taroty

~~místy

krajina za sklem
je otevřená sítnice
kde rozdíly tence propadají dálce
- tíha jimi hraničí
na jeden pastel
na jeden trn
v odlivu světla je stůl
nahým porcelánem stesku
břinkavou hrou /o střep/
tmou právě napadanou do kávových zrn
sním o ní
zda dohlédnout se smím /i ve svých zimách/
z míst,  kde si bílá svoje prázdna
oslnivě rozestlala
až se v patrech ztratí blízkost
jako doslov
jako mince

 

 

předčítat větru

/na chvíli jak bys stejně daleko byl peklu i nebi  P.F/

hlas nebo pohyb
syrová vůně
souvislost – šarlat
neklamně s bezmeznem srůstáš
/v propast/
hasnoucí odstín – šeř
co míníme že nás sevře ještě
dál do tmy dosud prázdné
spjatost
tak nevýslovná
jako bys byl, zapřený v bytost
dobrý i špatný
jak prostoupit řadami oken ?
chladnými hvězdami, kde vidíš cizí tvář
dobýváš se vně
předčítat větru

 

 

 

 

 

 

v moři polí

v moři polí nad hladinou
lehké pnutí
krajnost světa
mráz praskl v skružích
a větám mezi jabloněmi chrastí rámec
do nich vítr ztrácí ostří
přetažené barvy mizí v strunách
kde hrot se jitřil/stínal světlem
k slepci luna tíhne
oněmělá
odmávnutím v propast
hleď.. anděl jímž nejsi
nevzdal se,  povědomý k dlani
se věčně třepí tichý
oči propadnou se
kdo odejde pár tahy
k čemu marnost či přesah

 

 

 

pro J. Ortena Elegie sedmá
píši Vám Karino

 

 

ó není samoty a ani lásky není
jen bílé stránky dnů
jimiž jsme přerývavým slovem
v zrcadle průhledném
shledává cizí sen své procitnutí
do tíhy po tom snu
píši Vám Karino
a nevím zda je k žití..
připadám si jak pláč
tak všední ponejprv
píši Vám Karino
a nevím, zda jsem živ..

 

 

 

na kůru

chvíle tak krátká
až zčerná stříbro
mše tiše ruší
tmu nahrnutou pod lekníny
kdo dohledal
vysokou trávou
potáhnu okolo kostela
utíkat, čekat na zastávce
až všechno zmizí mimoděk
pod nehmatnými skly
vše odzpíváno
proklínat cigarety
a hořící
dělit se o ústa
dohlédnout
nezůstat
slepě se vrhat prázdnotě po dechu
vrávorat dlouhým dnem
po tenké lávce
v mezerách mezi světly
nedýchat
na zastávce
a tiše rušit
to umlkání

 

 

 

 

 

 

s čím srůstáš

kam, komu, pro který oheň ?
fragment cesty, napnuté nikam
vylomit kámen
přidat jej k torzu
pro pouhé zachvění prázdna
pro dál nepřítomné přesýpání
jinde vypálených forem
jejich horké do dlaní hozené slovo
komu se vzdálit
tak aby nebyl
neptal se po kameni

 

 

 

 

 

 

religia

spoutal jsem obzor
až na dno deště
vylomil klenbu ze zaschlých palet
ještě zbylo propadání
matností vteřin do hrdel věží
pukaly paprsky po hřbetech listů
a za zdmi soumrak
prostor plul prázdný
zátiší těla, dřevěná náruč
mé zvnitřnělé zoufalství všeho čistého

 

 

 

 

město/betlém

přibližování ticha promrzlému slunci
měkké propadání se
do skla
hladinu unáší obraz
kolísavé stíny, pnutí
vroucnost vytržená s listem
v dešti nehojivých ran
jistě poznal bys tu
i za tmy
konce světla
jak v nich bez pohnutí ještě ležíš

 

 

ze spánku

báseň je
zdráhavě odevzdat se do rukou
poprvé ti píšu
stěží zachytit
ostré stíny
zrnka prachu
povrch hodin
rozostřené podoby
smích výšin
až vše zavíří
a zezadu přijde zas zpátky
sníh začne padat do krystalů
 vytloukat z nich křehkost
do rozbitých slov

 

 

 

 

 

Svědectví o nepodstatném

paměť je dokončit obraz
ztracený prostor vzdálenosti
v čitelných jizvách
kde obzor pronikl pod kůži
a slunečním střepem se prořezal k odstínu

patřit tak do nitra
sebou zalknutého
kde nic nesouvisí s ničím
ani s cestou po které jsi přišel

prach zachycený do obrysů
je jen vytržená stopa
v zákoutí zdánlivého souhlasu světa
i s tímto míjením

 

 

 

 

 

 

---