Sen první - Lektvar

Je to jen sen. Jeden z mnoha, které se každému z nás zdají. Jen obyčejný sen, který nemusí mít hlavu ani patu.

Byli jsme tři a byli jsme čarodějnickými učni. Já a dva mladíci, Edward a Daniel. Náš učitel, starý čaroděj, se na sklonku svého života rozhodl předat nám všechny své znalosti.

                Učil nás léta a učil nás všechno, věštit z křišťálové koule i karet, poznávat a využívat byliny i kameny, tvořit amulety, léčit různé neduhy, zaříkávat a vařit lektvary.

                Toho dne ráno jsme měli vařit lektvar. Takový, který vše živé zahubí a na prach spálí. Všichni tři jsme se sešli za vesnicí před polorozpadlou chatrčí s děravou střechou, kde starý čaroděj žil. Na dvorku před domem byla připravena tři ohniště a nad každým byl, na dřevěné trojnožce, zavěšený kotel. Nemohu říci kotlík, byl to opravdu velký kotel, do kterého by se bez problému vešlo třeba odrostlé jehně.

                Každý jsme si vybrali jeden kotel. Já jsem stála u toho prostředního, Edward nalevo a Daniel napravo ode mne.

                Čaroděj vyšel ze dveří své chatrče, ve vrásčité ruce nesl proutěný koš. Za ním se vyplížil černý kocour, vyskočil na hráň dřeva, usadil se a pozoroval nás.

                Čaroděj nám rozdal suroviny na lektvar. Všichni jsme, dle přesného receptu, postupně přidávali suroviny do vroucí vody a lektvar několik hodin vařili. S každou nově přidanou surovinou měnil barvu i konzistenci.

                Odpoledne z našich kotlíků začal stoupat žlutý kouř, lektvar teď více než cokoliv jiného připomínal řídkou kukuřičnou kaši. Čaroděj obešel všechny tři kotle, aby si zkontroloval, jestli je všechno tak, jak má být.

                „Výborně,“ pravil pak chraptivým hlasem a vrásčitou rukou si uhladil dlouhou šedivou bradku. „Je vidět, že jste se za ta léta mnohé naučili a uvařit tento lektvar vám nebude činit žádný problém. Pokud však zvládnete přidat poslední přísadu. Tu si ale každý z vás musí obstarat sám.“

                „Co je tou přísadou?“ ptal se Edward.

                Čaroděj nám věnoval významný pohled. „Poslední přísadou je dítě. Tří až čtyřleté dítě, které dá lektvaru jeho moc.“

                Podívala jsem se doprava. Daniel s vytřeštěnýma očima zíral na starého čaroděje. Podívala jsem se doleva. Edward, s čirou hrůzou ve tváři kroutil hlavou.

                „To ne, to přeci nemůžeme udělat,“ koktal. „To nezvládnu.“

                Čaroděj si oba chlapce změřil pohledem. Ten pohled nebyl vyčítavý, ale naprosto vyrovnaný, možná takovou odpověď očekával. „Vaše studium u mne je u konce, chlapci, více už se naučit nemůžete. Běžte a dobře využívejte znalostí, kterých jste u mne nabyli.“ Potom čaroděj upřel svůj hluboký pohled na mne. „A ty?“ zeptal se, ač odpověď zcela jistě znal.

                „Já ano,“ odpověděla jsem bez dlouhého váhání.

                V očích se mu zalesklo a úsměv se rozšířil. „Tvá duše byla vždycky černější než jejich. Proto jsem si i tebe vybral do učení, někdo musí převzít i ty další zkušenosti.“

                Opětovala jsem mu úsměv a beze slov jsem odešla hledat svou poslední přísadu do lektvaru. Musím si přiznat, že mne jeho slova zahřála u srdce. Byla jsem přesvědčená o tom, že bez sebemenších výčitek svědomí svůj lektvar dokončím.

                Rovnou jsem se vydala do vesnice na dětské hřiště. Kam taky jinam, bylo krásné, slunečné odpoledne, hřiště bude plné dětí. A taky že bylo.

                Posadila jsem se na lavičku a pozorovala jsem dění kolem sebe. Skupinka asi sedmiletých děvčátek hrála nějakou hru, kolem nich kroužil chlapec na koloběžce. Tyhle děti mi k ničemu nejsou.

                Na druhé straně hřiště seděly na lavičce tři maminky, vedly živý rozhovor, smály se a svých dětí si nevšímaly. Za lavičkou si na pískovišti plácal bábovičky malý chlapeček. Přesně takového hledám. Dítko bude určitě jedné z maminek, budu ho muset nějak odlákat.

                Obešla jsem hřiště a přiblížila jsem se k pískovišti. Chlapeček si mne se zaujetím prohlédl a usmál se na mě. Také jsem se na něj usmála v naději, že si získám jeho důvěru. V kapse svého černého pláště jsem nahmatala lízátko. Báječné. Natáhla jsem ruku směrem k chlapci na znamení, že mu lízátko nabízím. Chlapec se postavil a chvíli zaváhal, pak ale zahodil lopatku a pro lízátko si přišel.

                Pastička sklapla a myšička se chytila. Vůbec neprotestoval, když jsem ho vzala do náruče a schovala pod plášť.

                Z dětského hřiště jsem se, i se svým úlovkem, rychle vydala zpět k chatrči starého čaroděje dokončit svůj lektvar. Čaroděj tam ale nebyl, nevím, kde zmizel, ale netrápilo mě to, věděla jsem, že to zvládnu i bez něj.

                Oheň pod kotlem stále hořel a lektvar bublal. Musela jsem jednat rychle, kdo ví, za jak dlouho si matka všimla, že jí zmizelo dítě, tušila jsem, že už ho hledají.

