Forma a prostor

Ten pocit mu znovu projel celým tělem. Ležel na posteli a vnímal každý kontakt svého těla s podložkou. Soustředil se na určitý bezčasý prostor, který v něm tiše plul a vyplňoval jeho tělo zevnitř. Cítil, jako by v něm proudy roznášely energii do všech koutů těla a zároveň vnímal celou tuto živost jako střed nekonečně velkého kola, který zůstává pevně na svém místě a kolem něj se rozehrává hra pomíjivých forem.

Po nějakém čase se opět napojil na tento prostor a vymanil se z labyrintu podmínečného tápání a hledání energie. Znovu to samé ticho, které bylo živé a jakoby stále přítomno. Byl plátnem, na kterém se odehrávala jeho osobnost, která čněla jako kopec zformovaný uprostřed nekonečně rovné krajiny.

V hlavě přemítal o paralele s Odysseem, který připoután ke stěžni poslouchal zpěvy Sirén. Cítil potřebu lana, které by jej poutalo a odolával by tak neustálé konfrontaci s magnetismem svých pocitů. Přál si vydržet zpříma stát a být jen odtotožněným pozorovatelem vprostřed této hry.

Jenže právě souboj těchto dvou protichůdných sil jej skrze časté bolestné rány přiváděl k uvědomění rovnováhy mezi bytím a konáním. Balancování na pomezí těchto dvou světů se mu stalo stěžněm, bezpodmínečnou oporou, díky které mohl naplno vnímat projevený svět a zároveň spočívat v prostoru, kde veškeré podmínky opravňující jej ke štěstí nad ním již neměly moc.