Exekutor

Všechny minipříběhy, počínaje mladým džentlmenem a konče živými pochodněmi, se skutečně staly, zde byly pouze zasazeny do nového kontextu. Bylo by osvobozující, přičíst nelidské chování démonům, bohužel za ním stojí skuteční lidé. 

Exekutor

Povídka temná jako život sám,

…se světlem na konci.

 

„Je zde zima Mame,“ řekl Žerber a významně se přitom podíval na Mama. „Máš pravdu Žerbere,“ přitakal Mam a dodal, „klima na povrchu Země nemá tu správnou teplotu. Mělo by zde být alespoň o dvě sta stupňů více“. „Nejvzdálenější planeta a od slunce, kde bych byl ochotný trávit dovolenou, je Venuše. Byl jsem tam loni se zájezdem v Ištařině zemi, měl jsem to all inclusiv a mohu, vám to pane kolego, vřele doporučit,“ pochválil Žerber Venuši, která je mnohem blíž ke slunci než Země a je tedy na ní o dost větší teplota než na Zemi a dodal: „služební cesty na Zem mě ubijí“. Mam si vzpomenul na svou vlast ve věčných plamenech a zkřivil svou šerednou tvář, což byl nezdařilý pokus o úsměv. Čerta poznáte podle toho, že se nikdy ani v nejmenším neusměje. Pokus čerta o úsměv končí při nejlepším jako pitvoření, často zní jako řinčení řetězů a v lidech vyvolává takovou hrůzu, že během malé chvíle zestárnou a zešediví, nezřídka přijdou i o rozum. Z toho vyplívá, kdo se usmát umí, zcela zaručeně nepatří k pokleslým bytostem, jakými jsou Mam a Žerber, či jiná havěť. Nemůžeme však tvrdit, že kdo se usmát nedokáže, je nutně čert. Neschopnost úsměvu může být příznakem mrtvice a také poukazem na tíhu, která nás zavaluje.

 Jistý anglický gentleman John Mahowny ve svém životě postrádal napětí do té míry, že zpeněžil celý svůj majetek, byt, auto, i své osobní věci. Za vše zinkasoval 120 tisíc liber a celý tento obnos vsadil v ruletě na červenou barvu. Pokud by padla černá, popřípadě nula, odešel by s prázdnou, pakliže se kulička usadí v červeném chlívku, kasino by mu vyplatilo dvojnásobek jeho vkladu. Sázka neušla pozornosti návštěvníků kasina. V onu chvíli, kdy se ruleta nemilosrdně roztočila, se zastavil čas. Nikdo nedýchal. Zprvu kulička rotovala tak rychle, že nebyla vidět, pak jí setrvačnost hnala po okraji, až spadla do černého chlívečku. Mezi diváky někdo nevydržel napětí a omdlel, silnější paní, v letních šatech, slunečních brýlích, se slamníkem na hlavě a bílými korály, které připomínali bílou kuličku, která se v tu samou chvíli pobrala zbytek energie, přeskákala několik políček a na dobro se usadila v chlívku s červenou barvou. Publikum si na jeden moment srovnávalo v hlavě, k čemu tady došlo a pak svorně propuklo v jásot. Mladý gentleman nejevil známky vzrušení, jen koukal na kuličku. První gratulanti si všimli, že není něco v pořádku, někdo z davu požádal Mahownyho, aby se usmál. Mahowny místo úsměvu jen vycenil zuby. Během osudové hry, která mu měla dodat napětí, které tolik postrádal, se cosi stalo v jeho hlavě. Byla to mrtvice. O tři dny později zemřel. Pozoruhodné je, že když ve jméně Mahowny změníte pořadí písmen, vyjde vám „how many“, což je „jak moc, kolik?“ A jelikož neměl dědice, celé jeho jmění připadlo státu.

 Anebo když přišli z vedení, v jednom nejmenovaném supermarketu za pokladní Sylvou N., že ji sledují na průmyslové kameře, a že se jim zdá, že se málo usmívá na zákazníky. Rozhodně to nebylo tím, že by pokladní Sylva N. byla čert. Mohlo to být tím, že během nekonečných dvanáctihodinových směn bylo jen málo příležitostí odskočit si na záchod, protože pokladní mají hmotnou odpovědnost za peníze v pokladně, a to vám nemusím povídat, že v takové pokladně je třeba tolik peněz, kolik si pokladní vydělá za celý rok. Asi největším důvodem proč se pokladní Sylva N. snažila marně vyloudit úsměv na své tváři, byl prostý fakt, že došli igelitové sáčky, to se však zákazníci, očekávající plný komfort, dověděli až při placení na pokladně. Svou nevoli sdíleli s pokladní Sylvou N., která jim rozuměla, ale nemohla pro ně nic udělat.

