Květiny

Adam

Ležel jsem. Byl jsem.

Bylo to už tolik let, co jsem se snažil. Ale sotva se zdá, že jsem u cíle, zjišťuji, že jsem popošel k dalšímu kolotoči. Otočil jsem hlavou a podíval se na hodiny. Je 6 hodin, ráno nebo večer? To jsem nevěděl, byl leden. Nebo prosinec? Kousek od hodin se po zdi plazil šlahoun nějaké mé rostliny, už nemají místo, tolik let je držím zavřené, že se mi tu plazí po stropě. Za chvíli se konečně obtočí kolem mého krku a úpony se stáhnou… Tomu jsem se zasmál. Jejich svoboda bude krátká, beze mě ne budou existovat. Vyšlehnou ven a o chvíli později už bude vzduch opět prázdný. Taková je jejich existence, pouze ve mně mohou plně kvést. A dokud chodím po ulicích, nikdo nesmí vidět jejich květy.

Slyším bušení na dveře. Těžkopádně vstávám, cestou seberu ze stolu láhev slivovice.

„Dlužíte mi nájem za dva měsíce!“ vyhrkne na mě majitel domu. Stojí pěkně červeňoučký ve dveřích, prasečí očka lemovaná vrásky mě už třikrát zliskala. Z jeho bytu jde na chodbu teplo.

„Taky zdravím.“ Odpovídám „zkuste zapnout topení v celém domě, spím ve svetru a pod dvěma dekami“

„Když nezaplatíte, tak budete spát venku ve sněhu. Pro peníze si přijdu zítra, tak ať je máte!“ šklebí se stařec a belhá se zpět ke svému bytu.

Do bytu jsem se nevracel, vzal jsem si kabát a šel ven. Zjistil jsem, že je kolem třetí odpoledne. Rozhodl jsem se, že navštívím svého dobrého známého, neviděli jsme se několik týdnů. K jeho domu to nebylo daleko. Otevřela mi jeho žena, Miriam. Dívala se na mě dost vyjeveně. Ptala se mě, jestli jsem jedl a zda nechci kafe.

„Kafe si dám, děkuji“ říkám, poté se ptám „Je doma Štěpán?“ Mezitím si sedám ke stolu. Miriam je v kuchyni, chvíli čekám, slyším, jak ke mně docházejí zvuky a melodie, vím, že jsou to slova, ale nedokážu je rozeznat.

„Adame!“ vylekaně se podívám do zkoumavého Miriamina pohledu, když náhle stojí nade mnou.

„Ano?“ odpovídám

„Říkám, že není, z práce přijde až v šest, mají teď hodně práce, je před vydáním čísla“ povídá a staví mi kafe na stůl.

„Aha, tak to já půjdu“ Vstávám od stolu, kafe nechávám netknuté a jdu ke dveřím.

„Počkej“ jde za mnou Miriam „Adame, jsi v pořádku? Vypadáš…nemocně“ zamračila se a celého si mě prohlédla.

„Ne, jsem v pohodě“ říkám na to „jako vždycky“ dodávám posměšně. Vycházím ze dveří a vracím se do bytu. Uvědomuji si, že celou cestu tahám s sebou onu láhev. Miriam se za mnou dívá.

 

 

Štěpán

Stál jsem před Adamovým bytem. Miriam mi včera sdělila své starosti.

 

„Běž za ním, Štěpáne, prosím.“ Drží mě za ruku, sedíme spolu u stolu, jako každý večer, se sklenkou vína.

„Adam byl vždycky….“ Hledala slova „Něco s ním není v pořádku“ napije se ze své sklenice. „Je vychrtlý, má červené oči, pod nimi tmavé kruhy jakoby ho někdo praštil, přišel sem s láhví slivovice. Dřív býval pohotový, ale teď… Huhlal, že jsem mu nerozuměla, několik minut vůbec nemluvil, jen tu seděl, jsem si jistá, že nic nevnímal. Třepaly se mu ruce, nemohl ani vstát ze židle.“

„Miriam“povídám „Adam měl vždycky problém s květinami“. Ve sklenici se odráží světlo a já vidím svůj pokřivený obličej.

„Kdyby je občas pustil ven a nepřelíval je tolik! Měl by je sestříhat, jsou přebujelé.“ povídám po chvíli ticha. Miriam se na mě pozorně dívá.

