ujala vlády a vzala na sebe veškeré královské povinnosti. Algiditas se jí v mysli občas vynořoval, stále na něj nemohla zapomenout. I ona si přála, aby se mohli sejít. A nyní nastal čas, aby se přání konečně vyplnilo. Proto jsem, poprvé ve své existenci, zavítal do této nádherné země. A v okamžiku, kdy jsem tam pronikl, zalitoval jsem jen jediné věci – proč jsem se tam nepodíval už dřív. Bylo to, jako když se za vesmírem nachází antivesmír. Rozdíl mezi tímto královstvím a Ledovými zahradami byl tak do očí bijící, že mi zdejší barvy - barvy zeleně, domů, nebe a slunce - nepřipadaly normální jako zdejším obyvatelům, nýbrž nepřirozeně křiklavé. V lůně hor jsem našel královský zámek - nádhernou, karamelově hnědou dřevostavbu s jedinou věží a spoustou ornamentů.

U brány by mě zadržel mladý, tmavovlasý a velice nedůvěřivý obránce Konrad. Kdyby mě ovšem viděl.

Prolétl jsem dlouhou chodbou plnou fotografií ukazujích Veritas a Calidu, jak si spolu hrají na různých místech po celém království. Tolik k oficiálním královským obrazům.

Konečně jsem se ocitl před dveřmi královnina pokoje. Tiše jsem zaklepal.

„Dále,“ ozval se její zvonivý hlas a já vešel. Jak překvapená byla, když viděla, jak se dveře samy otevírají a zase zavírají.

“J-je tu někdo?”

“Ano, jsem tady. Jsem tu, Calido,” odpověděl jsem jí.

Královna vyvalila oči a prudce vstala ze židle.

“Mami,” vyhrkla. “Mami, jsi to opravdu ty?”

“Tak nějak,” odpověděl jsem hlasem královny Veritas. “Je tu můj duch.”

“Takže.. To tedy znamená.. Že jsi zemřela,” řekla s náznakem hluboké lítosti.

“Ano, zemřela jsem v Ledových zahradách. Tři dny mě Nives mučil, než mě konečně zabil. Ale teď jsem tady s důležitou zprávou a bohužel nemám mnoho času.”

“Dobře, poslouchám.”

“Sděl mi své přání. Něco, po čem opravdu hodně toužíš. To, co máš už dlouho na srdci, ale bála ses to říct.”

Calida pootevřela ústa a oněměla šokem.

“Neboj se. Vím, co to je. Vím, koho chceš vidět.”

Dlouho Calida sbírala odvahu na to, aby to řekla. Nikdy předtím své přání nevyslovila nahlas, neboť věděla, jak je šílené. Dnes jsem však měl v úmyslu jí názor na toto přání vyvrátit.

“Toho.. Toho chlapce. Z Ledových zahrad. Toho, co jsme ho šly zachránit,” špitla konečně.

“Správně. Velmi dobře. Jmenuje se Algiditas.”

“Al.. Algiditas,” zopakovala nevěřícně “Ale.. Ale to nejde.”

“A proč by to nešlo? Všechno jde.”

“Vždyť.. Bych mohla dopadnout jako ty! Nives - “

“Slibuji ti, že ti Nives nezkřiví ani vlásek. Zabavím ho.”

“A taky.. Taky ta zima tam - “

“Poslouchej mě. Chtěla bych ti totiž vysvětlit, proč budeš vůči většině chladu z Ledových zahrad imunní.”

“Imu.. COŽE?”

“Je to tak. Nemusíš se vůbec bát, že bys tam umrzla tak, jako to hrozilo mně. Dovol, abych ti vysvětlila, že onen mráz není fyzického původu. Zmocňuje se především duše. Jenomže ty, tím, že miluješ jejich nedílnou součást - totiž Algidita - ten chlad už nepocítíš. Když je tvá duše vyplněna něčím tak horkým, jako je láska, neexistuje způsob, jak bys mohla v Ledových zahradách umrznout. Vždyť ty tam jdeš milovat! Nikoli trpět! A nyní se zvedni a pojď. Algiditas čeká.”

“Algiditas čeká, až přijdu?” vyrazila ze sebe překvapeně.