V tu samou chvíli, kdy se Mam rozplýval nad myšlenkou věčných plamenů, se ve skladu zabavených předmětů objevil Profesor Špína, někdy také přezdívaný Krvavý Profesor, protože na jeho šatech, v jeho vlasech a za drápy je zaschlá krev jeho obětí, kterou se neobtěžoval ze sebe smýt. Profesor Špína je věhlasným specialistou na mučení lidí a s velkou neskrývanou rozkoší se jich sám účastní. Označení Profesor si zasloužil pro svou rafinovanost, s kterou vymýšlí stále nové nápadité způsoby trýznění lidí. Profesor Špína měl sebou neznámou bytost. Mama a Žerbera to zarazilo. „To je O. Hava, můj žák,“ představil neznámého profesor Špína a protože si všiml na ksichtech svých kolegů, že tento údaj neuspokojil jejich zvědavost, dodal temně: „líbilo se mně, s jakou brutalitou O. Hava skočil jedné těhotné ženě na břicho, až z toho potratila. Myslím, že mezi nás zapadne“. Mam a Žerber vzali O. Havu na milost a svorně přikývli, jako že by zapadnout mohl. O. Havovou zvláštností je zploštělá hlava a primitivnost, údajně, když padali zlý andělé z nebe, dopadl na hlavu. Zatímco Profesor Špína vládne nemalou inteligencí, kterou plně dává ve prospěch zla o O. Havovi lze naplno říci, že se jedná o naprosto blbý hovado. Hovada ovšem prominou. O. Hava dělá to, co jej v dané chvíli napadne, neohlížeje se na společenské konvence. Kdybyste se ho zeptali, nikdy to nedělejte, co je to etika, dřív by vás rozsápal, než odpověděl. Oproti tomu Profesor Špína by odpověděl, možná něco jako, že etika je teorie morálky, nebo že je to filozofická disciplína, která zkoumá morálku a až pak by vás rozsápal. Protože etika je pro oba dva jen prázdný pojem a protože s čerty se člověk vůbec nesmí dávat do řeči, hrát s nimi kostky, ani popíjet z jedné láhve.

Mohli byste dopadnout třeba jako jistý Jan Č., který si na cestě přes Srbsko odskočil na jednom odpočívadle, podívat se, jak tam hrají skořápky. A vůbec nevadilo, že se do hry nezapojil, protože bytosti, které provozují hazard, to nedělají kvůli hře samotné, nýbrž kvůli různým špatnostem, které se při hazardu můžou přihodit a zpravidla se i přihodí. Tehdy Jana Č. zatáhli na špinavé záchodky, obrali jej o vše, co u sebe měl a málem z něj vymlátili duši. Lukáš P. si ze své, jinak krásné, cesty po Dunaji odnesl heslo: „nepij víc jak kapitán“, ale až poté, co se ráno probudil jen v pruhovaných trenkách na břehu řeky.

„Zde sedí Mam, osobní poradce takových velikánů, jakými byli Marx, Engels či Stalin,“ představil Profesor Špína O. Havovi Mama. Mam pozvedl sklenici se zapáchající rudou tekutinou na pozdrav O. Havovi: „čest práci soudruhu“. O. Havu zaujalo, že Mam má čtyři ruce. Podle Žerbera byli Mamovi předci dělníci a tak je evoluce obdařila dalším párem rukou, aby jim práce lépe šla, jak se říká, od ruky. Moc bych ovšem této Žerberově verzi nevěřil, pokud tomu však skutečně bylo, je na místě podotknout, že se evoluce namáhala zbytečně, protože Mam nikdy na práci ani nešáhl.

