Nejsem doma

Nejsem doma,

nesedím v prázdném pokoji,

v prázdném křesle,

a nepopíjím vlažné kakao,

nepozoruji hřbety knih v knihovně,

jak bloudí mezi hrdostí a pokorou, spásou a zatracením,

dějinami kultury, danosti, láce a snů,

a po očku se neohlížím po kanále Fashion TV

na hluché obrazovce.

 

Nesním o tobě,

jak ke mně zase přijdeš.

Nečekém na vlak, co odjel do neznáma

v čekárně bez židlí a stolů.

Kdo zde si sedne, už nevstane nikdy znovu.

 

Nejsem na příjmu, mobil je v klidovém režimu

a přijmá pouze zprávy o něčím narození

a úmrtí,

už žádné smetí,

ignorace lhostejnostní bestiality,

provokace negativity,

konjunktura kreativity,

idiocie sensibility,

štukatúra kolektivní neviny.

V prázdném pokoji už nesedím v křesle,

dým z vonné tyčinky nevyhasíná

a v meziprostoru sedmi nebeských sfér

nekojí Madona Mesiáše,

jehož trnová koruna se nám neplete pod nohy

a do svědomí i do snů

extatické i poklidné závrati.

Nejsem doma a to se počítá,

že bylo by to upřímné, kdyby to bylo,

ono ale není,

neboť křeslo zeje práznotou

a dým netrčí v meziprostoru dvou místností,

jak jsme zvyklí.

Jakýsi Armén nebo Indián by k tomu řekl své,

podle své kultury, legendy jeho lidu,

ano, legenda mého lidu stravuje naši přítomnost.

Žvatláním říkanek „Pec nám spadla“ a „Kolo, kolo mlýnský“

se propadáme do časové mezery,

kde zbytky dětských manter

přehozené přes opěradla pilotů a návtěvníků z budoucnosti,

hladí nás lehce po lítkách - trpělivé chladí,

do definitivní zimy. Nezmrzneš mi, lásko?

Nesedím už dávno v pokoji mezi svíčkami,

jejichž plamen už nesvítí, stravuje se zevnitř, pozpátku.

Maminko, za chvíli se ti narodím...

---