Mapa Sylvie

Nábřeží. Pozorujeme dva chlapce, kteří pozorují černobílý ohňostroj. Jeden hovoří, zanícená lžíce v krku řeky, ale když se soustředím na slova, nerozumím jim. Poslední dobou mě ve snech provází pocit ztráty jazyka. Prostředí zanořené do mlhy, smysly smrštěné na čich a hmat. Plivneš na chodník a je tedy skutečný, přesvědčuješ mě, táhneš slova-vlákno společné pavučiny. Rosa se houpe na zábradlí a nemůže se přestat smát. Možná to způsobil náhlý přesmyk světla a vzduchu: doprostřed noci vstoupilo poledne.

Plastové medúzy nad řekou vybuchují a neviditelné dosedají do vlasů. „Rok může být i dlouhá doba,“ navážeš na to, o čem jsme nemluvili. Pokyneš mi a vykročíme do betonové kukuřice, zkouším přidat nákres lesa, ale obzor je výsměšně čistý. Polovina tvé tváře mi visí na hranici zorného pole – nevím, jak dlouho vydržím takhle jít.

– –

Smích jako škrábání o hrnec – Sylvie rozrazí branku, jako by ji ani neotevřela, jako by proletěla skrz, Dominik za ní, mimoděk se odrazí od okousaného pletiva, pluje vzduchem k Sylviině hlavě, k bílé bójce, která přehlušuje zbytek špendlíku – na rukou mu naskakují plachty, odhání neviditelná sarančata. Uvědomí si, že se usmívá – a vzápětí, že tak činí z důvodu, že Sylvie se může otočit a vnést ho do prostoru svých očí, do vnitřní části křiklavě bílého týlu. Dominik ví, že několik měsíců už ze Sylvie vnímá pouze oči. Nepatřičně zastiňují všechno ostatní, provokují ho jako černé citrony (duhovky téměř splývají se zornicemi), kterým přeje, aby zůstaly nezměněny, aby stále zakrývaly nadměrně bílou tvář, tělo i všechno ostatní, čím už Sylvie nebyla.

Zamávala mu a jemu připadlo, že se tak stalo už potřetí, v rychlém sledu, jako by někdo třikrát přetočil film, aniž by to Dominik stihl zaznamenat, a zůstal mu tak jen dojem neurčité mezery.

„Dominiku.“

Štiplavě červená barva mu zahltila zorné pole. Sylvie seděla v křesle vraženém do gauče jako do masa, nohy přehozené přes okraj, paruku nedbale nasazenou, umělá vlákna mimoděk namotávala na prsty. Líbila se mu, vypadala jako exponát. Světlo se jí rozprskávalo po temeni, stékalo za límec a zatemňovalo tvář, oči proto čněly méně než jindy. Vlastně si nebyl jistý, jestli na něj zavolala. Očima nikdy nepronikl ani dřív, kdy ještě tvář znamenala víc než oči. Sylvie se ušklíbla. „Tváříš se, jako bys nebyl skutečný - ale tváříš se.“

– –

Sylvie odjela směr pokoj číslo jedenáct, které ještě neznala. Už měla za sebou číslo třináct, devět a dvakrát pět, jedenáctka měla být předposlední. Když ji Pudl provedl kopřivovou zahradou, dostala polévku a na šest hodin ji přikurtovali ke stromu. Hleděla do stropu, žena na vedlejší posteli se ztrácela v obrazovce. Sylvie se probírala zbytky Dominikovy hudby, ale hlava a nohy postupně těžkly, tělem se rozběhli pavouci, zelení a modří, viděla, jak se prodírají peřinou na podlahu, stěny, strop, opředají druhou ženu, až celý pokoj zaplnila třaskavá neusedající vlákna.

