O Světlaně z Hvězdy

I.

Bylo to úplně šedivé a nepřátelské město. Mělo své katedrály a paláce, které se pyšně nakrucovaly, a mělo také své horší čtvrti, které se nesměle tetelily na okraji u řeky, a kam se slušní lidé s cilindry na hlavách báli chodit po setmění.

V jedné takové čtvrti bydlel se svými rodiči a šesti mladšími sourozenci Martin, chudý chlapec s věčně rozcuchanými kaštanovými vlasy. Ve škole příliš času nepobyl, protože doma často nebylo co jíst, a tak, jakmile byl dost velký, prodával v ulicích noviny, aby alespoň trochu ulehčil svému otci, který pracoval jako dělník v jedné velké továrně od rána do večera za opravdu mizerné peníze. Martin míval věčně roztrhané šaty, běhal bosý a obličej měl umouněný, ale nijak zvlášť mu to nevadilo. Uměl být spokojený s tím, co měl, a tak měl malé uličky své čtvrti, které páchly rybinou
a kde platil zákon ulice, docela rád. Trápilo ho však něco docela jiného.

Martin býval totiž často nešťastný, že nemá žádné přátele, se kterými by se mohl bavit v těch několika vzácných chvílích, kdy nemusel pracovat. Mezi dětmi z ulice panovala totiž často krutá řevnivost, ať už šlo o to, kdo získá lepší místo pro prodej novin, či cokoli jiného. A synkové z lepších rodin mezi sebe otrhánky nechtěli. Nešťastnému Martinovi proto nezbývalo, než trávit volné chvíle na dvorku sám. Často ale sníval o tom, že potká jiné děti, které by ho měly rády. Vůbec přitom netušil, že se blíží den, kdy se měl jeho život jednou provždy změnit.

Jedné obzvláště jasné noci se stalo, že Martin nemohl dlouho usnout. Všichni jeho sourozenci již dávno spali, a on jediný zíral unuděně nad sebe a marně se pokoušel propadnout do sna. Když už ho pohled na zašedlý strop omrzel, vykradl se potichu z postele a posadil se na okenní parapet, odkud byl dobrý výhled do dvora. Mlčky pozoroval spící stromy, toulavou kočku, která se kradla podél zdi a číhala na myš, která před chvílí zmizela v okénku do sklepa. Vtom jeho pohled upoutaly hvězdy na nebi.

Souhvězdí znal Martin velmi dobře, naučil ho to jeden starý žebrák, kterého potkával na rohu ulice, odměnou za to, že se s ním občas podělil o něco k snědku. Proto ho velmi překvapilo, když uviděl hvězdu, které si nikdy předtím nevšiml. Byl by přísahal, že se objevila zrovna toho večera, tak cizí mu připadala. Začal si ji bedlivě prohlížet a najednou mu připadalo, že se na něj dívá. Nemohl od ní odtrhnout oči a hlava se mu zatočila, tak byl oslněn její krásou. Všechno kolem něj jako by přestalo existovat, a on si po chvíli uvědomil, že ta hvězda má dívčí tvář a stříbrné vlasy, a že se na něj usmívá. A aby toho nebylo málo, zdálo se mu, že je blíž a blíž, a skutečně – v okamžiku sedělo děvčátko z hvězdy vedle něj na okně. Martin najednou nebyl mocen slova.

„Dobrý večer,“ řeklo děvče a usmálo se. Martin na ni překvapeně zíral, a nebyl s to, dát dohromady jedinou rozumnou větu. Pak vykoktal jen: „Kde jsi se tu vzala?“ Holčička se zasmála zvonivým hlasem a odpověděla: „Já jsem přišla z hvězdy. Nepřál sis snad přátele, se kterými by sis mohl hrát? Viděla jsem to ve tvých snech. A protože na obloze je to občas docela nuda, rozhodla jsem se tě navštívit.“ Martin se zaradoval a řekl: „To je milé! Rád budu tvým přítelem. Ale počkej, jak se vlastně jmenuješ, má nová přítelkyně?“ Děvče se zarazilo a najednou posmutnělo. „Já nemám jméno. Vlastně jsi úplně první člověk, se kterým v životě mluvím. Nevím, jaká jména si lidé dávají...“ Martin se zamyslel a připadalo mu jako velice krutý osud, nemít žádné jméno. „Víš co, řekl, vyberu ti nějaké jméno, abych na tebe měl jak zavolat, až tě z oblohy budu chtít pozvat sem k nám na zem. Co kdyby ses jmenovala třeba Světlana, když jsi přišla z hvězdy?“ „To je hezké jméno,“ řeklo děvče. A od té doby sama sebe nazývala Světlana.

