Švestky 5. (konec)

 

Takové pozvání se nedalo odmítnou, ani neexistoval rozumný důvod, proč by to dělali. Večer tedy zamířili do nedaleké hospůdky U Rosomáka. Kamila cestou svůdně pokukovala po Esesáčkovi. Snažila se navázat rozhovor. Milan znuděně odpovídal. Doufal, že se v hospodě chlapi poperou, klidně i nožem a nebo sekerou. Však on by ty ožralý nuly a chcípáky Pavel stejně všechny srovnal, říkal si při podledu na jeho muskulaturu rysující se  pod teplákovkou.

Venca přežvykoval párátko a přemýšlel o tom, že má Kamča fakt slušný kozy, a jak asi může mít bobr zastřihnutý kožíšek .

Jindra dumal kterak zabránit Vencovi, aby svým šarmem drsňáka okouzlil jeho ženu. Kamila teď sice hraje, že ji Venca nezajímá, ale zná tyhle její manévry. U oběda mu jako jedinému přidávala a podala ubrousek. Je jasný, že ji ten chlap ohromně imponuje. On teď musí zůstat ve střehu a hlavně je držet přes večer co nejdál od sebe.

 

I Pavel měl zajímavé myšlenky. Říkal si: ona Kamila je jako jinak docela dobrá. Jenže ty oči a lehce tmavší pleť se mi hned nezdály. Nejsem blbej. Stačilo se trochu povyptat. Údajně je její fort napůl Kubánec, Albánec, Vietnamec či něčo takovýho... Do čmoudky bych ho prostě strčit nemohl a basta; ať je hezká, nebo není. Jindrovi jsem ji taky vymlouval; ale byl vždycky blbec. Klidně je schopnej zasvinit rasu, jako kdyby kolem neběhaly tucty stoprocentně bílejch holek.

 

Obešli zarostlý rybníček na návsi. Dali se doleva u domečku, z jehož komínu stoupal a hned zas padal k zemi dým vonící umělou hmotou, a už byli na místě. Sotva prošli dveřmi všichni vstali, aby je přivítali. Prvních deset minut je vůbec nenechali posadit k rozkodrcanému stolu na čestném místě pod parožím, jak jim třásli rukama a děkovali. Vtom se někdo optal, o jakého darebáka má vlastně jít, ale Milan to dovedně zakamufloval:

 

„Na informace je bohužel vydáno embargo, a mohli bysme dostat všichni vyhazov, kdybysme o podrobnostech mluvili.“

 

„Ale můžeme vám prozradit, že se jedná o násilí na dětech,“ doplnil ho Venca hlasitě, a zahuleným vzduchem prolétla salva nadávek na adresu úchyla. Když byl ten prevít desetkrát vykastrován a jednou napíchnut na kůl společně se všemi, co můžou za to, že se takové existence potloukají mezi slušnejma lidma, začaly zprávy na Nově. Místní se na moment trochu utišili, aby vzápětí utopili pár tisíc migrantů a zabásli všechny politiky.

 

„A vy, slečno, vy...vy jste taky od policie?“ zeptal se chlapec zírající Kamile do výstřihu.

Nechtělo se jí přiznávat, že je tam jen coby doprovod. Mlčky přikývla a zase jí po delší době přišlo na mysl, jak skvělá byla investice do silikonů.

„Vidíš. Trocha umělé hmoty, a kolik to nenadělá parády,“ prohodila k vnitřní bohyni.

„Klukoj div bulvy nevypadnou, mrkej jak vejrá, chudáček poďobanej,“ řekla vnitřní bohyně a obě se daly do chichotu.

 

Po novinkách ze sportu vypnul výčepní televizi. Společně s ostatními tipaři přísahal, že sázet přestane a konečně se jal obsluhovat. Kamila dospěla k názoru, že na téhle knajpě není vůbec nic hezkého.

Bohyni vzápětí svěřila i výsledky mužského bodování: „O žádného z těhle balíků bych nezakopla, teda pokud by to náhodou nebyl vágus převlečený za multimilionáře... Nebo opačně?“

Pak její zrak upoutal zaprášený jukebox stojící v koutě a posedla ji touha trsat. Zašla k baru a zeptala se, zda by nemohla zapnout pár písniček.

Hostinský se zamyšleně podrbal na hlavě. Rozškrábl na zpocené pleši bradavici, pak hodil na talíř utopence, a velmi neochotně přikývl:

„Že to jste vy, tak výjimečně... já ten krám nemůžu vystát.“

Kamila okamžitě zabavila Jindrovu prkenici. Ona i vnitřní bohyně se ocitly v sedmém nebi; našly, co hledaly. Hospodou se rozeznělo: Pijeme Kolu.