\\

„Bojím se, že se Sylvie jednou nevrátí,“ řekla jsem. Mandarinku to rozesmálo.
„To záleží na tobě – je to přeci tvoje literární postava.“
„Co když je to naopak,“ nadhodila jsem a přehnaně napjatě čekala Mandarinčinu reakci.
„Tak nejde o nic,“ pokrčila rameny, ještě přetékající smíchem, dopila oranžovou mlhu a pak se dlouze a urputně dívala na sklenici, jako by ji chtěla nechat prasknout. Uslyšet ji. Ale všechno zůstávalo ve svých hodinách.

//

Trvalo několik vteřin, než matka vytušila přítomnost dalšího člověka v bytě, ale dceru nepoznala. Dřív, než stačila podlehnout neurčitému strachu, už Sylvie postávala na prahu ložnice, pozdravila, hlas splynul se zvukovou kulisou, a úsměv připadl matce (která si stěží vytírala z očí ostře barevné úsměvy z obrazovky) příliš fádní.

„Vyděsilas mě,“ pozdravila matka a znovu upřela pohled mezi rychlé střihy hranatého nebe, probíhalo tam jakési vaření. Sylvie opatrně vydechla – přivítání dopadlo lépe, než předpokládala. Odložila tedy tašku a opatrně vstoupila do matčina prostoru, snažila se neprobudit vrzající podlahu – posadila se k nočnímu stolku, hlavu vedle matčina lokte, záda zapřela do kovové úchytky. Všimla si, že „lososovému“ koberci naskákalo za dobu její nepřítomnosti několik skvrn. Nebo se tak stalo až s jejím příchodem? Uvažovala planě, protože věděla, že přestane-li planě uvažovat, dostihnou ji vlastní myšlenky, především Dominik.

Matka vzdychla. Pozorovala lososa namáčeného do citronové omáčky, obnažené dásně s kousky těstovin. Sylvie pozorovala matku, její nos, rty, prohlubně, kde hnízdily nevyprchané noci, a hledala, které části tváře ještě mají společné. Reklamní znělka.

„Měla ses ozvat,“ žena se otočila ke dceři. „Nemám navařeno ani uklizeno.“
To je přeci jedno. – Sylvie přemýšlela, jak to vyslovit, ale ne, nakonec ne, je to nepatřičné. Vzpomněla na tašku, ve které pro matku cosi nesla, ale dřív než nakousla větu, matka ji vytrhla z úst: „Dej to do lednice.“ Sylvie šla. „Nemělas nic vozit,“ slyšela za sebou.

Reklamní znělka. Nové ticho se rozepnulo jako spací pytel.

– –

Sylvie pozorovala klavír v rohu, na víku se vršily časopisy a povlečení. Zatímco matka zapisovala recepty, dcera položila „návrší“ na zem, posadila se, otevřela klavír a hleděla na klávesy. Potom se jich dotkla, aby žádnou nestiskla. Snažila se nevnímat matčino psaní. Čím víc myslíš na vlastní zneviditelnění, tím výrazněji vystupuješ z pozadí, proběhlo jí hlavou. Nemohla se ubránit pocitu, že zůstala v Dominikově bytě, v jejich bytě, a náhle si nebyla jistá, kde je on. Poprvé ji to znepokojilo.

Reklamní znělka. Sylvie začala hrát čtvrtou větu Z nového světa. Matka mlčela šestnáct taktů, než řekla „Nech toho, bolí mě hlava.“ Dívka přestala. Vzpomněla si, jak před lety pozorovala koberec pod postelí, zeď byla polojasná podvečerní obloha a Sylvie ležela na hlíně, která měnila barvy. Nic se nezměnilo.

Když pořad skončil a matčina roztržitost už nebyla uzavřena nejistými plošinami reklam, poprvé si dceru prohlédla. Sdělila jí, že 1) tenhle účes je nemožný, 2) je zase vychrtlejší než posledně, 3) vařit matce nemusí, ona (matka) se o sebe postará. „Jak dlouho tu budeš?“ zeptala se.

