all rights reserved

Qíčala napsala, že básně tvoří kompaktní celek a nemůže najít verš, který by se jí líbil.

Tvořím opak - líbí se mi každý verš a nevidím v tom žádný celek. Jediné slovo, které pro mě vystihuje ceou báseň, je "neuróza". Neuróza z fenoménu "all rights reserved".

Našel jsem ho v hlavě

A teraz ho tu fackám a stláčam mu hrudník.

„Uvolněte se, prosím.“

A pod ním ležel jiný, mladší, neznámý chlapík.

byli úpně omotaní pásy, které svázali k sobě

fotříka jsem mrskla mobilem do kašny

žvejkala aby se zavděčila hedvábným rukám

domy chodily skvrnami světla

zčervenat

A čo ja? Ja stále nie a nie zomrieť.

I žumpu jsem vynosil

podříznu ve větvích

gotické věže a komíny

prstom potom ostane ticho

nemyslím tím peníze

je super, jak se původní "vážnost a lyričnost" rozbíjí a vytváří jakousi syrovou směs "neobratností" a zároveň samostatný svět. baví mě ta hra s teatrálností a s významy (Dívka se však nenechala zastrašit / Tak teď buší (...) choulím se do klubíčka. / Nadoraz. // zobrazovala se v odrazech / ako tenisky / Už jdou! Neslyšíš? / Zatímco na jižním a jihozápadním vnějším svahu / na střevících / nahotinky)

mohlo to být sestavené náhodně, ale stejně mi připadá, že nejde jen o to, aby verše (v novém kontextu) měly jiný nádech, hlas, ale že text cíleně vede čtenáře skrz masky vytvářeného světa k "sobě" a "do prázdna". a ten výsledný svět znepokojuje svou nedořečeností, ostrými střihy, nechává čtenáře, ať si oživí "prázdná místa". jako odraz skutečnosti, kdy se "oko prostřihává dnem", mi to připadá i docela vypovídající.

fakt

gíčalko, to jsou naše verše, poskládaný do básně :)

já se tam našla!!! :)))) a k uzlům přibývají další ... ty číslo :)