Umaštěná mánička se zvedala od baru, že to půjde přebít něčím, z čeho nezvrací uši, ale Kamila záměr odhadla. Opřela se o skříňku, a se slovy:

„Je tu strašnej hic,“ odhodila Jindrovu košili. Pak se začala svíjet do rytmu. Chlapík rychle pochopil, že ztratil šanci. Slintalové by ho umlátili půllitry.

Když Jindrovi došly drobáky, šla se posadit. Ke svému zklamání zjistila, že u stolu zůstal jen Opičák a manža.

„Div že si nedřepěj na klíně, co?“ utrousila vnitřní bohyně.

Jindřich obešel stůl a něžně položil dlaně na její ramena. Sklonil se a políbil ji na tvář.

„Ty aby ses jednou nechovala jak rajda. A můžeš mi říct, proč tu rozhlašuješ, že jsi taky od policie, vždyť je to směšný?“ zašeptal jí do ouška.

 

„Nevidím důvod, proč bych nemohla být policistka, i vy všem kecáte... a že tu nemám skoro žádný oblečení, je tvá zásluha!“ zašuškala něžně pro změnu ona, a nalila jim šampaňské, které mezitím přistálo na stole.

 

„Ty a policistka. To spíš já baleťákem v Národním!“

„Pche, to hovno, jaký děláš, zvládnu dvakrát.“

„Bys nejdřív musela mít maturitu, kočičko. Vždyť jsi úplně nemožná a nemít mě, tak bys někde na privátu kouřila za tři kilča.“

„Šmejde!“ ukončila rozhovor. Rozhlížela se, jestli někde nezahlédne Esesáčka a nezahlédla. Rozhodla se tedy, že půjde na chalupu. Už byla za návsí, když uviděla dodávku.

 

„Dobrý den, my jsme z Krimi zpráv na Primě, doslechli jsme se, že se tu koná tajná policejní akce. Můžete nám k tomu... ,“ přepadla ji ze zálohy ženština s mikrofonem.

 

„Přece nechceš, abych prozradila identitu lidí, co v utajení riskují vlastní životy, ty dementní krávo! Co ty vůbec můžeš mít za školu? Leda něco v Plzni! A jak tě s tou křivou tlamou vůbec mohli vzít do televize?... A ty běž s kamerou do hajzlu, než tě nakopu do kulí,“ řekla jim a pokračovala směrem k chatě. O kus dál si všimla těla ležícího v příkopu.

 

„Pane Bože, Kamilo, tvé sny se začínají plnit! Vždyť to je Esesáček a je raněný. Honem ty blbá, volej sanitku. Až se uzdraví, tak si s tebou z vděčnosti na kafe určitě zajde. Ta romantika; zachráníš mu život. To bude jako z filmu od Rozamundy Pilčr!“ uvažovala vzrušená vnitřní bohyně. Kamila vytáhla telefon a začala Esesáčka zahřívat vlastním tělem. Bohyně dumala, jestli ho tady mohl napadnout medvěd.

„Kdepak medvěd. To byl určitě ten zloděj!“

„Snad mu nezůstanou ošklivé jizvy,“ povzdechla bohyně.

„Tomu zloději?“ zeptala se Kamila.

„Esesáčkovi, trubko!“

Náhle se z mlhy vynořila známá silueta: “Ty vole, Kamilo, co se mu stalo?“

„To snad není možný, co ten tu dělá?“ současně vyhrkly Kamila i bohyně, ale to už se z dálky blížil zvuk houkaček.

 

Hned za sanitkou dotazily i modravské švestky. Kamilu i jejího společníka naložily do auta. Na stanici jim vnutily kelímek kafe a na chvilku je na chodbě zanechaly osudu.

 

„Pojďte dál,“ ozvalo se, a oni skončili v místnosti s obtloustlým padesátníkem. Ten se tvářil velmi zúčastněně, protože Kamila i Radim brečeli jako želvy.

 

„Můžete mi sdělit, co se tomu mladému muži přihodilo. Nechci vás tu zdržovat, ale bude lepší, když se dohodneme... já můžu řadu věcí klidně ze zápisu vynechat a poradit vám, co a jak máte říkat. Však se jedná o kolegu, že? Hlavně povídejte. Tady pán může začít, nebo jestli chcete vy?“ podíval se na Kamilu, ale ta nebyla schopna slov. Místo žvanění by raději svého Esesáčka držela za ruku na operačním sále.

Policista sklepal ze zadku židli a otevřel okno, aby ji řízný listopadový vzduch trochu probral.

