Jak jsem začal pracovat v krematoriu

Již mnoho let pracuji jako zřízenec nejmenovaného pohřebního ústavu. Asi se ptáte, jak se k takovému zaměstnání člověk dostane. Já se k němu dostal prostřednictvím známého, který věděl, že jsem značně otrlá osobnost a jen tak něco mi nevadí. I já jsem se za takovou osobu považoval. O to víc jsem byl svůj první den v krematoriu zděšený. Kdo nikdy nepracoval jako soudní lékař nebo funebrák, ten si vůbec nedovede představit, jak to v zákulisí zařízení, které vyprovází mrtvé na druhou stranu, chodí.

Zapracovával mě můj kolega, kterému budu říkat třeba Karel. Karel mi při první směně půjčil svoje montérky, protože jsem neměl svoje. Ano, zřízenci krematoria nenosí nějaké načančané černé obleky nebo bílé pláště. Módní realitou všech pohřebních ústavů jsou staré dobré a lety socialismu osvědčené montérky.

Patřičně přioděný jsem společně s Karlem vstoupil do přípravny, což je místnost, kde se mrtví oblékají a připravují do rakve. Bylo zde chladno a páchlo savo. Čekal tu člověk, kterému budu říkat Honza. Byl to už starší muž, působil na mě nevrle. Mezi vozíky s rakvemi jedl housku se salámem, či co to bylo. Karel nás s Honzou seznámil, a řekl, že mi ukážou, jak obléknout nebožtíka, a ať zatím nic nedělám.

Pak Honza přivezl jednu lacině působící rakev a sundal z ní víko. Hrůzou mi bušilo srdce: poprvé v životě jsem spatřil mrtvého člověka. Byl jím asi osmdesátiletý muž. Měl úplně fialové rty, bledou pleť a pootevřená oční víčka, za nimiž se skrývaly zaschlé oči potažené šedou mázdrou. Děda byl zabalený jen do nemocničního prostěradla, které bylo v místě rozkroku mokré. Později mi bylo řečeno, že mrtvý člověk se do několika hodin po smrti vyprázdní. Vzpomínám si, jak mě to tenkrát hrozně znechutilo. Karel s Honzou prostěradlo odstranili a pak z igelitové tašky vytáhli oblečení, které donesli pozůstalí. Byl to tmavý společenský oděv.

Pokud si myslíte, že nebožtík se obléká tak, že ho posadíte a obléknete jako živého člověka, pak jste na omylu. To se dá udělat maximálně tak s kalhotami. Horní díly oblečení se musí rozstříhnout v zádech a pak na nebožtíka navléknou shora jako nemocniční andělíček. Všechno se pak zaretušuje a zohýbá tak, aby to vypadalo, že oblečení je v pořádku.

Problém nastal s botami, které byly moc malé. Karel vzal kobercový nůž a prostě zadní část bot odřízl a nebožtíkovi nazul pouze špičky. To mě hrozně překvapilo. Úplně na konec čekalo starého pána líčení, neboť měl být před obřadem vystaven, jenže ve stavu, v jakém ho do krematoria přivezli, by se všem pozůstalým stal akorát tak noční můrou. Honza nebožtíkovi nejprve zalepil pootevřené oči a ústa běžným sekundovým lepidlem, pak ho přepudroval, dodal jeho vybledlé pleti barvu, speciální rtěnkou vylepšil rty a na závěr zvýraznil obočí. Nebožtík po této proceduře vypadal docela živě: jako někdo, kdo pouze spí.

Honza ho odvezl do výstavní síně a Karel se mě zeptal, jestli to na mě nebylo moc, protože tohle je jenom začátek.

Odpověděl jsem mu, že to zvládnu, a on mě poplácal po ramenou. Rukou, kterou před chvílí sahal na mrtvého.

Takhle nějak se započala velice zvláštní a ponurá epizoda mého života, o které, pokud budete mít zájem, vám zde budu blogovat.

Jirka