Sylvie se netvářila. Cítila, že jí zastřené světlo matčiny lampičky proniká tělem, cítila dům, který byl všude, kam se hnula. Cítila se dobře. Nakonec se zdálo, že onen pocit dolehl i k matce, Sylvie zachytila v její tváři náznak bavlny.

„Ještě pořád žiješ s tím teploušem?“ řekla matka. Sylvie přikývla.
„Jsi nepoučitelná. Stejná jako tvůj otec.“

– –

Sylvie ležela v dětském pokoji a hleděla do stropu. Občas po něm projelo auto. Na pootevřených modrých žaluziích ulpívala oranžová světla z ulice, budou se v nich držet navzdory nánosům dalších světel, dalších dnů a nocí. Sylvie odjede a matka začne z nespavosti roztržitě klapat po bytě a stírat nadbytečná světla ze žaluzií, znovu a znovu.

Sylvii stačilo pohnout očima, aby měla v zorném poli kus předsíně se zrcadlem, odraz vestavěných skříní, na nichž hrály barvy a tvary z matčiny obrazovky. Cítila, že se jí tělo rozpadá do toho vzdáleného rytmu, do hlasů, které sice slyší, ale nerozumí jim. Ztrácí se v dabingu, jehož je součástí. Ona, slova bez skutečnosti, neshodná s dechem – ta, která si spletla ústa.

//

Nikdo se jistě nemůže potkat s Mandarinkou o samotě, tuto výsadu jsem ponechala pouze sobě – ale nevím, jestli je to pravda, když řeknu, že jsem zrcadlo, které nevidí. Mandarinka se zná s Martinem devatenáct let, s Tomášem pouze devět, s Rosou se zná déle, než se zná Rosa s Tomášem. Ve skutečnosti se s nimi mnoho nezná, protože po mnoho času, který spolu strávili, Mandarinka ještě neuměla říkat „já“, a když se to naučila, zapomněla existenci jiných zájmen, a když ji to naučili, používala hlavně rozkazovací způsob, možná i nevyřčený, ale každopádně ji vedl znovu k ulpění v onom „já“. Až poté, co ji tato období vybydlela, mohla začít opatrně poznávat lidi, které znala.

Sedíme v Rosině bytě jako šestiúhelník. Já, sedmá, jsem zřejmě pod stolem, abych viděla na všechny. Deska stolu je abstrakce připomínající krajinu, kam Tomáš příliš okatě ukryl postavy. „Jde o strukturu,“ říká. „Ne. Nejde o strukturu. Jde o život plochy.“ Dívá se přitom na Martina, o dvanáct let starší kalkulačku, a vysvětluje mu: „Podstatný je nebát se obrazu, to on se musí bát tebe, chápeš.“

Martin se chce zeptat, jak vypadá vyděšený obraz, vidím na jeho nohách, že se směje a zároveň se nechce smát, protože neví, jak se sem dostal. Dokud si neuvědomí, že vedle něj sedí Mandarinka, chová se sebejistě, střídá pohledem ucho Tomáše a ucho Rosu ve svém zorném tunelu a jako by si dal za úkol nedopustit ticho. V nohou se mu pomalu klube svalový třes, Mandarinka vedle křečovitě lepí nárt na patu a hledá v pokoji cokoli nehybného, kam se vejde její pohled. A ostatní, jakkoli by nejraději odešli, vycítili, že nastal okamžik, kdy si Martin uvědomil přítomnost Mandarinky, a oni – tedy Sylvie proti Dominikovi, Rosa vedle Tomáše, já pode všemi – se tedy musí pokusit o návrat do normálu.