 

„Mno, kde bysem začal,“ spustil Radim. „Tak já vám teda řeknu všecko. Stejně na něm asi pár věcí najdete, pokud skončí v pitevně,“ povzdechl. „Včera mi volá Pavel, to je můj starší brácha. Povídá, že je na chatě, a přijel Jindra. To je taky brácha, taky policajt. Já se dneska flákám takhle po bytě a říkám si: by bylo dobrý je při sobotě překvapit. Tak vytáhnu kolo a jedu směr Modrava. Dorazil jsem asi kolem devátý, a na chatě ani noha. Tak si povídám, že Pavlovi brnknu. Ale nejdřív jsem si v klidu smotnul brčko... Doufám, že to můžu říct, je to pro vlastní potřebu, a na přírodních látkách není nic špatnýho! Tak ubalim, hulim a najednou po mě někdo skočí, začne mě mlátit a řve, že jsem prej zloděj. Ho odstrčím a říkám: klídek kámo, nejsem zloděj, jsem Radim; brácha, vole. Von mě teda pustil a řek mi, že je Milan. Já ne něj civím. Pak mu říkám: vole, tobě normálně stojí! No, von se z toho úplně složil. Začal brečet a prosit, abych to vo něm neříkal, že má prostě takovou divnou poruchu. Tak mu říkám: klídek, chlape, každej jsme nějakej, žádná křeč. Dáme si spolu teď čaj, pohoda...“

 

Příslušník začínal mít oči na vrch hlavy, jenže Radim ještě neskončil:

„Popili jsme ten čaj. Dal jsem do něj pár houbiček. Sedíme, dal se trochu do klidu, pořád nikdo nikde. Voptám se na tu jeho poruchu, a von mi začal líčit, jak ho vzrušujou trošilinku zvláštní věci. Mně to přišlo zajímavý... Tak ho pak prostě vezmu na vodítku do lesa, párkrát do něj kopnu, nechám ho, aby lízal brachovy těžký boty, trochu nadávám, nechám si vod něj vykouřit; a von byl z toho úplně vodvařenej. Pak se spolu vracíme na chatu a tam furt nikdo. Tak jsme s Milčou dohodli, že je půjdem vodtáhnout z putyky, protože už budou stejně všichni určitě na kaši. Došli jsme spolu dolu k silnici a já si vzpomněl, že jsem na chatě nechal hůlo. Kolem se toulá nějakej zloděj, a co kdyby mi to čornul, že jo? Tak jsem se rozhod pro to zaběhnout zpátky, a říkám mu: Ty děvko, koukej tu zůstat, ani se nehni, nebo tě zpráskám, že se z toho pos... , no prostě jako aby tam na mě čekal. Když se pak vrátím, tak už byl v pangejtu tady s Kamilou.“

 

Policista se obrátil směrem ke Kamile, která se mu zdála být víc bledá než prvně, ale teď už nebrečela.

 

„Tak povídejte vy, mladá paní.“

 

„Bavila jsem se celý večer s manželem U Rosomáka. Že Milan odešel, jsem netušila. Cítila jsem se unavená, tak jsem si šla lehnout. Cestou jsem potkala lidi ze zpráv na Primě. Slušně jsem jim řekla, že s nima hovořit nebudu a pokračovala dál. No, a potom už jsem tam jen viděla ležet toho Milana. To je všechno.“

 

Policajt jim poděkoval, s funěním se postavil, otevřel dveře a zmizel na chodbě. Radim s Kamilou pak zaslechli útržky telefonátu: „...černý oblečení... dodávka... jo, jo, to by souhlasilo.“

 

Kamile se náhle vybavila příhoda z dávné minulosti. Bylo jí zhruba patnáct a seděla v poloprázdném autobuse, když přistoupila důchodkyně páchnoucí močí a těžkým parfémem.

 

„Pustíš mě sednout, děvenko?“ zaskuhrala.

 

„Vždyť je tady spousta volnýho místa, paní. Si snad můžete sednou jinam, ne?“

 

„Ale tohle je mé oblíbené. Já jinde sedět nechci.“

 

Ta baba jí vážně pila krev.

„Máte to snad předplacený. Sedněte si laskavě jinam. Sedačka jako sedačka.“

 

„Jak myslíš, holubičko. Sama budeš mít v životě kolem spoustu volných sedaček, ale na místo, kam budeš chtít uvelebit zadek, se nikdy nedostaneš!“ zaskučela baba zlověstně a hned na další zastávce vystoupila.

