Černý den

„Nastal den D, pane!“řekl nadšeně nakrátko ostříhaný mladík s jantarovýma očima.

„Když jsme sami, nemusíš mi říkat pane! To ti to musím pokaždé opakovat?“ řekl Murdagein, prošedivělý stařec s dlouhým vousem. Neodpustil si závistivý pohled na prapravnukovu tvář bez jediné vrásky. V době, kdy se vědcům jeho rodné planety, podařilo objevit sérum zabraňující stárnutí, byl bohužel již v pokročilém věku.

„Odpusť, dědečku. Vídám tě tak málo a vidím v tobě především vůdce!“ na tato vnukova slova Murdagein přikývl a mladík pokračoval. „Tak dnes tedy lidstvo konečně zničíš, dědečku?“ Stařec zakroutil hlavou nad vnukovou hloupou otázkou, ale přikládal ji především jeho nervozitě. Ještě si nezvykl mluvit s nejstarším. Seniorem rodu.

„Ne, dnes jenom vyšleme signál, který spustí zničení lidstva. Bude trvat nějaký čas, než k Zemi doletí, ale po takové době to už nehraje žádnou roli. Až dorazí naše lodě, bude již lidstvo natolik zdecimováno, že se nezmůže na obranu. Pokud vůbec nějací lidé přežijí. Ale nejspíš ano, skryti v děrách, bunkrech a jeskyních. Země je už prakticky naše!“ Nepatrně se zachvěl při vzpomínce na návštěvu modré planety. Tehdy ještě nebyl ani pradědeček tohohle mladíčka na světě.

Nesmrtelnost znamenala problém. Životní prostor se tenčil a musel se nějak rozšiřovat. Omezování množení sice problém zpomalilo, ale nakonec vše vyřešil Murdagein se svou firmou. Z firmy se stala Firma. Osidlování planet. Kolonizace nových světů. Výroba dýchatelné atmosféry, tam kde chyběla. Osídlené planety primitivními organizmy řešili vynikající technologií ovládající mysl. Zkrátka se z něj stala legenda. Vůdce.

A pak jednoho dnes přiletěla flotila Firmy k modré planetě, poněkud vzdálené, v jedné zapadlé sluneční soustavě. Planeta byla úžasná! Dýchatelná atmosféra, výjimečné podmínky k životu. Nebýt těch odporných lidí! Zahájili výzkum a sbírali všechny informace, jaké se jen daly na Zemi získat. Navíc savcům nešla ovládat mysl. Na Zemi se právě odehrávala jakási veliká válka a ta ukázala Murdegainovi, že lidé mají brutálnější zbraně, než si kdy dokázal představit. Navíc…

 „Je pravda, že lidé vypadají jako my, dědečku?“ vytrhl mladík otázkou starce pohrouženého do vzpomínek.

„Ano, vypadají. Jsou v podstatě jako náš druh. Jen kdyby nebyli pětkrát větší. Obři. Navíc zatraceně silní. O kolik je jejich planeta větší než naše, o tolik jsou větší i oni.  Ale jinak ano. Však si viděl vypreparované kusy v muzeích, tak se tak hloupě neptej.“ Nevrle odbyl mladíka, který ho svou snahou o rozhovor obtěžoval. „A vůbec. Jdeme na velín. Čas se blíží.“ Povstal a přehodil si přes ramena bílý plášť se stojatým vysokým límcem.

Tak se konečně dočkal! Dlouho zkoumali lidstvo. Ještě že jejich mateřské lodě dokázaly pojmout obrovské množství vzorků a druhů. Nebyl problém odvézt na domovskou planetu například vorvaně. Ani ho nemuseli příliš okrajovat. Jak se však dostat lidem na kobylku? Odpověď se však po letech nalezla sama. Řešení jim poskytl sám člověk. Konkrétně lidská žena. Po zjištění řešení okamžitě opustili oběžnou dráhu planety a odletěli domů. Od té doby jen a jen pracovali. Čas však pro nesmrtelné bytosti mnoho neznamenal a zničení lidstva se stalo prioritou Firmy.

 A dnes se dočkali! Vystoupil na můstek, kde uprostřed světlého panelu čekalo jediné tlačítko. Kolem postávali zaměstnanci Firmy se sklenkami v rukou. Murdagein si odkašlal a pronesl přípitek.

 „Zdravím vás moji přátelé! Musím poděkovat všem, kdož se podíleli na tomto náročném projektu!“ přejížděl očima po jednotlivých skupinkách a postupně je oslovoval. „Naším biovědcům, kteří dokázali vytvořit impuls, jenž dá naším nedobrovolným spojencům povel k útoku! Naším technikům, kteří neváhali věnovat spoustu času a úsilí k vytvoření přístroje, který tento signál vyšle k Zemi a zasáhne všechny, jež potřebujeme. Děkuji vám!“ odmlčel se a otřel si slzy dojetí stékající mu po vrásčité kůži. „Nakonec nesmím zapomenout, na lidskou bytost, která nám ukázala cestu, jak zahubit její vlastní druh!  Díky tobě a jednoduchému výpočtu víme, že ptáci opravdu dokážou zničit lidstvo! Děkujeme, Daphne du Maurier!“ dokončil a po vyprázdnění sklenic už na nic nečekal. Stiskl tlačítko. Signál po nějakém čase dorazil k Zemi a pro lidstvo nastal černý den.

                                                 *****

  Toho dne prolétla Zemí znepokojivá zpráva.

„Černý den pro naši planetu! Poslední rodina havranů ve výzkumném ústavu Královské akademie věd v Londýně spáchala hromadnou sebevraždu nárazem do plexiskla. S lítostí vám oznamujeme, že dnešního dne, 25. října roku 2552, ze Země navždy zmizeli poslední zástupci živočišného druhu ptáků.“