            „A toto je Zlozvyk Žerber, myslím, že nepřeháním, když řeknu, že je to opravdová legenda, ano, motor kapitalismu.“ Žerber je tak tlustý, že musí chodit nahý, jen na krku nosili kravatu se symbolem dolaru. V lidech jeho přítomnost vyvolává neutišitelný pocit hladu prakticky po čemkoliv. Finta je v tom, že čím víc se snažíte tento neodbytný pocit uspokojit, tím víc zabředáváte do pasti a hlad dále roste. Největší hrůzu má z asketů a chrtů, což jsou jeho odvěcí nepřátelé. Mohlo by se zdát, že Žerbér nemá pravou ruku, ale sklenice, která se před ním pohupovala v rytmu jeho těla, napovídala, že ji má, jen není vidět. „To co nevidíš O. Havo je neviditelná ruka trhu, v příhodnou chvíli dokáže věci nepozorovaně postrčit správným směrem.“ Druhou ruku má černou s hodinky ozdobnými diamanty, jenž se původně prodávali s reklamou: „zkrotí čas“. Měli zdůraznit Žerberovu důležitost velmi zaměstnaného tvora. Žerber se napil benzínu, který měl ve skleničce: „mám rád, když to má vysoké oktanové číslo, brání to samovznícení“, liboval si Žerber, motor kapitalismu. „Nač ta skromnost, pane Profesore, však vy máte také v ledasčem prsty,“ pochleboval Mam. Krvavý Profesor se začervenal, jako že mu to zalichotilo, anebo jen byla vidět na jeho tváři lidská krev, která na něm ulpěla. To nedokážu určit přesně.

            „Chvíli před tím, než jste se zde objevili, jsme mluvili o nízkých teplotách na Zemi, které nepřekračují sto stupňů,“ vrátil se Mam k původnímu rozhovoru. „Ó ano, vidím to tak, že je správná chvíle, abychom rozdělali oheň v krbu,“ dosvědčil Žerber. „Je to taková naše libůstka,“ vysvětloval Profesor Špína O. Havovi proč chtějí zapálit oheň v krbu, „pálíme obálky s penězi, které jsme sebrali lidem a vykládáme si příběhy, za jakých okolností k tomu došlo a komu teď ty peníze chybí. Nevěřil bys, jak velikou mají peníze výhřevnost.“ O. Havovi to bylo jedno, zrovna se bavil tím, že se snažil pusou dotknout svého penisu, ale protože mu to nešlo, vytrhl si jedno žebro, aby se mohl víc ohnout. V temném rohu zasténala, jak zvíře skroucené bolestí, Srágorka: „jdou si pro nás, je s námi amen.“ Srágorky jsou bytosti prošpikované strachem, nejničivější silou ve vesmíru. Rozsévají kolem sebe strach. Kdo se zaposlouchá do jejich vtíravého hlasu a naslouchá tragickým scénářům, je ztracen spolu s ní. Veškerou svou energii vyplýtvá ještě dřív, než k něčemu vůbec dojde. Mam a Žerber se skutečně na chvíli zarazili. O. Hava měl svůj vlastní program a kolektivu si nevšímal. Profesor Špína hodil po Srágoře skleněným popelníkem, který ležel na stole. Tím celá epizodka skončila.

            Profesor Špína, též nazývaný Krvavý Profesor vytáhl tlustou růžovou obálku naditou penězi, především menšími bankovkami a mincemi: „dnes je tuším řada na mě, abych začal příběhem, který se váže k této obálce“. Mam a Žerber zpozorněli. Růžová obálka přilákala i zvědavého O. Havy. Obálka v rukou Profesora vzplála a ten si s ní labužnicky pohrával, fascinován plamenem. Pak obálku hodil do krbu a začal řečnit: „obsah obálky je pro mě o to cennější, že patřil matce 3 dětí, samoživitelce. Když můžu obrat někoho bezbranného, vnímám to jako zvláštní benefit k mé práci.“ Bylo vidět, že i dalším třem výtečníkům se taková myšlenka zamlouvá. „Ona dáma jela autobusem tak říkajíc na černo, a co čert nechtěl…“ Profesor se ušklíbl. …“Samozřejmě ji chytil revizor. Pikantnost celého příběhu spočívá na skutečnosti, že pokutu uhradila do posledního haléře, ale zapomněla zaplatit přirážku osm korun za lístek. Tak jsme to nechali několik let dozrát, a nakonec se nám částka vyšplhala na krásných dvacet tři tisíc a nějaké drobné. Baví mě si představovat, jak jim ty peníze teď chybí, třeba za ně mohli jet na dovolenou a nepojedou nikam. Zajímavostí na konec je, že peníze na lístek měla nachystané v práci, ale někam se ztratili.“ Profesor vytáhl z kapsy drobné mince a přisypal je do krbu. Pak se Profesor rozvášnil nad svou špatností, až začal hořet. Zmocnil se O. Havy a začal ho prznit. O. Hava se zprvu bránil, ale jelikož se mu to vlastně líbilo, byl Profesorovi po vůli. Kdyby byly potichu, slyšeli by v rohu sténat Srágorku: „jdou si pro nás, je s námi amen.“

