Odhalená vina

Stál jsem tam u rybníka v den, kdy se uprostřed objevil trychtýř, a voda bublala a sténala, obrovská ústa volala, až modrá zmizela. Díval jsem se na ryby plácající se v bahně. Když sebou přestávaly mrskat, otočil jsem se a zamířil ke chatě. Pomalu jsem si sedl do křesla a vzpomínal, jak jsem rybník spatřil poprvé. Vzpomněl jsem si na moji Magdalenu, na naše poslední setkání. Pomalu jsem přestával vnímat tikot hodin.

Dalšího dne jsem vstal, můj klid byl pryč, moje svědomí časem umlčené se nyní ozývalo velmi palčivě. Sbalil jsem si cestovní tašku, vypnul generátor, zastavil vodu. Vyšel jsem ven a znovu jsem byl donucen podívat se na to bahnivé nevlídné místo, které mi bylo ještě před pár hodinami tak drahé. Místo, které mi bylo oporou a ukrylo mě na několik let. Ryby, které nevylovili, byly nyní mrtvé. Šel jsem lesem na vlakovou zastávku v nedaleké vesnici.

Cestu vlakem jsem zčásti prospal, dvakrát jsem přestupoval, až jsem po 4 hodinách vystoupil ve svém rodném městě, kde jsem prožil většinu svého života, nejprve s rodiči, poté s Magdalenou. Magda… Měl jsem obavy, abych tu nepotkal někoho známého, děsil jsem se toho, nechtěl jsem se zdvořile usmívat a odpovídat na všetečné dotazy o mém zdraví, když vím, že lidé by se mě rádi zeptali na něco docela jiného, ale stejně by mi řekli, jak jsou rádi, že mě vidí a že doufají, že se mi daří. A kde teď bydlím, co dělám… Proboha, jak já tohle nepotřeboval. Raději snášet pohledy opovržení než falešnou starost. Moje cesta byla ne zcela naplánovaná, ale věděl jsem, co chci udělat. Zašel jsem do penzionu na kraji města, zeptal jsem se na volné místo a následně se ubytoval. Byl jsem už moc starý na nějaké dlouhé loudání se po městě jako za mlada, přesto jsem zašel na jedno ze svých oblíbených míst, do kostela sv. Tomáše, byť jsem si tam přišel nepatřičně. Od té nehody jsem do kostela nešel, ačkoliv jsem se každý večer modlil. Poté jsem zamířil na hřbitov, který jsem prvně celý obešel, značně zadýchán, než jsem se odvážil vstoupit. Zašel jsem k hrobu svých rodičů, který byl dosti zanedbaný. Ano, co jsem odjel, starala se o něj pouze má sestra, která bydlí v Praze, takže předpokládám, že sem zavítá jednou ročně na dušičky.

Trvalo mi dlouho, než jsem našel, co jsem hledal. Hrob té rodiny, kterou jsem zabil při autohavárii před 20 lety. Čekal jsem nevolnost, přetrvávající sevření žaludku, jako tenkrát, když jsem po propuštění z vězení nebyl schopen vrátit se zpět k životu. Tehdy jsem vše opustil, ukryl se v samotě a sebe i vinu jsem potopil na dno rybníka... Stál jsem u hrobu několik minut, zcela potichu, až jsem si všiml, že mě někdo z povzdálí pozoruje. Osoba se blížila, a když mi stanula tváří v tvář, do očí se mi vedraly slzy.

„Vrať se domů“ řekla mi a chytila mě za ruku. 

Moje Magdaléna...