Ze střípků noci

Tak jako se střídá den s nocí, láska s nenávistí, mládí se stářím, se má duše začala vytrácet a proměňovat se v něco, co sama nedokážu popsat. Snad jen v prázdnotu. 

 A tak jsem vzhlédla ke hvězdám, těm mihotajícím se světélkujícím hvězdám jako by to byly majáky mé poslední naděje. Měsíc ke mě vzhlížel a šeptal mi společně s nočním větrem tu smutnou píseň tuláků. Pálení těch hořkých slz v očích mi najednou začalo připadat, tak osvobozující.

 Prý se tomu říká osamění, prý se tomu říká zlomené srdce, prý se tomu říká láska. A jak ty vteřiny a minuty, hodiny, dny a měsíce utíkaly prázdnota v mém nitru se stále zvětšovala. Jsem jako mořská panna co každý večer usedá na plážový písek a touží se proběhnout v travě smáčené ranní rosou. Má všechno na dosah ruky, stačilo by udělat pár kroků ale někdy nám ty šance protečou mezi prsty jako mořské panně blyštící se písek.  

 A pak, v těch chvílích, kdy už člověk samou šíleností ztácí hlavu a zdá se jakoby si z balíčku právě on vytáhl černého Petra, se karty obrátí. Ve chvílích kdy nám začíná krásná noc připomínat propast se přehoupne v rozedníváni. A objeví se slunce, jehož paprsky nás začnou šimrat na tvářích. Všechno špatné náhle zmizí, jako dým z cigarety....

 Cigarety? té cigarety u tvých rtů? Ach těch krásných rtů a tvé oči uhrančívé, hypnotizující, že mi při té vzpomínce poskočí srdce. A náhle se to všechno vrací znovu, koloběh těch co nemohou najít ceztu zpět,  potom co mě osvítí slunce já s radostí vítám náruč slastné noci s těmi jejími hvězdami. Jedině v poháru hořkosti nácházím utěšení a nepřestávám se toulat tím bludištěm dokud tě nenajdu. Nebo těžce nedapadnu na kolena, než neucítím jak krev stéká mi po rukou a i potom se zvednu a půjdu dál, pod věčným baldachýnem mraků a navěky nepoznamenána slunečními paprsky. Vteřiny, minuty, měsíce, roky za tísného tikání hodinových ručiček zhynu s láskou pro tebe.