Přestalo mě to bavit, sklapnu zápisník a nechávám zmizet všechny židle se všemi, kdo na nich sedí, nechávám jen gauč s Martinem a Mandarinkou, oběma vymažu z paměti předchozích dvacet minut, ponechám jen společný příchod spojený s Rosiným přivítáním a pak implantuju Rosino odběhnutí a rozpačité usazení M. a M. na gauč. Mandarinka natáhne nohy a mě mezitím napadá, proč jsem se dávno nepřeměnila na vzduch. Martin těká očima po stěnách, na kterých visí talíře s přilepenými suchými chleby pomalovanými olejem. Na některých jsou biblická témata, styl ovlivněný kdovíčím, Anthonym Goicoleou, Jonathanem Messem i vyplivnutou žvýkačkou. Objekty stavějí na odiv svou nesourodost.

„To jsou Tomášovy starý práce,“ řekne Mandarinka. Martin přikývne a povinně otevře ústa.
„Až ale přijde, tak o nich radši nezačínej – jestli teda nechceš, aby o nich vykládal, dokud neusne," pokračuje M. Otočí se k M., na okamžik si vzájemně vstoupí do očí, vzápětí oba začnou těkat mezi očima toho druhého a jejich řeč se začne chovat afaticky.

Tohle jsem si.. myslelo by se, že.. může se myslet? Totiž, když vezmeš film.. ne, totiž když vezmeš ořech.. zná ořech zvuk?.. Znám barvu, když jsem ve tmě v balíčku karet? A kroky, kroky.., nevysloví M., kterému se právě zdá, že se děje něco podstatného, co si musí uvědomit, co musí pojmenovat – jako by běžel a došlo mu, že zvuk jeho kroků vychází odjinud, než předpokládal. Nepolkne. Ve skutečnosti se mu zdá, že ho opustily všechny myšlenky, že nikdy nic jako myšlenka neexistovalo. Mandarince se zazdálo, že kolem lustru se rozletěly těžké okvětní lístky a srazily ji k zemi tak, že si uvědomila, že je jí zima. Cítí v těle kov, náhle sama sebe vnímá příliš jasně. Po podlaze se rozbíhá sníh. Sklivcové zákalky.

\\

Jednou jsi nám navrhl, abychom zkusili vnímat konkrétní věc abstraktně, a ptát se sami sebe, jak dlouho to dokážeme. Na jak dlouho se mi tvoje tvář rozloží v jedinečnou kompozici barev a struktur? V hudbu? Nějakou dobu se tě snažím namalovat, ale stále mi unikáš. Nejdu za tebou a vím, že nejsi odpověď, ale zneklidňuje mě, že ve tvé nepřítomnosti dokážu uvěřit, že nejsi. Pak mi ale dojde, že jsi, protože sis mě vymyslel.

Mohu ti říct – utekla bych s tebou, kdybys někoho zabil. Ale utekla bych s tebou, kdybys nikoho nezabil? Pryč od těchto sebestředných otázek. Podstatné je, jestli nechceš běžet, nebo neběžet, sám – nikdy se nezeptám na jedno ani na druhé.

Najdu tě v křesle. Posadím se na gauč a dívám se, jak se ti o hlavu rozráží kalné světlo. Tvé ruce jsou neklidné, potřebují se něčeho chytit, alespoň si vymyslet knihu, hrnek, ruku. Držím se zpátky, ty přemýšlíš. Jsi nevyspalý a když se podívám pozorněji, levá zornice překřikuje pravou. Té anizokorie jsem si dřív nevšimla. Upozorním tě na ni. „Zajdi s tím k doktorovi,“ řeknu, vím, že nepůjdeš. Takhle to tedy bude: tvé oči rozepnuté do mého zorného pole, dokud neskončí.

Sylvie stoupala bosou nohou na zem, připadalo jí, že stoupá na ježovky, ale chodidla otupěla. I pohnout prsty šlo ztuha, snad zamrzly navzdory horkým mravencům. Sylvie okamžitě zkusila protřepat prsty na rukou. Vývar z mravenců vrazil do hlavy. Když Dominik vešel, poprvé nestihla přemalovat tvář.