            Do situace kdy Krvavý Profesor dokončoval svůj akt na O. Havovi, vytáhl Žerber z koženého kufříku naditou obálku, tentokrát většími bankovkami. „Třikrát milion,“ řekl Žerbér hrdě a pohodil obálku do ohně. „Patřili jednomu podnikateli, který udělal pár přešlapů, a bylo to. Nejdřív jsme mu zabavili housle ze začátku osmnáctého století za osm milionu, pak ale přišel a svůj dluh uhradil a chtěl, abychom mu vrátili housle. Peníze hoří zde,“ ukázal Žerbér od ohně. Mam vypadal trochu zklamaně, bylo vidět, že čekal něco víc. Žerber si toho byl vědom, po chvíli mlčení, vytáhl odkud si ještě housle: „a to je onen nástroj osobně, housle od Francesca Gobettiho z roku 1710, po zabavení se záhadně ztratili, takže jsme mu je nemohli vrátit,“ dodal Žerbér vítězně a pokusil se na ně zahrát, ale svou neobratností způsobil jen to, že struny popraskaly a tělo houslí bylo značně upatlané. „Zlozvyku Žerbere ty jsi ďábel, poplácal ho Mam uznale po zádech. Profesor, který se zrovna zvedl z O. Havy Žerberovi potřásl jeho neviditelnou rukou.  

            Mam vstal z křesla, které dřív někomu patřilo a které v budoucnu bude možná prodáno za zlomek své hodnoty: „kolegové, přemýšlel jsem nad tím, který příběh vyberu …a že je z čeho vybírat. Nakonec to u mě zvítězila tato obálka.“ Mam zvedl obálku tak, aby si ji všichni mohli prohlédnout. Pak zvedl nohu a z jeho zadnice ušel plyn tak smradlavý, že by udolal celou divizi vojáků, plyn se změnil v roj sršňů, který komínem uletěl neznámo kam. „Tato obálka to u mě vyhrála proto, že jsem se k ní dopracoval podvodem,“ pokračoval Mam, jako by se nic nestalo. „Jde o půjčování peněz za zvláště výhodných podmínek“, slova „zvlášť výhodných“ si Mam vychutnával. „Je v tom pouze taková maličkost, malinkatý háček, když se zpozdíte se splátkou, naběhnou vám astronomické penále. To by ještě samo o sobě nebylo nic převratného, vtip je v tom, že jsme jim dali špatné číslo účtu, na které mají peníze posílat, takže se jim vždy peníze vrátí a tím budou porušeny podmínky smlouvy a od této chvíle bude dluh vymáhán jako celek.“ Mam přiložil obálku do krbu: jen za tento týden jsme vybrali tímto způsobem přes dvě sta tisíc. Profesor Špína a Zlozvyk Žerber zatleskali. „Můžeme ti říkat Mistře,“ zeptal se Profesor Špína žertem. Mam žert nepochopil a zcela vážně odpověděl, „že jim to chtěl navrhnout už dávno, aby ho tím titulem oslovovali“. Což bylo odměněno dávkou trapného ticha, během kterého Profesor a Žerber přemýšleli, zda je ten Mam skutečně tak blbý. Je sice pravda, že Profesor Špína v budoucnu několikrát Mama tituloval „Mistře“, ale vždy to bylo v situacích, kdy se to vůbec nehodilo a bylo to doprovázeno nutnou dávkou ironie.

O. Hava využil chvíli trapného ticha k tomu, že se vykálel přímo uprostřed místnosti, svůj dekadentní výtvor vzal do svých hnát a pochlubil se s ním svým kumpánům. Žerber se s pro něj nebývalou mrštností zmocnil O. Havova hovna a v momentě jej zhltl. Mam už jen tiše konstatoval na adresu Žerbera: „Lakomec, nic nám nenechal.“ O. Hava se podíval na své zamazané pracky a olízl z nich to hnědý, co zbylo, pak vzal ze stolu další obálky a hodil je do ohně. Když se všichni na chvíli utišili, bylo slyšet z ohně naříkání a ze tmy se opět ozvalo zakvílení Srágorky.