Od té doby přicházela Světlana za Martinem každou noc. Někdy si jen povídali, Martin jí vyprávěl o všem, co se dělo na ulicích, kdo se s kým popral a kde se dá sehnat nejlepší chléb. Světlana mu na oplátku vyprávěla o dalekých zemích, které viděla z oblohy, o slunečných plážích, které omývá azurové moře, o pomerančových sadech, o děvčatech s vlasy jako uhel a o pohledných snědých mužích, kteří se v těch končinách veselili v přístavních hospůdkách. Jindy Světlana uhnětla v rukou kouli zlatavého světla, která se vznášela ve vzduchu, a házeli si s ní jako s míčem. Martinovi nastaly zlaté časy. Všechno se zdálo krásnější, než dosud. Bohužel ale nic netrvá věčně, a tak na sebe první potíže nenechaly dlouho čekat. Probdělé noci se totiž začaly brzy projevovat, a tak Martin několikrát zaspal, když měl jít prodávat noviny, usínal u oběda i u večeře, a celé dny byl bledý a zamlklý. Jeho rodiče si začali dělat starost, jestli není nemocný, a jednoho dne se jeho otec rozhodl, že si s ním promluví.

„Chlapče, co je to s tebou? Býval jsi čilý a veselý, a teď se ploužíš jako přízrak. Bolí tě něco, nejsi nemocný?“ ptal se otec starostlivě. Na to Martin řekl, že je jen unavený. Na otázku, jestli špatně spí, odpověděl: „Ale ne, tati. Já totiž vůbec nemám čas spát.“ „Jak to myslíš,“ zeptal se otec. „No, to máš tak, každou noc přichází má nová přítelkyně Světlana a potom si povídáme, dokud nezačne svítat. Otec se velice podivil, Martin se mu zdál příliš mladý, než aby se zajímal o děvčata. Kromě toho, neznal široko daleko žádné děvče jménem Světlana. „A odkud je to děvče?“ ptal se znepokojeně. Martin se usmál a řekl: „Přece z hvězdy. Přichází a potom se zase vrací na oblohu.“ Otec vážně pokýval hlavou a pravil: „Synu, už jsi dost starý na to, abys přestal věřit na báchorky. Děvče z hvězdy? Takový nesmysl. Nejspíš se ti jen něco zdálo. Měl by ses starat o rozumné věci, a ne si vymýšlet takové hlouposti. Slib mi, že s těmi nesmysly přestaneš,“ řekl vážně. Martin posmutněl a s těžkým srdcem to otci slíbil.

Když se další noc na okenním parapetu zjevila Světlana, řekl Martin místo pozdravu: „Jdi pryč a nech mě spát!“ Děvče se velice podivilo a ptalo se, co se s ním od včerejšího dne stalo. „Už se nebudeme přátelit,“ řekl Martin tvrdě. „A proč ne,“ ptala se Světlana nešťastně. „Světlano, nemůžeme být přátelé, protože žádná děvčata z hvězdy nejsou. Jen jsem si tě vymyslel, abych se necítil tak sám. Nemůžeme už se vídat, protože nejsi opravdová,“ uzavřel rázně. „Ale vždyť jsem přece tady, jako každý večer,“ plakala Světlana tiše. Martin o tom ale nechtěl ani slyšet a tak nebohé dívce nezbylo, než se vrátit na oblohu.