“Nikdy by to však nepřiznal,” doplnil jsem. “Tvrdí, že nevěří ničemu z toho, co jsem mu řekla. To však není pravda. Věří tomu celým srdcem, i když o tom neví, neboť touha u něj zcela vyhrála nad nedůvěrou. Nemůže se dočkat, až tě zase uvidí. Jsi jediným pojítkem mezi jeho mizerným životem a celým okolním světem. Vezmi si šátek a vyraž.”

“Proč šátek?”

“To ti v pravou chvíli dojde.”

Po této větě Calida konečně vyskočila na nohy, otveřela šuplík, popadla šátek a s rozzářenýma očima se rozběhla směrem k tunelu. “Díky, mami,” pomyslela si.

Klopýtala, funěla a divila se při tom, že dokáže uběhnout takovou dálku v kuse.

“Ach, bože! Veritas!”

 

---

 

„Neklepal někdo?“ zvolal Algiditas na Desperata.

„N-nic jsem ne-neslyšel, mu-můj p-princi, a-ale p-půjdu se po-podívat,“ odpověděl chlapec a otevřel dveře, načež zalapal po dechu. Před ním stála ta samá žena, která se ho pokoušela přesvědčit, aby utekl – Calida Temporis.

„Ach, to jsi ty,“ zašeptala překvapeně.

Její krása chlapce natolik ohromila, že beze slova ustoupil, aby mohla jít dál. Než to však udělala, zděšeně vykřikla, neboť si všimla, že chlapci chybí jedno oko.

„Co-co se ti to stalo?“ vyrazila ze sebe. Desperatus se nadechl a otevřel ústa, v tom okamžiku se však u nich objevil princ.

„Je mi líto, že jsem tomu už nestihl zabránit," promluvil místo chlapce "nemohl jsem ale nic udělat. Byl to Nives.“

Desperatus bez váhání přikývl na souhlas a odvrátil svou tvář, aby se královna nemusela dívat na tu spoušť.

Algiditas mezitím přistoupil ke Calidě blíž a pohlížel na ni s toužebným leskem v očích, neříkal však nic. Královna se zarděla a usmála se na něj. Nereagoval, jen si ji stále prohlížel, jakoby byla to nejnádhernější, co kdy viděl. Calida tu intenzitu pohledu již nemohla vydržet, proto přistoupila k princi ještě blíže a objala ho.

„Ráda tě zase vidím, Algidite,“ řekla vesele.

„Já tě taky rád vidím,“ vyrazil ze sebe princ tiše a přitáhl si ji ještě těsněji k sobě.

Desperatus se na svého pána překvapeně zadíval, neboť ho takto neznal. Do té doby mu princ připadal nedostupný, až nafoukaný. Ale teď, když ho viděl, jak k sobě tiskne tu ženu, začínal ho mít mnohem raději.

„Nepůjdeme se projít?“ zeptal se pak princ a Calida souhlasně přikývla.

 

O chvíli později spolu seděli na mýtině a mluvili o Desperatovi. Calidě ho bylo líto, Algiditovi po pravdě taky. Vyčítal si, že mu vysekl oko, ale nemohl jinak. Co kdyby chlapec někomu řekl o jeho citech?

Musel ho postrašit... Nyní se mu ale nechtělo myslet na sluhu.

Na své kůži ucítil záchvěv. Podíval se na královnu a zjistil, že se třese zimou. Její šaty nebyly do takového počasí...

"Vem si.. Obleč si to. Bude ti tepleji." A svékl si svůj plášť.

Calida tuto scénu udiveně pozorovala. Bez pláště vypadal princ o hodně... Obyčejnější. Jako člověk. A líbil se jí o to víc...

Vzala si plášť bez námitek a oblékla se do něj. Algiditas naklonil hlavu na stranu a prohlížel si ji.

„Copak?“ zeptala se s rozpaky.

„Nic,“ řekl na to a usmál se.

„Vypadáš hezky, když se takhle směješ.“

„Nedělám to často.“

„Já vím. Co by dělala tvoje matka, kdyby zjistila, že cítíš?“

Princ si povzdechl.

„Nevím.. Vyhnala by mě, vzala by mi trůn.. Pravděpodobně bych přišel o všechno.“

„O všechno ne,“ namítla hned, chytila ho jemně za bradu a otočila k sobě. Hleděl na ni bez výrazu, ale ona cítila, jak moc na něj její slova zapůsobila.