Hořící peníze ozářily sklad zabavených předmětů. Krvavý Profesor, Mam a Žerbér seděli v křeslech a byli fascinováni plameny. O. Hava ležel na zemi jako pes a nikoho ani nenapadlo, aby mu nabídl židli, na kterou by se mohl posadit, přesto bylo zřejmé, že do kolektivu zapadl. „Jistě si říkáš O. Havo, jestli není škoda, ty peníze pálit,“ ujal se slova Profesor. O. Havovi to bylo, ostatně jako vždy, jedno. Profesora O. Havova lhostejnost nezaskočila: „naším heslem je dlužníkům brát a věřitelům nevracet“. „Soudruzi, vůbec nejlepší by bylo, aby byli nespokojení všichni,“ přisadil si Mam. Žerbér otevřel svůj kufřík z telecí kůže a vytáhl nějaké papíry: „kolegové, měl bych tu jeden zlepšovák, lidé tomu říkají korespondenční lístky“. Žerbér podal korespondenční lístky Profesorovi: „Jejich výhoda je v tom, že každý komu se lístek dostane do ruky, hned vidí i obsah. A tak pošťačka, sousedi…, hned ví, že adresát je dlužník a tedy osoba druhé kategorie, s kterou je lepší se nespolčovat, aby je nenakazil. Pro blízké okolí je to navíc neblahá předzvěst exekuce, která se může dotknout i jejich majetku. Protože vykonavatelé exekuce jsou tam od toho, aby zabavovali a ne aby řešili, čí co v domě je.“ „Mně se to líbí,“ jásal svým pokleslým způsobem Mam. „Jistě, oproti klasickým dopisům, do kterých nikdo nevidí, je to krok vpřed,“ shrnul svůj názor Krvavý Profesor a dodal: „psychologický efekt přímo ohromující. „Mně se to líbí,“ zopakoval Mam prohlížeje si korespondenční lístky. „Třeba tady: dlužník Jan Kotrba“ přečetl Mam tučně zvýrazněné jméno s titulem dlužník. „Anebo tady, 17 000 Kč, to je opravdu nepřehlédnutelné, ta červená barva tomu dodá potřebný důraz,“ liboval si Mam. O. Hava, který neumí číst, na několika korespondenčních lístcích nechal jen otisk svých špinavých pazour. Profesor Špína přečetl jména z dalších tří lístků: „Marie Čížková, Hana Drápalová, Josef…“ pak se na chvíli odmlčel a dodal: „Má to přece jen jednu chybu Zlozvyku Žerbere“. Žerbera tato poznámka zaskočila, byl připraven se za svůj nápad bít. Profesor doplnil svou myšlenku: „…že jsi je už neposlal, mohli jsme se bavit nad tím, jak a komu ublížili“. Žerbér se ušklíbl: „v tomto balíku jsou jen korespondenční lístky, jejichž adresáti už svůj dluh dávno zaplatili. Pošleme jim lístky, jakože omylem,“ mrkl Žerbér na Profesora. „Ale to je bravurní pane kolego,“ lísal se Profesor k Žerberovi. Mam poznamenal, že je jasné, kdo bude mít na starost písemný styk s dlužníky: „věřím, že od tebe uslyšíme spoustu zajímavých příběhu.“ V rohu místnosti se něco pohnulo, pravděpodobně Srágorka, anebo krysa.

Oheň v krbu postupně ztrácel na intenzitě a tak Mam přiložil další fůru obálek s penězi: „Já bych taky měl jeden nápad, jak udělat lidi nešťastný. Vymáhání peněz po telefonu. Výborně by se na to hodili Furie, ty holky umí být dost přesvědčivé, a navíc nedělají drahoty, když si jeden chce užít.“ „Furie jsou dobrá pomsta lidem,“ schválil Mamův návrh Žerbér. „Mohli by volat dlužníkům hlavně o sobotách a nedělích, to by jim mohlo parádně zkazit náladu,“ gradoval špatnost Profesor. „No, obecně by mohly volat ve chvílích, kdy se to vůbec nehodí,“ pokračoval Mam, „A také by mohly volat přednostně dlužníkům u kterých je jasné, že nemají z čeho splácet.“ „Nebylo by vůbec špatné, hovory zaznamenávat, ať si je můžeme později přehrát, určitě to bude zábavné,“ dolaďoval poslední technické detaily Žerbér.

