O sobectví

Nedávno jsem si vzpomněl, že mám účet na Písmákovi. Přihlásil jsem se, přečetl si pár věcí a měl jsem z jich kvality takový komplexy, že jsem se sám doma opil a napsal tohle. Vystřízlivěl jsem, zkontroloval jsem to a teď to dávam sem, protože asi potřebuju, aby mě někdo vyslyšel. Tak za dva dny toho budu docela litovat, tak to smažu. Ale zatim je to takhle.

Díky Terce za expertízu na částečně bezmasou stravu.

Začnu na konci u těch vchodovejch dveří. Tahle část příběhu se teda ještě nestala. Alespoň teď teda. Za pár dní se třeba už dávno stala, ale co já vim. Stál jsem u těch dveří a ona vyšla, v což jsem upřímně ani nedoufal. Byla nádherná, i když jinak než tu noc, kdy se to všechno vrátilo. Místo intimních úsměvů a měsíčního světla v očích byla teď tak jako občansky krásná. Každodenní krása jejích vlasů, postavy, očí. Těch očí mi bylo líto. Nejenom, že neviděly moc dobře a musely se schovávat za brejlema, ale hlavně mě mrzelo, že slunce je svym světlem nikdy nemohlo pořádně podtrnout. Krása toho odstínu na pomezí modrý a zelený vynikla jenom v ostrym světle skoro úplňku. Bylo poledne, takže se svět musel spokojit s obyčejnym pohledem holky, před kterou jsem teď stál.

    Zapálila si cigaretu; k pozdravu se nezmohl ani jeden z nás. Stačilo chvíli čekat a už jsem ve vzduchu cejtil zvláštní vůni Dunhill Intrnational, co dostala od kamarádek k svátku. Nevim, jak se to jmenuje, když smícháte radost se smutkem, ale přesně tohle jsem jí viděl na těch jejích krásnejch očích. I když, takhle jednoduchý to neni. Byl to celkovej, celodenní smutek prolomenej provinilou radostí z toho, že mě vidí. Jestli si to nedokážete představit, nevadí zkuste si představit jenom ty krásný oči, jak jsou narozdíl od zbytku obličeje smutný.

    Když měla popel z půlky nestandartně velký cigarety v plicích, porazila mě v soutěži odvahy a začala mluvit první.

    „Nechceš si sednout?“

    Posadili jsme se na nejbližší lavičku. V těch asi třech sekundách, co to trvalo, jsem si v hlavě představil všechny možný vzdálenosti od sebe a porovnal, jak moc jsou vhodný a jak na ně asi bude reagovat. Nakonec jsem se rozhodl sednout si o trošku dál, než by čekala, i kdyby čekala, že u ní nechci sedět moc blízko, aby pak moje přisunutí významněji vypadalo, až a pokud k němu dojde. Lavička byla studená a do hlavy mi naskakovaly všechny prvoukový poučky o nastydnutí, který ale byly vyhnaný uvědoměnim, že kdybysme tenkrát spolu nemrzli, ani tu teď nejsem.

    Následující věci jsem neřekl, i když v tu chvíli jsem hrozně chtěl: „Jsem zamilovanej, okay? Hrozně jsem po tobě toužil skoro rok. Teď je to zpátky. Po strašně dlouhý době jsem se zase cejtil jako člověk. Jseš skvělá. Stačí, když na mě mluvíš. Miluju tvojí osobnost. Hrozně bych si přál, abys mi zase něco vyprávěla. Chci znát tvůj názor na svět, chci, abys mi vyprávěla o svejch idolech, a já ti na oplátku budu vyprávět o mejch, za tvýho Havla můj Čapek, za mýho Kafku tvůj Cobain. Chci se s tebou milovat v trávě u řeky, chci se s tebou vlastně milovat kdekoliv, chci s tebou pít, kouřit levný cíga a dívat se na měsíc celej život, a prostě chci kousek tvojí svobody, tvojí myšlenkový volnosti, která tohle všechno ve mně probudila. Teď ani nevim, jestli mluvim fakt já. Ten já, kterej se zase po pár letech vrátil po tom, co ho pomalu zabila tvoje nejlepší kamarádka dvouma rokama vztahu, nebo spíš mluví ten, ze kterýho láska ustavičná a neměnná jak čínský vodní mučení udělala cynika toužícího po spasení.
    Vlasně je to jedno. Chci tě. I kdyby to mělo trvat měsíc, chci bejt chvíli jenom tvůj. Klidně si žer ty svoje pescetariánský blafy, klidně se bav se svejma feťáckejma kamarádma. Chci bejt volnej jako ty a chci bejt volnej s tebou.”