„Takhle si dříve nemluvil“ zašeptá

Mlčím.

 „Mám o něj starost, jdi se na něj prosím podívat.“ řekne po chvíli

„Půjdu“ s povzdechem jsem se zvedl a zamířil do kuchyně „hned zítra“.

 

Klepal jsem několikrát. Je ticho. Slyším otevírání dveří na druhém konci chodby, nějaký stařec jde mým směrem.

„Tak kolik dluží vám?“ chechtá se, podává mi ruku a ukazuje na dveře do Adamova bytu.

„Jsem jeho starý přítel“ povídám a oplácím stisk „jak dlouho Adama znáte?“ ptám se

„Žije v mým bytě, dluží mi za nájem“, chytá mě za rameno „musíte bušit nahlas, jinak nevyleze, krysa“ dojde ke dveřím a několikrát do nich udeří.

Ticho.

„Vylez!“ křičí nájemce

Začínám mít špatné tušení. „Adame, tady Štěpán, otevři prosím tě, chci si promluvit. Miriam ti posílá řízky“ volám také a dívám se po majiteli.

„Asi není doma“ povídám po chvíli

„Nesmysl, to bych si všiml, včera přišel, úplně slitej a od té doby nevytáh paty.“ Kroutí hlavou stařec.

 

Adam

Ocitl jsem se v krajině, chlad se zabodával do kůže, nemilosrdně, nestoudně, prudce. Bráním se mu, ale vyprahlá krajina nechávala odnášet poslední zbytky života, suchá tráva se lámala, země pod tíhou nedostatku praskala a sténala. Vše odnášel svištící vítr, kterému drzost dovolovala rozmařilým hlukem narušovat ticho umírajícího. Nebe bylo zatažené šedým potahem, ale vyhlížená záchrana nepřichází a nepřichází. Na všechno, co ještě bylo živé, se svět vykašlal. Povlakem oblak živil naději. Pršet ale nikdy nebude. 

Nakonec zbyla bílá pustina, pomalu dovoluji chladu běloby, aby pronikla do mého nitra, a vykračuji vpřed. Nevím, jak běží čas. Prostě jdu, vím, že kdybych stál, umrznu. Pomalu mi docházejí síly, budu muset nechat čas, aby mi určil místo.

Ležel jsem.

 

 

Štěpán

Opět jsem stál přede dveřmi bytu svého přítele. Chodil jsem k nim denně už týden. Stále neotevíral, poprosil jsem starého majitele o náhradní klíče. Stojí vedle mě a pátrá po nich v kožené kabeli. Samozřejmě jsem tušil, co najdu za zavřenými dveřmi a tak jsem poprosil starce, aby mi ukázal, který z klíčů mám použít, že do bytu půjdu sám. Muž na mou prosbu reagoval zaraženě. Na to jsem mu slíbil, že neuhrazený nájem zaplatím a s Adamem se následně vyrovnám já sám. Jeho pochybnosti zmizely s penězi. Otočil jsem klíčkem, který mi podal a než jsem otevřel, podíval jsem se na starce.

„ Přece si nemyslíte, že půjdu pryč úplně, je to můj dům, nechcete mě snad vyhodit?“ Ušklíbne se na mě s rukama za zády. „Počkám přede dveřmi“.

Vzdychl jsem. Dveře jsem otevřel rychle, za sebou jsem je zabouchnul a zamknul a nedbal jeho rozzuřeného klepání.

„Co si to dovolujete? Volám policii!“ Skřehotá na mě a nadále buší do dveří.

To už jsem ho příliš nevnímal. Nadechl jsem se. V bytě to páchlo. Zakryl jsem si obličej rukávem bundy. Ve světle pronikajícím žaluziemi se vířil prach. Vešel jsem do obývacího pokoje. Svého přítele nacházím v křesle, všude leží prázdné květináče. Několik minut jsem jen zkoprněle stál a byl zticha.

Ano, takový obraz jsem čekal. Najednou jsem ten pohled nevydržel, odemkl jsem, vyrazil ze dveří a vyštěkl:

„Volejte pohřebáky. Tady je dokonáno“ Na překvapeného stařešinu jsem se ani nepodíval a téměř jsem utíkal pryč. 

---