“Zavři oči. Zavážu ti je. Musím ti něco ukázat.”

“A proč?”

“Uvidíš. Jen vydrž.”

 

---

 

“Veritas.”

“Cože?” zeptal se Algiditas zmateně.

“Ale nic. Jen takové heslo. Proč to zase nefunguje? Prosím, otevři se. Veritas.”

 

Otevři oči

“Už se můžeš podívat.”

Calidin šátek byl promočený od tajících rampouchů. Princ ho pomalu nahmatal a rozvázal. V očích se mu okamžitě odrazily hory zalité sluncem, dokonale modré nebe a rudý sluneční kotouč. Zamrkal.

“T-tomu nerozumím.. Kde to jsme?”

“Jsme v Království Severního slunce. V mé zemi.”

Zmlknul a otočil se zpět k horám. Zíral na ně bez pohnutí, jako vytesaný z kamene. Ani nedýchal. Calida, ač nevědomky, také zatajila dech. Dlouho nic neříkal, jakoby se v něm najednou všechno zastavilo. Trvalo to věčnost, takovou věčnost, až si královna začala myslet, že jeho mysl zkratovala nebo něco podobného. A pak svá vyschlá ústa konečně otevřel.

“Bolí.. Bolí mě oči,” zachroptěl.

“To bude dobré.”

Promnul si je a znovu zamrkal. Calida si všimla, že se třese.

“Takže.. Takže takto.. Hm.. Vypadá země bez kletby,” vysvětlila.

A v tu chvíli byla svědkem toho, jak se Algiditas svezl na kolena a dal si hlavu do dlaní.

“Jsi v pořádku? Co to s tebou je?”

Nedopověděl jí. Poklekla tedy vedle něj, ztuhlá strachy, a vzala ho kolem ramen. Něco zamumlal. Měla velký problém, aby rozuměla tomu, co říká.

“Tolik.. TOLIK!! B-barev, vjemů.. Pocitů.”

Nevěděla, co dělat, nerozuměla jeho reakci. Čekala spíše, že bude mít radost, že bude řvát a výskat, skotačit a pobíhat asi tak, jako čerstvě vysvobozené kůzle. Toto však vypadalo spíše, jakoby princ dostal kladivem pořádnou ránu do hlavy. Držel se za ni, třásl se a plakal. Přitiskla ho těsněji k sobě, zatímco zděšeně pozorovala, jak vyvaluje své zvlhlé oči na vše okolo a zase je rychle zavírá.

“Jak ti mám pomoct? Řekni, co mám dělat,” panikařila.

Nepotřebovala však dělat nic. Algiditas si prohmatal vlasy a když zjistil, že mu tají, vymanil se z jejího objetí, rychle se zvedl a doklopýtal k tunelu.

“Počkej, vždyť.. Algidite!”

“VERITAS!”

 

“Ære til de modige, for alltid, alltid…”

“Her er sin jord…”

 

Našla ho zhrouceného ve sněhu. Skoro ho v té mlze nebylo vidět. Držel se za paže a snažil se neumrznout, což bylo zvláštní, vzhledem k tomu, že tam celý život žil. Calida, stále naprosto zmatená, k němu přistoupila blíže. Vzhlédl k ní, nic však neřekl. Začala tedy ona.

“Mrzí mě to.. Moc nerozumím tomu, co se stalo, chtěla jsem ti jen udělat radost.. Nečekala jsem, že..”

“Že se sesypu?” ušklíbl se. “Tak to jsme na tom stejně - taky bych to nečekal.”

Zachvěl se zimou.

“Ještě pořád jsem nepochopila, co bylo příčinou,” špitla a sedla si vedle něj. Svlékla si bundu a zachumlala ho do ní, i když moc dobře věděla, že to nepomůže.

"Já taky ne. Ani jsem to nestačil pochopit a už jsem utíkal."

"Ale proč?"

"Nevím. Asi jsem zpanikařil. Mimochodem, díky za tvou snahu mě zahřát, i když si nemyslím, že -"

"- by to pomohlo," dokončila za něj. "Je mi to jedno. Byl to spíš reflex, než cílená pomoc."

 

---