    Toho slova ‘chci’ bylo v mym připravenym monologu nějak moc. Chci toho hodně, ale co si zasloužim? Co si zaslouží kluk, kterej laskavou, hodnou a milující holku už nemůže (a možná spíš nechce, protože ho to vysiluje) milovat zpátky. Jsem sobec, protože chci něco jinýho? Jsem sobec, protože chci bejt šťastnej? Jedna holka na tohle odpověděla ano, jsi sobec. Pak mě začala líbat. Teď sedí vedle mě a vytahuje další cigaretu. Částečně z plezíru a částečně z obavy o její zdraví poprvý promluvim:

    „Hale prosimtě, počkej s tim chvilku. Doma bych ten smrad si těžko vysvětloval.” Na to přikejvla. Chtěla mi něco říct, ale v dennim světle a s lidma okolo se težko navozovala ta stejná intimní a důverhodná atmosféra, jako ten večer. Vzpomněl jsem si na to, jak kolem nás mluvily jenom žáby a jak hrozně jsem se bál vrátit se do skutečnýho světa, kde mam holku a kde budu muset řešit následky toho, co jsem právě prováděl.

    Na lavičce před panelákem, přesně v tom skutečnym světě, kam se ani jeden z nás ten večer nechtěl dostat, jsme seděli v tichosti. Litoval jsem mojí předem naplánovaný vzdálenosti. Čim dýl jsem se na ní díval, tím víc jsem po ní toužil. Ta touha ale byla tělesná jenom z poloviny. Hrozně jsem si přál slyšet jakej měla den, co dělala a jak se třeba kvůli tomu cejtila.

    Ale nic. Ozubený kolečka nezapadly a hodinovej stroj nemohl začít fungovat. Začínal jsem mít podezření, že to všechno byla jenom náhoda. Poprvý od toho dne jsem byl takhle blízko k ní, ale už to nebylo ono. Jakoby to všechno před tim nějak vyplynulo z okolností. Prostě byla správná doba a správný místo. Tahle studená lavička z recyklovanýho plastu prostě nebyla naše molo.

    Mojí hlavu zaplavovaly vzpomínky. Díky mý špatný paměti to byly hodně abstraktní výjevy, směsky stop po emocích, pachy, zima a světlo. Z toho večera jsem si pamatoval jenom málo konkrétních scén, spíš teda jejich útržků. Jak poprvý chtěla, abych jí objímal, žáby, pohled na řeku, potom výhled ze schovanýho nábřeží, les a v něm její úsměv, když mi ležela v klíně a pak, jak jsme se začali líbat. To pojivo mezi tim byly jenom vzpomínky na vzpomínky, jako když chcete koukat na hokej, ale máte k dispozici jenom online textovej přenos. Její ústa jsem si ale pamatoval důkladně.

    Fakt je ten, že jsem to dlouho oddaloval. Ta chvíle vedoucí k prvnímu polibku je neskutečná, a já, v tu chvíli čerstvě znovuprobuzenej romantik, jsem si jí chtěl vychutnat. Choulila se zimou v mojem klíně a občas jsme se odvážili na sebe podívat. Zvedla ruku a dotýkala se mojich tváří, mýho hrudníku. Já jí hladil v čerstvě ostříhanejch vlasech (ty už byly na lavičce, kde jsem zrovna přemýšlel, jak prolomit ledy, dorostlý), na ramenou a držel jsem jí za ruce. Občas jsem se jí podíval do tváře a nemohl jsem si pomoct, ale musel jsem se tvářit až nepřirozeně šťastně.

