místy

Identita ticha

ledovec čímsi protkaný
na souvratích běloby
obzor zaskřípal vranami
z hliněného podloží
hladina nebe snímá
vleklé tělo tmy
                                                                                                                                                                                    
jak v beránčím snu o vlčích smečkách
je vlastní nekonečná stopa
těžištěm hladového dna

I v kazatelnách, čas znachověl
a v odlitcích skel pak počkal
na prázdné nebe na zemi

kde noc pravidelně zdá se mi
v naléhavém tichu, doslovná

 

 

Zběhlá v podsklepích
/II Vyšehrad se vzpomínkou na Ivana Diviše/

přílišný podzim
setřásl čas
a zkostnatěl stálý
 
i kdyby pomohlo
vystavět křídla
nad rzivým mostem v raccích
přílivem bělostným
na pravý a levý svět
svorník té klenby věčně chybí
jen o třetí z rána  se  ve vlastní krvi
na okamžik vrací jeho stín
proti portálu katedrály

 

 

bylo-li dřív dříve nežli prve

 

zlehka na bezejmenné světy

poprchá střízlivost rána

doutnají mosty

co jsem já  tos ty

na znělých hranách probdělej sen

maso a kosti

 

 

 

 

tišení
/s v. A.Tarkovsky/
 
od stromů náhle vepsané do jitra
nehybní psi
bílý prach jejich kostí
napadal skrz brány do větru
a stigmata mých řek
sivé do krajnosti
na srdcích zvonů
opustily břeh

 

 

 

 

 

 

noční part

s  v.  O. Březina

Úsvit se vydal na lov líně
v měsíčních hodinách
noc zaklíněných slov
/S kyvadly smyslu
mátožně tížících/
samota hozená do zrcadlové síně
láme si vaz a průzrační
tím tikotem
i někdo jiný
z kadlubu tmy obratně utvářel
falešným mincím druhé strany
až znehybněly misky vah

mé tělo
můj sen
můj prach
můj naivní sonet
nad stínem panny orel kroužící
na propálených křídlech komet

kam bludné kameny nebeských drah
dopadly krajině bezděčně do tváře

 

 

 

 

po rovinách
Mikovi a Emile

až se beze zbytku zasním
bez nápadné náklonnosti
vložím písmo v holých větách
mezi bílé klouby kláves
až samota šestým smyslem
navštíví mne v druhém domě
slaměná pole svlečou ohně
popíšu ti po slabinách
bolest   pro níž není runa
až se beze zbytku zasním
odpářu kapelám z knoflíků měď a alabastr
pak se vydám po rovinách
pro něž není zobrazení
jenom řeka
stírá  rozdíl

 

 

 

 

Neboť slovo znám
a řeknu ti poselství
a budu ti opakovat slovo stromu
a šepot kamene,
vzdychání nebes se zemí,
propastné tůně i s hvězdami.
Znám blesk, který neznají nebesa,
slovo neznámé lidstvu….
zlomek 1200 př. Kr.

souřadnosti

strnulost
tlačí ti na víčka
předešlé
domývání světla přetínajícího rozlohu
/zasklené ještě štěkne krátce/
lem na délku lemu
jakoby něco pod švem
odjinud táhlo se hedvábí
písečnou sbírkou
rozsypaných zdání
zšeřelost  která zbývá
teď odpovídá
ledabylým vláním
/rozpouští syčící obrysy jizvám/
kdejakou něhou těžkne náčrt
to přítmí otevírá dům
na straně listu

 

 

Svěcení I

beránčí dech
žije uvnitř kruhu
v  polohách stád
mezi spícími psy
..
je ve mně jeho dno
zamčené
ve zdech kostela
tmavých strachem
..
dýchám tmu
v obavách
z posvátné hořkosti  na začátku ticha
..
krev mých ryb
/lepkavá křeč chladných očí/
domnělá hladina
ze stínu mé lodi
.
vpíjí se do krajů
pustých měst na písku
..
trhnutím
rozbíjím
jejích těl
tíhu
..
beránčí dech
navátý
ještě žije uvnitř
v polohách
spících psů
..
- je ve mně jeho dno –
zamlčené
ve zdech kostela
tmavých strachem
..
v obavách
z hořkosti rybí krve
..
zatímco jed
/stín mé lodi/
vpíjí se v okraje
..
slunce si odnáší v tlamě
z leštěného mramoru

Čím je les

výšina letí listovím
v nádechu
 mramoruje
i tmou zuhelnatělé ticho

..
světlo
zalknuté
na délku těla stromu
křtí v neprůhledných branách
dřevnaté podoby budoucnosti

až tam kde
/již nepřítomná/
bolest
ostře vpaluje zasklené touhy
do jantarových cel
..

s věčností ran hluboko vrostlých

 