Příští večer se Světlana neukázala, a už ani žádný další. Martin začal zase dobře spát a i když se ze začátku cítil sám, nakonec uvěřil, že Světlana byla jen nějaký přelud nebo dětský sen. A on přece nebyl žádné dítě! Jak šel čas, nakonec na noční setkání dočista zapomněl a vyrostl v muže, a přestože si na Světlanina vyprávění o písčitých pobřežích a vůni mandloňových květů nevzpomínal, zatoužil poznat kouzla dálek. Proto se jednoho dne rozloučil s rodiči, vydal se do přístavu a nechal se najmout jako námořník na jednu velkou obchodní loď. Rozloučil se s šedivým městem a s kouřem továrních komínů v zádech se vydal vstříc novým dobrodružstvím.

II. 
 

Světlana trávila své dny sama a po Martinovi se jí stýskalo. Také se však na něj zlobila. Vymyslel si ji, a pak ji nechal samotnou. A to všechno jen proto, že není skutečná lidská dívka. Tak si v nekonečném moři noční oblohy stýskala, a záviděla lidským ženám jejich těla, a představovala si, jaké by to bylo, být jednou z nich. A přestože si umínila, že o Martinovi už nechce ani slyšet, čas od času jí to nedalo, a podívala se z oblohy,jak se mu daří. Většinou se měl dobře, a to se Světlana raději odvrátila, ale když se po moři k lodi, na které se plavil, přihnala bouře, pilně svítila celou noc, aby loď nepohodu přečkala a Martinovi se nic nestalo.

Martin mezitím poznával nové kraje a získával mnoho vědomostí o cizích zemích. Zavítal i na písčité pláže, prošel se po pomerančových sadech a popil se snědými mladíky v malebných přístavních vesničkách, poznal město plovoucí po vodě i staré chrámy, které postavili lidé dávno před ním, viděl všechny krásy světa. Občas měl pocit, že to všechno už někdy spatřil, nebo o tom zaslechl kohosi vyprávět, ale nemohl si vzpomenout. Na svých cestách potkával mnoho krásných dívek, a protože byl sám velmi pohledný, mnohé z nich se mu snažily zalíbit a všelijak se před ním nakrucovaly, aby upoutaly jeho pozornost. Byl by si rád našel nějaké děvče, které by si mohl vzít za ženu, ale nikde se nedokázal dlouho zdržet a žádná z dívek mu neučarovala natolik, aby kvůli ní zůstal déle na jednom místě. Stále jako by jim něco chybělo. A tak pokaždé nasedl znovu na loď a cestoval dál a dál.

Světlana byla mezitím stále smutnější. Už ji ani netěšilo svítit lidem, a její záře byla čím dál méně jasná, a občas se mezi jinými hvězdami ztrácela. Jednoho dne si toho všiml Měsíc, zamyslel se a řekl si, že se na to už nemůže déle dívat. Kraloval koneckonců nad hvězdami celé věky, a jak by vypadal, kdyby si ostatní hvězdy všimli, že je Světlana v jeho království nešťastná? Zavolal na ni proto přes celou oblohu, a pokynul jí stříbrným paprskem, aby přišla k němu. Světlana poslechla a předstoupila před něj se skloněnou hlavou. „Čeho si žádáš, Měsíci,“ ptala se tiše. „Všiml jsem si, že už radostně nesvítíš jako jiné hvězdy, jsi stále slabší a často po nocích pláčeš,“ pravil Měsíc. „Něco tě trápí. A já bych rád věděl, co je to.“ Hvězda sklopila hlavu a mlčela. Měsíc pokýval svou kulatou stříbrnou hlavou a pokračoval: „Myslím, že vím, proč jsi nešťastná. Zamilovala ses do lidského chlapce, mám pravdu?“ Světlana mlčky přikývla. „To je ale vážná věc, to dobře víš. Na obloze není místo pro hvězdy, které přestanou svítit... takové se mění v rudé trpaslíky a nakonec mizí v nekonečnu. A to bys přece nechtěla. Mám pro tebe návrh,“ řekl Měsíc a odmlčel se.

