Maska

Žena stojí bosa na mokrých kachlích v koupelně. V ruce drží jehlu a nit. V napuštěném umyvadle je led, pod kterým plave kus kůže. Žena odtrhne oči od zrcadla, ponoří ruku do ledové vody a kůži si přitiskne na obličej. Jehla zajíždí do masa, nit spojuje tváře. Odraz v zrcadle ukazuje pouze oči předchozí osoby. Ono šlo potichu, blížilo se to k domovu, k mysli ženy před zrcadlem. Pozorovalo ji ode dveří. Vědělo, že až jednou nebude dávat pozor, plně se zmocní jejího vědomí.

Sledovalo ji, jak šla do města. Venku mrholilo a nad městem se spolčila tma a smog, aby mohli obejmout a zahalit poutníky hledající cestu k útěše ještě temnějšího koutu svých pokojů, pod dekami těžkých unavených víček. Došla do hospody. Její okna se mlžila těžkým vzduchem plným par, Ono stálo u dveří a pozorovalo ji, jak sedí za barovým pultem.

Když se upřeně dívala do sklenice před sebou, využilo příležitosti a spolu s dalším návštěvníkem vklouzlo dovnitř lokálu a uvelebilo se za jejími zády.

Z myšlenek mě vytrhl náhlý chlad. Rozhlédla jsem se po místnosti. Ucítila jsem to prvně jako dotek na šíji, chlad mi sklouzl po zádech a v zrcadle za pultem vidím, jak se za mnou zjevil Stín.

Rychle házím na pult peníze a utíkám ven ze dveří, vím, že se To táhne za mnou. Mám pocit, že mě chytá za paty. Volám si taxi. Platím ve spěchu. Schody do bytu vybíhám a odemykání mi trvá věčnost. Klepou se mi ruce. Konečně. Dveře se zabouchly. Skáču na postel a balím své tělo do peřin, snažím se usnout, schovat se, ale Ono zná moji tvář, proboha, Ono zná moji tvář.

Ráno jsem došla do obchodu s maškarními kostýmy. Postavila jsem se před pult, prodavač se na mě dívá, oba mlčíme. Po chvíli vytahuji obálku. Prodavač mě zarazí.

„Už jste někdy viděla, jak padá kočka ze střechy, třeba když ji něco vyděsí a ona ztratí rovnováhu, nebo tak?“ ptá se.

„Ne“ odpovídám zmateně

„No, když jsem byl kluk, tak jsem trávil hodně času u mojí babičky, víte, no a ona měla spoustu koček. No, a když jsme sedívali venku, jakože to bylo dost často, poněvadž babička sedávala v tom starým proutěným křesle, co furt skřípalo, a já běhal po zahradě, chápete.“ Dívá se na mě. Kývnu. „No, tak ty kočky lehávaly na slunku. A znáte je chlupáče, pěkně hierarchicky, šéfka na střeše, další na parapetu, třetí na stole…No víte, co myslím.“ Kývnu. „Tak se stávalo, že ta co byla nejvýš, ta na střeše, najednou začala jančet, poněvadž kocour od souseda si ji… no, víte…dobýval.“ Kývnu. „No a jak se mu bránila tak spadla, bum!, na všechny čtyři a pelášila si to na jabloň. Ten kocour samozřejmě s ní, takže si moc nepomohla.“ Zasměje se. „No a jednou se vám stalo, když skákala z té střechy, že k jabloni už nedoběhla.“ Prodavač se na mě dívá přimhouřenýma očima. „Vy už jste tu podeváté, víte? Proto vám to říkám, já jen, abyste věděla, že nemůžete ze střechy skákat věčně.“ Natahuje ruku a já mu dávám obálku. Odchází do místnosti za pultem.

„Je to čerstvý, proceduru znáte, že?“ Kývnu. Podává mi chladicí box. Mířím k východu.

„Tak tedy s pánem bohem slečno, bylo mi ctí vás poznat“ Volá za mnou.

„Nashle“ odpovídám a vycházím ze dveří.

Ono ji sledovalo. Na nějaký čas se ztratila, ale pak jednou si znovu pohlédli do očí a poznali se. V té chvíli se jí na tváři udělala prasklina.

Zmocnil se mě známý pocit. Vidí mě. Slyším praskot, na tvář mi profukuje vánek.  A pak! Tříští se a padá, šeptám: „Počkej, to nesmíš!“, klekám si na zem a hledám střepy mé masky. Střípky skla mi nepasují k sobě, ať se snažím, jak se snažím. Dívá se na mě a já stále klečím. Je tiché, ale svou přítomností mě nutí vzpomínat, přibližuje se a nárokuje si svoje právo existovat ve mně, ve svém tvůrci. Vstávám. Dívám se postavě do očí, z dálky slyším přijíždět auto.