O pochybovačné čarodejnici

Jedna starší věc (lehce předělaná)...sice to asi ani tak nebude zázrak, ale při prvním uvedení na jiném fóru vzbudila značné diskuze... 

...budou tam možná i hrubky...měla jsem to už opravený, ale ta verze se bohužel ztratila a navíc ty přepisy

V černé věži lesní zříceniny se usídlila čarodejnice. Z okolních vsí o tom nikdo neměl tušení. Lidí se totiž stranila a společnost jí dělal jen ochočený krkavec. Pouze jednou za rok, když nad věží přelétala hejna na cestě do dalekých krajin, zatoužila vyrazit ven a zjistit, co nového se mezi smrtelníky událo. Toho dne se obyčejně proměnila v buclatou děvečku, jakých jste mohli s košíkem na tržnici potkat bezpočet.

 

Jednoho podzimu, když se jako tolikrát předtím procházela kolem stánků s trhovci, odposlouchávajíc o čem vedou řeč, povšimla si, že přijel kramář ze sousedního knížectví. Toho neviděla už hezkých pár let a nebýt jizvy ve tvaru podkovy, co mu od mládí zdobila levou stravu tváře, asi by ho nepoznala. Hned začala zvědavě obhlížela zboží. Mezi svícny, hrnečky, škapulíři, zrcátky, stužkami a jinou veteší ji zaujal obrázek pohledného mládence.

"Kdo tohle má jako být? " ptala se a pihovatý nosík měla přilepený k rámečku..

"Kde žijete, osobo? Copak vy neznáte našeho mladého knížete?" zamračil se kramář na nestoudné děvče.

"Malíř ho asi pořádně vylepšil, tahle hezký určitě není," řekla v přesvědčení, že se nemýlí. Co podobných portrétů za staletí viděla a nepamatovala jediný, který by nelhal.

Kramář brunátněl.

"Co to plácáte? Radši na to vůbec nesahejte! Náš knížepán vypadá docela stejně. Za to dám ruku do ohně. Těmahle očima jsem ho mnohokrát viděl."

"Dobrá tedy. Koupím. Chci se dívat na něco hezkého, i když je to vymyšlené," rozhodla čarodejka a použila trochu ze své magie, aby měla mince na zaplacení.

Víc už jí na trhu nic nezajímalo a spokojeně se loudala domů. Cestou lesem nesčetněkrát zakopla a málem spadla ze srázu, jak od obrázku nedokázala odtrhnou zrak, ale náladu jí to nepokazilo. Ve věži tvář mladíka vystavila doprostřed holé zdi nad vyhaslým krbem, a dívala se a dívala.

"Inu kráá savec, učiněný kráá savec. Stejně tak ve skutečnosti ani nevypadá. Krááám jsi koupila," vysmíval se jejímu počínání nakrknutý krkavec, kterého ze samého zírání na knížátko zapomněla nakrmit.

"Vlastně to můžu zjistit, už jsem se naučila, jak být neviditelná," vmetla mu před zobák.

 

Pomocí silných kouzel i příznivému větru se uprostřed noci bez potíží dostala do ložnice mladéhoho knížete. Zjistila, že obrázek lhal. On byl totiž ještě krásnější.

"To je nejnádhernější lidská bytost," povzdechla okouzlená čarodejnice. Usedla na stoličku vedle lože a tiše mládence sledovala až do svítání. Byla by se na něj ráda dívala i při ranní koupeli, jenže její kouzlo se světlem sláblo a déle nevydrželo. Musela se vrátit.

Sledovat obrázek ji pak omrzelo, ale klid nešla. Bloumala po zřícenině a skládala o knížeti ódy, i když je mohla přednést akorát veverkám. Snažila se dokonce doprovázet brnkáním na loutnu, kterou do hvozdů kdysi vztekle odhodil jakýsi nedoceněný bard. Nemohla se přitom dočkat, až její magie bude silná natolik, aby se mohla na knížete letět podívat. Pokaždé, když kouzla nastřádala, probděla u jeho lůžka noc. Dohlížela přitom, aby měl hezké sny. Pokud ze spánku zakašlal, zakouzlila, aby se uzdravil. Jindy zas zaříkadlem vyhnala hmyz i hlodavce a když bylo v létě vedro začarovala knížecí šat, aby chladil jako vánek.