„Existují kouzla starší a mocnější, než jsem já. Taková, nad kterými mám jen stěží moc. Jsou tu ale s námi odnepaměti a ten, kdo je zná, dokáže měnit osud světa. Milá hvězdičko, pokud se zde na obloze s námi trápíš, budiž, ať je tedy po tvém. Při novoluní se staneš lidskou dívkou a budeš poslána na zem. Má to ale háček. Když se jednou rozhodneš, nebudeš moci své rozhodnutí změnit. Ani já, ani ostatní hvězdy tě neuslyší, a už nikdy se k nám nevrátíš. Pokud získáš pravou lásku, než nastane další novoluní, stane se tvá duše lidskou a budeš moci prožít lidský život až do konce. Jestliže však ne, přestane mít mé kouzlo nad tebou moc a zemřeš. Stane se z tebe hvězdný prach a upadneš v zapomnění. Nebojíš se?“

Světlana neváhala ani na okamžik. Dobře věděla, že pokud odmítne, tak jako tak se nakonec utrápí. Proto tedy Měsíci poděkovala a řekla: „Přijímám tedy.“ Měsíc se na ni smutně podíval, a pravil: „Musím ti něco říct. Ještě nikdy žádná hvězda neuspěla. Lidská srdce jsou nestálá a snadno zapomínají. Splním ti tvé přání, ale věř, že mezi lidmi nebudeš šťastná. Ať je tvá cesta lepší, než těch před tebou, Hvězdo,“ rozloučil se Měsíc. A po těch slovech se Světlaně zatmělo před očima a všechno zmizelo ve tmě.

Když Světlana znovu procitla, ležela na písčité pláži, o které kdysi dávno Martinovi vyprávěla. Měla skutečné lidské tělo a dlouhé plavé vlasy, přesně takové, jaké si přála. Samou radostí začala tančit po rozpáleném písku a smála se, až jí tekly slzy. Po chvíli si jí všimla černooká děvčata, která zrovna přicházela na pláž, aby se po dni těžké práce v pomerančovém sadu svlažila ve vlnách moře. „Co se ti přihodilo, že se tak raduješ,“ zeptala se Světlany jedna z dívek. „Já ani nevím, jsem ráda, že jsem na světě,“ přiznala Světlana. Dívky se podívaly napřed na sebe, potom na Světlaninu mléčnou pleť a plavé vlasy, a pomyslely si, že musí pocházet z daleka. „Kde jsi se tu vzala?“ zeptala se další z dívek. „Nevím, probudila jsem se na pláži. Možná jsem spadla z nebe,“ řekla nejistě Světlana. Na to si mezi sebou děvčata začala šuškat něco o tom, že se ta cizí dívka nespíš dočista pomátla, a že ji nejspíš vyplavilo moře,že její loď buď ztroskotala, nebo že spadla z její paluby do vln, které ji donesly až sem. Do očí to ale Světlaně samozřejmě neřekly, široce se na ni usmály a slíbily, že se o ni postarají. Na to ji vzaly za ruce a vedly ji s sebou do vesnice.

Dívky dovedly Světlanu k malému domku poblíž přístavu, kde žila stará vdova. Její jedinou obživou bylo splétat rybářské sítě, ale protože již byla v letech, nešlo jí to od ruky tak jako dřív. Této ženě děvčata potichu vysvětlila, co se přihodilo, a ona spráskla ruce a vykřikla: „Milé děvče, tebe mi snad seslalo samo nebe! Můj jediný syn odjel na moře neznámo kam a svého muže jsem již dávno pochovala, a chybí mi v domácnosti někdo, s kým bych si mohla popovídat, a kdo by mi pomohl spřádat sítě. To víš, oči už mi neslouží jako dřív, a každá ruka navíc tu přijde k dobru! No jen pojď dál, děvče, místa je tu pro nás obě dost,“ jásala stařena o přitiskla si překvapenou Světlanu na svá mohutná ňadra. A od toho dne si ji vzala k sobě, aby si byly vzájemně ku prospěchu.

Světlana strávila několik prvních dní vyptáváním, jak to v této vesnici chodí, povídala si s místními obyvateli a s několika z nich se spřátelila, přestože na ni stále hleděli trochu podezřívavě, především kvůli tomu, jak vypadala. Nepodobola se žádné ženě, kterou kdy potkali. Proto za chvíli musela stařena odhánět od prahu zvědavé mladíky, a několika z nich musela pořádně vyčinit, protože nebohou Světlanu zdržovali od práce. Vůbec ji totiž nezajímali, protože v žádném z nich nepoznala Martina. Každým dnem ale vyhlížela, zda mezi námořníky, jejihž lodě připluly do místního přístavu, nezahlédne jeho oči. Bohužel stále marně.

