Vrátila jsem se zpátky do minulého roku, do tohoto času. Proč? Asi pro vzpomínky. Vzpomněla jsem si, co jsi mi hrál.

„Mladičká básnířka s korálky nad kotníky, bouchala na dvířka balance poetiky...“

Asi jsem potřebovala něco takového podvědomě slyšet.

Ale proč?

„Pod paží nosila rozepsané rukopisy, ráno se budila vedle záchodové mísy …“

Je to snad ozvěna starých křivd, nevyřčených slov nebo jen vzpomínka?

„Šel včera večer muž a šel po hlavní třídě, šel včera městem muž a já ho z okna viděl, na flétnu chorál hrál, znělo to jako zvon a byl v tom všechen žal ten krásný dlouhý tón ….“

Tohle brnkaly tvé prsty na kytaru.

Splnil se mi sen, byl jsi jako já. Miloval jsi všechno, co jsem milovala já.

Díval ses na všechno, na co jsem se dívala já.

Chtěl jsi všechno, co jsem chtěla já a snad i něco víc, pro mě.

„Stál měsíc nad domy jak čírka ve vodě, jak moje svědomí, když zvrací v záchodě …“

Ne, mně nikdo nekřivdil a nevyřčená slova? Těch bylo po málu.

Byli jsme až moc stejní.

„Šel včera městem muž, podomní obchodník, šel ale nejde už, krev skápla na chodník. Já jeho flétnu vzal a zněla jako zvon a byl v tom všechen žal, ten krásný dlouhý tón a já jsem náhle věděl, ano já jsem on. Já jsem váš …“

Někdy je lepší mlčet, i když chceme něco říct.

Někdy je lepší naslouchat.

Někdy je dobrý být ten zlý.