Skoro dětská, snadno idealizovetelná, i když prakticky neexistující nevinnost. To z ní sálalo. Začala mě z toho hrbení bolet páteř, tak jsem navrhl, ať se nějak přeskládáme. Seděl jsem v tureckym sedu a ona si sedla na mě, naše obličeje k sobě její nohy spojené za mejma zádama. Objímal jsem jí silně. Fiktivní záminka zimy pro objetí se totiž za těch pár desítek minut stala docela reálnou hrozbou. Teploty byly někde okolo 7 stupňů a to nebylo v mikině ani v její slaboučký softshellce nic příjemnýho. To, co bylo dlouho jasný, zpečetila, když řekla, že jestli jí chci líbat, asi to nebude ani jednu stranu ideální prožitek, protože jsme právě vykouřili celou krabičku cigaret pod hodinu a půl. A pak jsme se stejně líbali. Její ústa - mnohem menší a jemnější, než ústa mojí holky. Je to zvláštní, když s někym jste, najdete si při líbání takovej společnej rytmus, víte co. Já jsem ji líbal jako svojí holku a ona mě líbila jako toho posledního, s kým se líbala. Bylo to nádherný. Bylo to úplně čistý, nezkažený takovym tim odporem a nechutí, co jsem cejtil, když mě chtěla po sto padesátý za hodinu líbat moje partnerka. V tu chvíli jsem vnímal jenom nás dva a k tomu světlo měsíce, když jsem zrovna neměl zavřený oči. Holka, do který jsem byl zamilovanej celej prvák, který jsem psal písničky a básničky, mladičká neopětovaná láska kluka, co nosil červený kalhoty podle Alberta z Charlie Straight a nechal se stříhat za nejlevněji v lokálním holičství, aby si za zbytek peněz mohl koupit cappuccino v kavárně a hrát si na romantika a kavárnickýho poetu, seděla na klukovi absolutně zanevřelym na lásku a cokoliv intimního a líbala ho. Přál jsem si, aby to ten kluk věděl. Aby z toho nebyl smutnej, že ho nechce. Jednou to bude jedno. Tohle všechno se ti musí dít. Buď za to rád, stejně bys to s ní v patnácti posral.

Ještě jsem svoje objetí zpevnil, abych se přesvědčil, že tam je. Byla. Čas od času to přerušila, aby nám oběma vyčetla, jak je to špatný, aby sobě vynadala, že to dělá, ale hlavně za to, že to chce, ale pak stejně pokračovala. Takhle jsme strávili asi dvacet minut.

Po tom všem už ale začala zima bejt neúnosná, tak jsem se rozloučili. Další ráno jsme si vyměnili pár tajuplnejch pohledů; ty moje měly bejt plný naděje, ale ty její jsem nerozluštil.

Její pohledy tady a teď, na tý lavičce, byly úplně jasný. Rozuměl jsem jejímu zklamání z týhle situace na sto procent. Nedbala na mojí žádost a vytáhla si další dunhillku.

Otočila se na mě a v pokusu prolomit ledy řekla: „Tu noc ‘smi říkal, ať se kouknu na nějakýho toho pána, co má rad Shakespeara. Jak se jmenoval?“

Chvilku jsem nad tim musel přemejšlet.

„Martin Hilský. Skvělej chlap. Viděl jsem pár videí s nim a fakt jsem se do něj zamiloval,“ odpověděl jsem z úsměvem. Ona mi to opětovala a poprvý od tý doby, co vyšla z těch vchodovek, se smála i očima. A ty oči byly krásný, jako vždycky.

„Já mám hroznej respekt k lidem, co něčemu fakt rozumí. Víš co, já jsem taková povalečka, je pro mě težký se pro něco nadchnout.“

„Jasně,“ významě jsem pokejval hlavou.