 

Kamila se vrátila zpět do přítomnosti, pohlédla na Radima, jemuž se z oříškových očí stále draly slzy, a zeptala se:

 

„Až jednou doděláš tu fakultu španělské literatury, půjdeš taky k policii, viď?“

 

 

 

 

Nad Modravou se pomaličku zvedala mlha. Stromy prosebně napínaly paže k nebesům a na stéblech trav i plechovkách kolem cest se v ranním slunci třpytila námraza jako v pohádce.

Jenže Pavlovi to bylo putna. Zrovna objímal mísu a přemýšlel, který druh alkoholu cítí nejvíc. Pak se jeho zrak obrátil na kachličku u levé nohy. Zaujala ho drátěnka, o níž zavadil kolenem. Že by Kamila drhla záchod drátěnkou? Cikorky mají holt zvláštní móresy, ale aspoň že ten hajzl vůbec myje. Říkal si, když ukládal svalnaté pozadí na prkénko.

Pár minut se nedělo nic hodného popisu.

Seděl a seděl, když se mu po tváři svezlo několik slaných krůpějí. Společně s nudlí je setřel rukávem. Pak ho napadlo, že strategičtější by bylo použít toaleťák. Praštil pěstí do zdi, až nadskočily šindele za komínem

Nesrozumitelně zamumlal: „No tak, seber se, přece tu nehodláš nebulej!“

 

Stále nemohl uvěřit, že kolegu sejmula dodávka z podělaný televize. Milan to byl člověk dle jeho gusta. Národ na něj mohl bejt hrdej. Kluk dříč a borec v každym směru. Žadnej ukňučenej hulič, nebo zamindrákovanej trouba, co si neváží sebe ani svýho původu. Milan byl vlastně jeho bratr víc než Radim s Jindrou. Teď pokud neumře, bude z něj určitě kripl. To už je lepší smrt! Nikdy nechápal invalidy. To, že si vůbec ještě můžou říkat chlapi, když nejsou schopný se o sebe postarat. Radši by se zabil, a oni jsou sráči, že to taky neudělali. Milan by určitě souhlasil!

 

Kromě Pavla, kterého neposedné vnitřnosti přiměly k ranní filozofii, zůstávala vzhůru ještě Kamila. Poté, co se všechny její romantické sny obrátily v popel Radimova jointu, nedokázala usnout. Seděla na lavici pod oknem, kde nohama schoulenýma pod bradu vytahovala Jindrův oblíbený svetr a nehtem se šťourala v nose.

 

„Jak to vůbec spolu mohli dělat? Vždyť je to úchylný a naprosto proti přírodě. Oni se navíc olizovali a dělali odporný čuňárny,“ ptala se zdrceně vnitřní bohyně.

 

„Christian Grey má taky rád prasárničky.“

 

„To sice má, ale se ženskou. Tu může vodit na obojku, jak chce. Jinak je to prostě hnus fialovej!“

 

Vnitřní bohyně přitakala: „Máš pravdu. Kdyby byl normální a zajímal se o tebe, tak se mu to nestalo! Dobře mu tak, dobytkoj.“

„Do jaký rodiny jsem se to dostala? Starší brácha buzík, mladší taky, a Jindra? To je debil, škoda slov. Prej než já abych pracovala u policie, tak spíš on bude baletit v Národním, “ stěžovala si Kamila.

 

„Počkat, všimla sis taky, jak se k sobě Jindra s Opičákem mají? Ani se od sebe nehnou. Není třeba možný, že... Já už bych se fakt ničemu nedivila.“

 

Kamila naskočila husí kůže.

„Nestraš! Jako fakt myslíš, že by s Opičákem? Fuj! Kdyby mě podváděl se ženskou tak neřeknu. Pokud by jí teda něco nekupoval. Ale zahejbat mi s chlapem, a k tomu s takovým odporným hnusákem!“

 

„Musíš to okamžitě ověřit. Zajdi za Opičákem. Nepokaž to. Dělej citlivou a chápavou. Zeptej se, jestli s Jindrou spolu to... jak se tomu říká slušně? Jo, mají poměr.“

 

Kamila se rozhlédla po místnosti.

 

„Hotová sbírka úchyláků. Připadám si tu jak v panoptiku,“ posteskla si ještě, než vzbudila Vencu a vytáhla ho před chatu. Následně došlo k velmi dlouhému rozhovoru na jehož konci se Kamila vášnivě kousala do rtů. Vnitřní bohyně jí dodávala odvahy:

 

„Když ti zařídí to maturitní vysvědčení, tak bys s ním párkrát mohla, ne? Však pokud člověk něco chce, musí holt i trochu obětovat. To přežiješ. Představuj si při tom, jak ti bude slušet uniforma.“

---