Krvavý Profesor vzal další obálku s penězi a přiložil ji do ohně. Peníze patřili jisté dámě, které někdo ukradl doklady a nadělal na ně neuvěřitelných sedmdesát pokut za jízdy na černo. Ona dáma se několik let skrývala před svým agresivním manželem na tajné adrese, kam ji nechodila pošta, během této doby propásla všechny zákonné lhůty pro odvolání. Pekelnou perličkou tohoto nešťastného příběhu bylo, že nikdo ze zúčastněných nepochyboval o tom, že tato dlužnice je nevinná a přesto po ní všichni chtěli, aby všechno do posledního haléře uhradila. Z krbu se linul smrad spáleného plastu. Krvavý Profesor s tajemným výrazem v ksichtu vložil do obálky i zalaminátované doklady, které před lety někdo oné dámě ukradl…

Profesor vytáhl z kapsy fotky jakýchsi ohavných stvoření a podal je svým kolegům ve špatnostech: „To jsou O. Havovi parchanti, kdo ví, s jakou bestií je měl.“ „Je vidět, že jablko nespadlo daleko od stromu, jsou stejně šeredné jako O. Hava,“ zhodnotil nápadnou podobu mezi O. Havou a jeho dětmi Žerber. O. Hava zrovna spal a neměl vůbec tušení o tom, co si ostatní povídají, zdálo se mu, že čuchá k lejnoškám, ve skutečnosti se tiskl svým nosem, ležíce stále na zemi, k Profesorovým nikdy nemytým nohám. „Mám s těmi jeho parchanty velkolepé plány, je jich asi sto, většinou jsou defektní, některé už O. Hava stačil sežrat, ale stále jich zbývá dost pro můj plán. Říkejme jim pracovně třeba Dlužíci. Nechal jsem pro ně vyrobit elastické kombinézy, modré, zelené, červené…, bude jim vidět jen obličej. Jejich úkolem bude doprovázet námi vytipované dlužníky na každém kroku.“ „To bude parádní ostuda, liboval si Mam. „A jako vždy dojde k spoustě vyostřených konfliktů a to my máme moc rádi,“ hladil se Žerber po břiše. „Určitě je vybav kamerou, ať si to pak můžeme pouštět,“ doplnil ještě Žerber, kterému technické vymoženosti byly nejblíže.

„Ale že se nám tady ta debata krásně rozproudila,“ liboval si Mam a přiložil do ohně několik obálek z exekucí vyhlášených pro nesplácení úvěrů, které byly poskytnuty za účelem pořízení vánočních dárků. Po delší pauze v rohu zakvílela Srágorka: „Už pro nás jdou.“ Mam do tmy, směrem k místu, z kterého vycházel hlas, hodil vázou z malachitového skla z roku 1927 znázorňující tři Grácie. Byla tím prvním, co měl po ruce. Váza se kdesi ve tmě roztříštila a pak bylo ticho.

