Nikdy není pozdě

„Ne, tati, já už nechci.“

„Ale no tak. Makáme na tom tak dlouho! Přece to teď nevzdáme. Je to náš sen!“

„Ale tati. Já chci oddych. Chci kamarády. Koho já takhle mám? Proč mi to děláš?“

„Protože chci, abys žil svůj sen, synu, chci pro tebe to nejlepší. Čeká tě reprezentace!“ zasnil se otec.

„Ne. Končím! Není to náš sen, tati. Je tvůj. Jen tvůj. A já 17 let žiju něco, co vůbec nechci. Končim.“

„Správně. Jo! Ty jsi můj syn. Vždyť je to hrozně nebezpečný! Dobře děláš. Teď alespoň budeš mít volný čas,“ podpořila ho matka. Kdo ví, proč.

Koukl na ně na oba a odešel. Co se to stalo? Konečně se odhodlal k odporu. Párty. Párty. Párty. V kondici se udržoval stále, ale vůbec ho to nenaplňovalo. Basket s klukama ze školy. Výlety. Ale život už nebyl jako dřív. Tolik volného času, který se snažil vyplnit vším možným. Především spánkem, protože v noci utíkal od starostí všedních dní. Neschody doma. Ale přece musí být hrdý na to, jaký se mu podařil odpor.

Táta chodil po domě jako stín. Ani nedutal. Oči zarudlé. Věřil by někdo, že i kluci a muži brečí? Mrzelo ho to. Samozřejmě. Mohl udělat něco jinak, jenže co teď? Všechno, co pro něj chtěl byla jen pěkná kariéra, budoucnost, něco co bude syna naplňovat. Chtěl pro něj lepší život. A jak to dopadlo! Ach jo! Už mohl jen pevně věřit, že zmoudří. Snad ano. Mezitím tedy bude pracovat na sobě. Proč? Protože sny se mají plnit. A ze dna je třeba se zvednout.

Kdo ví, jestli syn někdy zmoudří. Všichni doufají že ano, protože on odložil s kajakem úplně všechno. Odložil i své přátele od vody. Zavřel je do pouzdra spolu s tou lodí a zastrčil dozadu do garáže. Myslel si, že mu budou stačit "ti jeho". Byl šťastný. Párty, basket. Dokonce, když si udělal řidičák, cítil se jako král. Všichni ho měli rádi a všechny mohl někam vozit. Jenže...

Možná mu to došlo, ale pokud ne. Sedí dnes v houpacím křesle u svého krbu, čeká na zprávu od jakéhokoli kamaráda. A pořád nic. Včera se přeci domlouvali, že by mohli někam zajít. Jenže kam? A kdy? S kým vlastně? Ach jo. Jako vždy se nedomluvili. „Co to mám za kamarády!“ švihl s mobilem do kouta. „Píp, píp,“ s nadějí se po něm znovu vrhl. MC přidala vzpomínku ze soustředění z roku X. Chcete fotku zobrazit? Klikl na ano. Ani on sám nevěděl, proč to udělal, ale stalo se tak. Všichni u jednoho stolu. Budějovice, zasmál se. Jasný. Ryby v nákupním vozíku a Marky se to zase nelíbilo. Pohádali jsme se všichni, ale nakonec to bylo fajn. Pak přicházeli další a další vzpomínky. Helikoptéra. Pití ve Strakonicích. Jak jako malý brečel u kanálů. Jak ho přivazovali ke stromu. Jak všichni stáli na břehu a podporovali ho. Viděl je. Lyon. Borská. Mluvník zaměněný za mluvku. Před obličejem se mu mihly všechny lodě. Medaile. Diplomy. Vodácká svatba. Každý trénink. Ach jo! Co jsem to za blba! Vždyť já měl ty pravý přátele. Žil jsem svůj sen. Ale...Proč jsem vyměnil tak skvělou přítomnost za pár rumů? Co se to stalo?

Vstal. Dobelhal se k oknu a s lesknoucíma se očima pravil dívaje se do nebe: „Promiň tati. Byl to NÁŠ sen. Teď už to vím!“