Martin mezitím procestoval celý svět a díky své poctivé práci zbohatl. Toulky a zámořské plavby ho najednou omrzely, a on si najednou připadal sám. Začal přemýšlet o tom, že by se mohl vrátit domů, ale do šedivého města mezi odpadky a křivolaké domky se mu pranic nechtělo. Uvažoval, kam by se vrtl, až si najednou vzpomněl na přímořskou vesničku s pomerančovými sady a mandloňovými květy, a pocítil silnou touhu se tam vrátit. Nevěděl proč, ale cítil, že je to dobrý nápad, jako by ho tam něco volalo. Nalodil se proto na první loď, která plula tím směrem, a vydal se na cestu.

Světlaniny dny se krátily, a Martin se stále neobjevoval. Jaký by měl ostatně důvod, připlout zrovna sem, říkala si. Určitě už si vydobyl velké bohatství a na rybářskou vesničku si ani nevzpomene. Pomalu se začínala smiřovat se svým osudem, a každý den smutně vysedávala na přístavním molu a pozorovala připlouvající lodě a námořníky, kteří se vraceli za svými manželkami. Do jejího chmurného konce zbývaly právě tři dny, když se v přístavu se svítáním objevila velká loď.

Martin byl šťastný, když se jeho nohy dotkly známé písčité pláže. Rozhlížel se a viděl mnoho přátel, které si při své poslední návštěvě získal. V ruchu přístavu však zahlédl dívku, kterou nikdy předtím neviděl. Nezapadala do slunného kraje svým vzhledem a když se na ni díval, zaplavil ho opravdu zvláštní pocit. Zeptal se mladíka, který právě šel kolem a se kterým dříve popíjel za teplých letních nocí lahodné víno, kdo je to děvče. Jeho přítel se zachmuřil a řekl: „Víš, nikdo vlastně neví, kdo to je. Prostě se tu jednoho dne objevila jako z čistého nebe. Říká se, že to nemá v hlavě v pořádku, všemu se diví, jako by to viděla poprvé a zpívá moc divné písně...“

Světlana očima přelétla dav nově připluvších námořníků. Jaké bylo její překvapení, když v davu zahlédla Martina! Na nic nečekala, protlačila se davem až k němu a jejich oči se střetly. Dříve, než stačila cokoli říct nebo udělat, odvrátil od ní Martin mlčky tvář a šel si po svých. Do Světlany jako by uhodilo. Nepoznal ji, uvědomila si. A ona má už jen tři poslední noci. V tu chvíli pochopila, proč byl Měsíc tak smutný, když jí plnil přání. Slunce krvavě zapadalo nad přístavem a Světlaně se poprvé začaly po tváři koulet skutečné slané slzy.

III. 
 

Světlana nespala dlouho. Jakmile se Slunce znovu vyhouplo nad obzor, nedokázala už ani zamhouřit oči. Na prsou jako by jí ležel kámen, bylo jí do pláče a něvěděla, co by si ještě počala. Jedno ale bylo jisté, musí něco udělat, a to co nejdříve. Posadila se v přístavu na zídku a vyhlížela Martina. Musí s ním alespoň promluvit. Až uslyší její hlas, určitě si vzpomene, jak mu vyprávěla příběhy o dalekých krajích, myslela si Světlana.
 

Uběhl celý den, ale Martin se v přístavu neukázal. Zřejmě unavený po dlouhé cestě spal v hostinci, nebo někde vesele vyprávěl historky z cest, a nějaká pletačka sítí ho určitě vůbec nezajímá. Světlana posmutněla ještě více. Slunce zapadalo a ona stále nebyla ani o krok blíž k tomu, po čem toužila. Zapálila si lucernu a šla se projít po břehu moře. Rozhlížela se po světě, ve kterém se mohla na kratičký okamžik ocitnout, a sotva se jí zde zalíbilo, už se nenávratně blížila hodina, kdy se s ním bude muset navždy rozloučit. Nebude nic, jen hvězdný prach, který vítr nakonec rozfouká do všech koutů země, až nebude nikdo, kdo by si dokázal vzpomenout. Světlana v tu chvíli pochopila, že jeden člověk neznamená v moři lidstva nic. Je úplně stejně bezvýznamný, jako jedna malá hvězda černém nekonečnu vesmíru. Závidět lidským dívkám jí najednou začalo připadat neuvěřitelně bláhové.

