Ze zybtků kouzla dětství

Max se ospale rozhlédl po psacím stole. Z pohledu na stovky dlužních úpisů se mu dělalo mdlo. Už neměl sílu dál… Hlava mu padala a při pomyšlení na šálek kávy se mu dělalo zle. Ten den jich vypil už šest.

“Aha, svatba,” pomyslel si Max. Jenže jaksi neobvyklá svatba, snad už proto, že nevěstou byla samotná princezna. Zlatá korunka na hlavě jí zářila na všechny strany, až Maxe bolely oči. To už mu ale přes cestu přeběhla Hladová Veverka, nejoblíbenější postava Maxových pohádek. Aniž by slova řekla, Max z jejích posunků pochopil, že má jít přímo do hotelových dveří na onom náměstí, kam všichni svatebčané směřovali.

Tam Max spatřil neuvěřitelné věci! Švédské stoly plné jídla i pití, každý si vybral na co měl chuť; kapela vyhrávala všechny hity poslední doby. A mezitím záře princezniných očí, které svou intenzitou přesáhly záři korunky. Vchod do samotného sálu hlídala sedmihlavá saň, ale vyjímečně se netvářila ani hladově, ani nepřátelsky. Působila v roli jakéhosi vyhazovače a dohlížela, aby se hosté chovali podle základních pravidel slušného chování. K jejímu mírumilovnému vzhledu možná přispěla i pletená šála, kterou měla kolem krku.

“Ale, už se ochladilo a mně nefunguje v jeskyni topení,” postěžovala si Maxovi.

Ten se ovšem mohl v zápětí přesvědčit, že rýma nijak neohrozila smrtící sílu ohně, která čekala v hrdle draka. Ten si totiž včas všiml podivných Dědů Vševědů, kteří levně nabízeli hostům kabelky z dovozu. Stačil jeden ohnivý plivanec a bylo po problémech. Maxe z toho trošku zamrazilo v zádech, ale napadlo ho, jestli na draka náhodou neleze nějaká chřipka a nabídl mu pastilku Strepsils.

I přes podobné “nehody” se však všichni velice dobře bavili a z hostiny si odnášeli plné rty úsměvů.

Byla to idylka pohádkové noci… Dešťové mraky se chystaly na zpěv písně pro novomanželský pár a kočáry opozdilých hostů na poslední chvíli přijížděly k hotelu. Nebýt stínů ze stromů na náměstí, které se kočárům pletly pod kola, mohli být všichni včas na místě.

Max to vše pozoroval s velkým zájmem, ale nejvíce ho upoutal přijíždějící omlácený Wartburg, ze které hrdě vystoupil Šmudla s nějakou kůstkou.

Před vchodem do hotelu předváděl své umění jistý “kouzelník” dokázal velice chytře za dvacet korun vytáhnout z rukávu pět bonů. Max ani nevěřil, kolik má diváků.

“Na zdraví nevěsty, na zdraví ženicha!” zvolal kdosi. V tu chvíli se však ke švédským stolům přihrnula “holubí letka” novinářů, která se řídila heslem “Jedno sousto do břicha a dvě do kapsy.” Takže z jídla za chvíli moc nezbylo.

Tu se však u Maxe zase objevila Hladová Veverka, která ho dotáhla až k malému okénku. Za ním se nahoru po zdi s obrovským vypětím plazil skřítek. Na okně sice shodil pár muškátů, ale na Maxe se hezky podíval a tiše mu do ucha pošeptal: “Podej mi ruku, něco ti ukážu.”

A za chvíli už se ti dva vznášeli nad pohádkovou krajinou.

“Pročpak jsi odešel z pohádky?” zeptal se skřítek po chvíli.

“Každý tak jednou skončí. I když já mám teď také takovou pohádku, ale jinou, než je ta vaše.”

“Jakou?” byl skřítek zvědavý.

“Za skutky se bohužel už neplatí buchtami, ale valutami, sudičky nám nedávají do vínku život, ale smolí za nás kádrové posudky a Veverky běhají jen po lesech a nemluví…”

“To je divná pohádka,” řekl trpaslík.

Venku právě začalo svítat, když Max otevřel oči. Usnul, došlo mu. Ze stolu zmizely všechny pohádkové postavičky a nahradily je dlužní úpisy. Ale Max doufal, že se mu ještě alespoň jednou skřítek za oknem