„Má žena říká, že splácet můžou všichni, i když nic nemají, každý může darovat krev, nebo orgány a má pravdu,“ tlumočil Krvavý Profesor slova jisté rusky Tamary S., která s Profesorovou pomocí brutálně zabila svého muže, naporcovala jeho ostatky, něco zavařila a z části udělala hostinu, na kterou pozvala celou dědinu. Najezeným vesničanům byla nápadná nepřítomnost muže i to, kde vzala tato chudá žena, která nechovala žádné zvíře, tolik masa. Pod tlakem vesničanů přiznala celou hrůzostrašnou pravdu a ještě téhož večera se zasnoubila s Krvavým Profesorem, který ji navlíkl na znamení zásnub konopnou smyčku. „Jen by to chtělo víc zorganizovat, dát do toho systém, zřídit místa na odběr krve, stříhat vlasy, odebírat orgány, všechno se hodí,“ Vypočítával Krvavý Profesor, též přezdívaný Profesor Špína. „Mohly bychom stanovit pevné výkupní ceny, litr krve za pět set korun, ledvina třeba dvacet tisíc, plíci za třicet a srdce třeba za sedmdesát tisíc,“ plánoval si Mam a vůbec ho nezajímalo, že bez některých orgánů nelze žít. „To já bych byl pro tržní ceny, nabídku bych podřídil poptávce,“ navrhl Zlozvyk Žerber motor kapitalismu. „Jen bych si zamluvil nějaké děti, na poskytování sexuálních služeb pro své solventní klienty,“ vršil Žerber další nechutnosti. „Také by se hodili lidi na vědecké pokusy, či jako takové živé zásobníky orgánů, jen tak pro případ, mohly bychom pro ně zřídit zvláštní boxy,“ Profesor Špína jen dosvědčoval, jak málo pro něj lidský život znamená. „Všechny lidi ovládneme“ chystal si slibnou budoucnost Profesor Špína a pro inspiraci vytáhl odkudsi knihu, kterou označil za svou vědeckou práci, obal byl černý, na stránkách byla zaschlá krev. Mam i Žerber zvědavě nahlíželi do knihy, která obsahovala řadu fotek i nákresů. Profesor Špína namátkou nalistoval jednu stránku, „tady“, ukazoval Profesor, „jsme například zakopali člověka do země, tak aby mu koukala jen hlava, která byla umístěna do vchodu klece, v které byl divoký hladový šakal, na svobodu se musel prokousat,“ líčil Profesor své zavrženíhodný nápad. „A tady jste dělali co?“, byl zvědavý Mam na nákres z druhé stránky. „To jsem zašili do lidí hadí vejce a jak je ten člověk zahříval svou tělesnou teplotou, tak se vylíhly háďata a prokousali se tím člověkem ven, na svět. Mam i Žerber hltali každé Profesorovo slovo. Žerber se nemohl nabažit zvrácené knihy a zalistoval v ní. Kniha zůstala otevřená na stránce s živými pochodněmi. „Výborná volba Žerbere, to bylo za císaře Nera, hotové orgie, dělali jsme si z křesťanů živé pochodně. Nejdřív jsme je štvali jako divou zvěř, nakonec jsme je v noci zapalovali, všude bylo cítiti pečené lidské maso, svítili jako pouliční osvětlení.“

Do právě probíhající debaty se probudil O. Hava, který dostal hroznou žízeň a pokoušel se zmocnit Žerberovi sklenice s benzínem se slovy: „Naval to sem“. Žerber se na O. Havu hodil zlý kukuč a odpověděl mu: „Ty už mě taky neser“ a majzl O. Havu po hlavě kufříkem z telecí kůže, který se rozletěl a odhalil svůj obsah, jakousi neidentifikovatelnou mršinu zabalenou v celofánu, kterou se Žerbér chystal spořádat, barevné fixy, dnešní bulvární noviny, ve kterých byly zakroužkované ty články, jejichž autorem byl sám Zlozvyk Žerber podepsaný jako Z. Z. a korespondenční lístky. Profesor Špína se pokusil zachránit situaci: „Ale pánové,…“. Víc už říct nestačil, protože Mam, který už dlouho nic neprovedl, využil situaci, hbitě sebral ze zemně červenou fixu a zabodl jí Profesorovi do zadku. Ten zakvílel bolestí, jako by ho na nože brali. Žerberovi připadala situace komická a tak se tomu začal řehnit. Mam si Žerberovi skřeky vyložil jako útok na svou osobu, a začal Žerbera mlátit všema čtyřma rukama do břicha, což se ukázalo jako neefektivní, protože Mamovi pěstičky mizely v Žerberovych špecích až po lokty bez větší újmy na Žerberově zdraví, jako by mlátil do peřiny. Žerber přitiskl Mama svým obřím břichem ke krbu, čímž Mama naprosto znehybnil a mlátil jej hlava nehlava. Do toho se kdoví jak zamotaly i Profesor s O. Havou. Bitka nabyla takových rozměrů, že pohltila i Srágorku: „já to říkala“. Bitka dostávala podoby ničivého tornáda, jenž válcuje vše, co mu přijde do cesty, tentokrát to odnesly zabavené předměty.

…V tom někdo zarachotil ve dveřích klíčem a ve skladu zabavených předmětů se rozsvítilo světlo. Po běsech v tu ránu zůstala jen díra ve stropě. Pozvolna se otevřely dveře a do místnosti vstoupil kněz se slovy na rtech: „Bůh pramen všeho dobra, ať je s vámi se všemi“. Za ním se do místnosti tlačil početný dav vyzbrojených lidí, převážně z nejbližšího okolí, kteří si již delší dobu stěžovali na hluk a zápach vycházející ze skladu zabavený předmětů: „I s tebou“.

---