Příštího dne se vše temné z předchozího dne opakovalo. Martina nebylo možné nikde nalézt. Světlana už se začínala smiřovat s myšlenkou, že příští ráno bude její úplně poslední. Trávila proto zbytek večera i celý nový osudný den zavřená v chaloupce staré vdovy, kde ronila slzy do polštáře. Moc by si byla přála se své zachráňkyni svěřit, ale měla strach, že by jí beztak nevěřila ani slovo. Když se nebe zbarvilo pomerančovými odstíny, vyšla Světlana na břeh moře, aby stála svému jistému konci tváří v tvář.

Bylo již šero a poslední sluneční paprsky se líně táhly po mořské hladině. Světlana počítala každý nádech a výdech a čekala, který bude poslední. Když vtom se stalo něco, v co už vůbec nedoufala. Přímo proti ní kráčel Martin! Sebrala všechnu svou odvahu a vykročila přímo k němu. Jinou příležitost koneckonců nedostane. „Dobrý večer, pane. Viděla jsem vás v přístavu připlout na té nádherné lodi a mám pocit, že vás odněkud znám. Nevzpomínáte si?“ zeptala se dívka statečně. Doufala, že ji pozná, obejme, a všechno bude v pořádku. Nic z toho se ovšem nestalo. Martin na ni jen zmateně pohlédl, a odpověděl: „Nezlobte se, slečno. Asi jste si mě s někým spletla. Jsem si jistý, že se neznáme,“ ačkoli mu něco v jejích očích připadalo podivuhodně blízké. Vtom i poslední sluneční paprsek zmizel za obzorem a Světlana věděla, že prohrála. Cítila, jak se s každou ubíhající sekundou stává stále průhlednější, a tak jen tiše plakala, a čekala, dokud se nerozplyne docela.

Někde vysoko nad její hlavou plakal měsíc stříbrné slzy a hvězdy se skryly za mraky, aby se nemusely na krutý konec své sestřičky dívat. Bylo příliš pozdě, myslely si. Nešťastnou Světlanu však zahlédlo i samo Slunce. Bylo sice po celém dni na obloze velice unavené, ale když vidělo tak velké neštěstí, které nebohou dívku potkalo, bylo mu z toho teskno a rozhodlo se, že to tak nenechá. A tak toho večera poprvé a naposledy od dob, co svět světem stojí, vyšlo Slunce na oblohu dvakrát. Rozlilo své zlato po moři a zářilo tak silně, že se vlasy plačící Světlany rozzářily jasným stříbrným světlem a její oči se rozzářily, kůže třpytila a ten pohled se všem, kdo ho spatřili, nesmazatelně vryl do srdce. Martinovy oči se doširoka rozevřely hrůzou a najednou jako by se ocitl zpátky v šedivých uličkách města, kde vyrůstal, vzpomněl si na své dětství, na malý domek, dětský pokojíček a parapet okna, na kterém tak často sedávala jeho kamarádka...

„Světlano!“

Martin stál na břehu moře a po tvářích se mu kutálely slzy. Najednou věděl, že všechno, po čem toužil, už kdysi měl a musel to napřed stratit, aby to později mohl nalézt ve vesnici, provoněné pomeranči, o které mu kdysi vyprávělo děvčátko se stříbrnými vlasy. Vzpomněl si.

Na břehu moře, pod příkrým svahem, který celý pokrývaly mandloňové květy a kde voněly pomeranče, stál čerstvě omítnutý bílý domek. V tom domku žil vysloužilý námořník Martin se svou překrásnou plavovlasou ženou Světlanou, kterou mu seslalo samo nebe. A když každý večer jejich děťátko spokojeně usnulo v kolébce, dívali se spolu mlčky na hvězdy a usmívali se.