                Vytrhla jsem chlapci lízátko z ruky a zahodila ho. Pak jsem dítě chytila za tričko, jako když chytíte kočku za kůži za krkem a hodila jsem ho do kotle. Velkou vařechou, kterou jsem měla na promíchávání lektvaru, jsem tělíčko držela pod hladinou. Dítě se ale nebránilo, cítila jsem, že se okamžitě začalo rozpouštět.

A tak jsem míchala a míchala. Z lektvaru stoupal ostře žlutý kouř a i barva se změnila na jasně žlutou. Z chlapce už nic nezbylo… ale, přece jen… na dně nádoby bylo něco tvrdého, vařechou jsem do toho narážela. Vylovila jsem ty dvě věci. Kosti. Nerozpustil se celý. Prohlédla jsem si je, jedna byla dlouhá, druhá placatá, řekla bych, že to byla stehenní kost a lopatka.

V dáli jsem zaslechla zvuk sirén. Chlapce už začali hledat a já tušila, že si pro mě přijdou, někdo mě musel vidět. Než ale přijedou, musím se zbavit kostí. Nebudou kosti, nebudou důkazy. Leda je snad zakopat, ač jsem si byla jistá, že kdyby v zemi ležely třeba tisíc let, nikdy se nerozloží, že už navždy zůstanou tak, jak jsou teď. To ale neznamená, že to nemůžu udělat.

Začala jsem kopat díru a zvuk sirén sílil, přibližoval se. Brzy uvidím modré blikající světlo majáků. Sotva jsem kosti zahrnula hlínou a dobře udusala, dorazily k chatrči dva policejní vozy. Z jednoho vystoupila uplakaná žena, maminka toho chlapce, a ukazovala na mě prstem.

„To je ona!“ křičela na policistu. „Ona byla na hřišti chvíli před tím, než můj chlapeček zmizel! Každý tady ví, že je to čarodějnice, kdo ví, co mu udělala! Kde je moje dítě!?“ křičela teď na mě.

„Uklidněte se, paní,“ slyšela jsem říkat policistu.

Další tři přistoupili ke mně a začali se vyptávat na to, kde jsem byla a co jsem dělala. Nereagovala jsem na jejich otázky, můj mozek vydal varovný signál a má pozornost se soustředila pouze na jedno. Policista, který se snažil uklidnit hysterickou matku, se teď díval do kotle.

„Co máte v tom kotli,“ ptal se a vařechou lektvar promíchal. „Guláš to asi nebude, že?“

„Nesahejte na to,“ varovala jsem ho.

Nedal si říct a lektvar stále míchal a čichal k němu.

„Říkala jsem, abyste to nechal být!“ zvýšila jsem tón hlasu. Jestli toho nenechá, stane se neštěstí, proběhlo mi hlavou.

V tom jedna z dřevěných noh praskla a kotel s lektvarem se převrhl na policistu. Matka začala hlasitě vřískat, když se jeho tělo pomalu měnilo na prach. Všude tam, kde se lektvar rozlil, se i tráva proměnila v prach. Funguje to! Zaradovala jsem se. Lektvar se povedl.

Dva policisté mě srazili k zemi, třetí mi nasadil pouta. Potom mě zase postavili na nohy.

„Půjdete s námi, dámo! Máte hodně co vysvětlovat,“ řekl mi jeden.

Ze široka jsem se na něj usmála, potěšena svým dokonalým výtvorem. „Já mu říkala, že na to nemá sahat.“

Vedli mě do auta a přes rameno se otáčeli k převrhnutému kotli a hromadě prachu, jakoby snad nemohli uvěřit tomu, co právě viděli.

Zamknuli mě do cely předběžného zadržení a doporučili mi, abych zavolala svému právníkovi. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem se ráno probudila a zjistila jsem, že žádného právníka už potřebovat nebudu. Můj osud byl zpečetěný.

V poutech mě odvedli ven z policejní stanice a vedli mě na náměstí. Nikdo se mnou nemluvil, nikdo mi neřekl, kam a proč mě vedou. Abych řekla pravdu, ani mě to nezajímalo. Všude byla spousta lidí, kteří na něco čekali. Když mě davem vedli, někteří si mě prohlíželi s odporem, někteří s bázní, další mnou otevřeně pohrdali a jiní, pro jistotu, uhýbali mému pohledu. Všichni ale měli jedno společné, všichni tady byli kvůli jedinému.

Dav lidí se rozestoupil a já uprostřed náměstí spatřila bytelnou hranici.  Pěknou mi postavili, moc pěknou, pomyslela jsem si, smířená se svým osudem. Ani trochu mě to netrápilo, nebála jsem se smrti, nebála jsem se plamenů, nelitovala jsem svých činů.

Vyvedli mě po schodech, přivázali k dřevěnému kůlu a okraj hranice polili benzínem. Jaké laskavé gesto. Měla jsem tady pěkný výhled na celé náměstí, spousta lidí se přišla podívat.

Prokurátor držel v ruce zapálenou pochodeň.

„Čarodějnice se upalovaly od středověku,“ promluvil silným hlasem. „Nevidím důvod, proč bychom dnes tuto tradici měli porušit. Důkazů a přímých svědectví je proti tobě více než dost.“

Smála jsem se. „Jsi blázen, když si myslíš, že čarodějnici ohněm zahubíš!“

Věnoval mi nenávistný pohled, ve kterém jsem však odhalila zrnko pochybnosti. Ale nerozmýšlel se dlouho. Hranici zapálil.

Horké plameny mě obklíčily a začaly mě nelítostně objímat. Smála jsem se nahlas a od srdce, všichni ti blázni mi byli k smíchu. Smála jsem se, dokud mne plameny neumlčely.

---