 

Odpoledne zakotvilo hrotem
v  ránu
bez názvu a zavinutém
země
nevyslovená
a takřka na útěku   zdá se
..
něco končí
naléhavým hlasem
..
/zdi ještě mi voní
nokturnem luny/
..
v zátiší cesty k úsvitu

 

 

 

Svěcení II

dnešní den propadl nebem
úměrně milosti svých hrází
rozpitá hostie roviny
chutnala po hlíně
v polích se točí boží muka
krajina náhle lichá
se  vmáčkla do trnitých korun mezi jitřenky
a začal padat déšť
na místo ticha

 

 

 

 

 

 

 

odjakživa

odjakživa – pustota nebes
ohlodaná na krystaly
/bylo to jak prorůstání/
tvého slova ztišeného jedem
dnes tábořím v té šíři
rýhami v dlaních

 

 

 

 

v labyrintech neklidu
ohmatat si tmu
/dotknout se jí ústy/
nikdy nikam jdu
vdechnout prvosněžně
přesívat příliš pustý svět
mříží vlastní milosti
ústy náhodných vět
a nekonečným zrcadlům
přibližovat podstatu téhož odrazu
z křišťálu zámků tříštivě
přelétávám mnohou poušť
do polštáře: pokradmu
poschovávám střepy vlídného spánku
snažíc se tak pokolikáté
marně sjednotit tvoje stíny
usínám
v milosrdném souznění jiných drah

 

 

 

 

Svěcení IV

počítej tmy
počítej co bylo takřka..

..

soustavná výslovnost
dobývá práh věčnosti..

..
vlny nad Atlantidou
propadlé
písečným dobám
..

počítej kameny
a světlo stiskne ti dlaně
jezerní nahotou
..
Tvé němé počátky
Křížem přibité
K návratům

 

 

 

 

 

 

pokání

 Je první měsíc
a všechno kolem – hořkne
a svírá se do mandloní
leden se topí v korytech

oči se sypou tak nějak křehce
a kdosi si ustlal na kolébce
z těl padlých ptáčat ze svých hnízd

jen vítr a mráz tu umí číst
a sklízet v hexagramech polí
dříve než shoří poslední list
 ve stéblech – utopíš se

prázdnota bolí jako smrt
pak zas mráz vymaluje
obrázek na skle pro můj dech
/jako by nebylo dost zemské tíže/
když leden se topí v korytech
a cizí těla klečí u cizího kříže

 

 

 

 

šelesty

Na čtyři doby srdeční
churavá nepřijatelná skutečnost
otče náš cos to učinil
se slovem kdyby..
někdo vyhladil i řeku v bezednost
/tělo ryby čtu prstem na skle/
to ticho chci tuze slyšet
propadlé souvislosti dlažeb
z němého filmu mi ale nesněží
padají kaštany a hrách
věnčitými pěšinami
přes nakročený práh
Clair de Lune chladně krvácí
na stěny našich nepokojů

až na konci
v odlitcích stop klášterního sadu
v opadaném ovoci
léčím bílé havrany
z přesládlého nedosahu

 

 

 

z polí

z polí lze krást
na prstech vichřice
zbytky korun
a odstavce ticha
do otevřených brázd
prašivá mi dýchla
popel z měsíce
na hrotech palisád
v zaklíněné zemi
zrodil se den
nahý a němý

 

 

 

 

 

 

Měsíce

máš v hlavě
kovovej zvuk moře
a v očích  cínovou misku měsíce
jež do svých soustředných propastí
úderem stahuje myšlenky
z kůže nebeských ovcí
vetknutých dálkou
do vln příboje
když stiskem rozeznívá
hrany smrtelnosti

 

 

 

Marice Mariewicz

píši vám Markéto
že mluvit o andělu
a umřít pro lásku
jsou srdce napůl bdělá
hrubá a mátožná je tíha letu
hranice s tou ztrátou
pád vrostlý v útrobách
vydávené světlo
tvoří spár a peruť
vlídný tikot bílých stěn
oběšený v pláňatech
soustředěně
dýchám mu do svazků

 

 

 

 

nikdy a teď

nikdy a teď
nakousnutým nebem
obloha taví milníky cest
jež vedou zemi středem
na kousky šedé
na stříbrošerou šeď
stmívá se v odpověď

 

 

 

 

na tichých podlahách

zavřenýma očima
obracím čas
v prachových perutích
za hranici němoty
..
Zas jistě mrzne i v kostele
dech bortí klenby
ve čtyřech stěnách
já  a  ty
buď vůle tvá
když já ji nemám
..
noc,  labuť čerstvě vyvržená
na písčitém břehu
se  tíhou odplavuje
zpět   přes práh bolesti a něhu
do tmavých vln
uprostřed místnosti

---