Ticho... Teda okolo děti na pískovišti a auta a televize z otevřenejch oken, ale mezi náma ticho. Cigaretu zase schovala, nezapálila si.

„Nechci, aby sis mysel, že toho lituju. Jako jo, jsem na sebe trošku naštvaná, ale určitě se na tebe nezlobim. Akorát je takový težký-“

„Těžký na to navázat, viď?“

Potichu mi dala za pravdu pokejvnutim a zase se trošku rozveselila.

„Neříkalas’ to nikomu, že ne?“

„To určitě, to by byl dobrej průser.“

V tu chvíli mi došlo, že ani nevim, co tu vlastně dělam. Co tu chci. Co tu chci? Asi hledam kousek toho štěstí, co jsem cejtil, když jsme spolu byli sami. Jenže na nejhorším sídlišti v Jirkově se štěstí hledá těžce. Skoro nechtěně jsem se nadechl a začal mluvit:

„Od tý doby, co se ta stalo… Myslim na tebe každej den. Je to jako bys byla omnipresentní,” řekl jsem, protože vim, jak moc si libuje v cizích o odborně znějících slovech. „Všechno dělam, jako bys na mě koukala, chápeš. Neni to jako, že bych si záměrně přehrával vzpomínky. Prostě tě pořád cejtim okolo sebe.“

Okamžitě po dopovězení týhle věty jsem si to začal vyčítat, bylo mi jasný, jak zuofale jsem musel vypadat. Cizí slovo ale očividně zabralo.

„Nemusíš mi vysvětlovat, co to znamená. Nevim, jestli to cejtim stejně, ale asi ti rozumim.“

To byl pokrok.

Od rána jsem nic nejedl, kručelo mi v břiše. Neměl jsem na jídlo čas. Neměl jsem ho vlastně na nic. Chtěl jsem si půjčit nový volvo máminýho přítele, ale nečekaně musel odjet, tak jsem potřeboval stihnout vlak. Poblíž byla hodně dobrá burgerová restaurace, jenže tam bych jí asi nedostal.

Fakt, že moje myšlenky ulítávaly stranou, jenom dokazoval, jak málo jsem si od tohodle setkání sliboval. Jenže pak mi to došlo. Najednou jsem věděl, co tu chci.

„Chtěl bych vědět, pročs to udělala. Jestli to pro tebe něco znamenalo.“

Moje motivace byla docela jasná, nebo alespoň si to myslim. Bavil jsem se z holkou, která měla obrovskou osobnost, a zamiloval jsem se do ní. Znova. Tak jsem jí líbal, protože jsem po tom tenkrát fakt toužil. Byla nádherná a hrozně chytrá, ale to už jsem vám říkal.

Ale ona? Co od toho chtěla ona? Bylo to pro ní jenom povyražení? Nebo ke mně taky začala něco cejtit? Hrozně jsem si přál druhou možnost.
    Podívala se na mě, narovnala si brýle a začala mluvit. Mluvila a já jsem poslouchal. To, co říkala, ve mně vyvolávalo nějaký emoce. Nic konkrétnějšího nemůžu vědět, protože, jak jsem už zmínil, tahle část příběhu se ještě nestala. Zrovna teď sedim vedle svojí holky a myslim na to, jak se z ní za ty dva roky stala kopie mě.

Něco ale vim. Potom, co domluvila a já se kvůli tomu nějak cejtil, mi připomenula, s nějakm výrazem v obličeji: „Když jsme stáli na tom molu, říkal jsi, že o tom napíšeš povídku.“

„Jo, začal jsem zase psát. O nás dvou taky. Ale neni to moc dobrý. Musim se do toho zase dostat. Zatim si večer musim nalejt trošku hennessy, abych ze sebe vůbec něco dostal.“

„Pomáhá ti to?“

„Jo.“

Cejtim se o dost líp.

 

    

 

---