 

"Ach, být tak princeznou unesenou drakem," mumla si teskně, když se po ránu ve věží chystala jít na kutě.

"Stejně bude tvůj kráá savec pěkný jelito, nebo nadutec, ty stará kráá... čarodejnice!" ulevil si krkavec, kterého ve svém opojení stále zanedbávala.

"Asi máš pravdu Však oba víme, jací lidé jsou. A já bláznivá tě kvůli němu div nenechám chcípnou hlady, věrný příteli. Možná bych měla najít odvahu zjistit jaký je," odpověděla čarodejnice, která už za své nerozumné chování měla na sebe také pořádný vztek.

Vzpomněla si, že na konci zimy se koná v královském palaci maškarní bál, na který se sjíždí hrabata, baroni i knížata z celé země. I její knížecí Adonis by se tam měl ukázat a znechutit ji, jen co otevře ústa, těšila se. Začala šetřit kouzla, aby toho večera mohla přistát v koutě královské zahrady, tam se změnit na štíhlou dámu s krásnou škraboškou a pádit do sálu, kde bez prodlev knížete vyhledala. Jenže měla smůlu. Kníže se choval galantně a byl bystrý, až se čarodejnici klepala brada a sama skoro nevěděla, o čem zrovna blábolí.

"Tak moudrou dámu, jako jste vy, jsem ještě nepotkal. Moc bych si vás přál znovu uvidět," loučil se s ní kníže. Nedokázala odmítnout. Slíbila, ale pod podmínkou, že přijde zahalená v plášti. Vymyslela si, že trpí vzácnou nemocí ze slunce. Kouzla totiž vyplýtvala na dlouho dopředu.

 

Sešli se hned dalšího dne na palouku v lese, a protože si ani tentokrát nestihli říct všechno, co kníže vyčetl z moudrých knížek a čarodejnice za posledních tisíc let zažila, následovala schůzka druhá, pak další a další... Scházeli se týdny a měsíce, až jednou kníže přinesl tajuplnou krabičku. Otevřel ji, poklekl a spustil:

 

"O tomhle uvažuji již dlouho, ale trvalo mi sebrat k tomu odvahu ze strachu, že mě odmítnete. Myslím na vás ve dne v noci. Nikdo mi nerozumí, tak jako vy. Snad i vy mě máte ráda, když v mé společnosti trávíte tolik času. Staňte se mou ženou..."

Čarodejnice z toho byla zmatená. Ona přece nechtěla, aby ji měl rád. Nebo chtěla? Nejraději by se uvázala ke kůlu a škrtla křemenem. Nebohý kníže, takhle ho zklamat. Ať ji nenávidí, má na to právo, řekla si a odhodila plášť.

"Odpusť. Jsem jenom ošklivá a příšerně stará čarodejnice. Mě si vzít určitě nechceš. Nech si prsten a dej ho krásné princezně, nebo aspoň hraběnce..." radila, když si ji mlčky prohlížel.

 

 

"Nezáleží na tom, jestli jste čarodejnice. Nepříjde mi, že byste byla příliš stará. Chci si vás vzít tak jako tak," usmál se a znovu nabídl prsten.

Čarodejnice ho vzala do dlaně a prohlížela ze všech stran. Byl přenádherný. Užuž si ho zasněně navlékla, když začala uvažovat, co mu na nevěstu řeknou rodiče. A nejen ti, ale všichni by si ťukali na čelo. Způsobila by mu tolik znevažování a jiných potíží. Nebo snad mají žít ve věži? Jak dlouho může snést spát na šutru místo pod baldachýnem? Kolik zim ta slavná láska vydrží, než ji začne proklínat? Musela mu to neprodleně rozmluvit.

 

"Hlupáku. Celou dobu si z tebe dělám dobrý den. Jsi osel. Zmiz, než se proměním ve vlka a pořádně tě proženu!" zakřičela a zlověstně se rozchechtala, až se i les vysmíval spolu s ní. Pak utekla do věže a pro jistotu přestala chodit i na tržnici.

Co přesně bylo s mladým knížetem není jasné, ale protože se to stalo strašně dávno, je už stejně mrtvý.

---