Lom

Jako malý kluk jsem se nejvíc bál tmy a celý život si myslím, že nejhorší smrt je utonutí. Předem varuji všechny zastánce uhoření, že budu argumentovat do posledního dechu. Takříkajíc. Jednou jsem téma smrti pod vodou otevřel se spolubydlícím Mírou a týden na to už balíme do auta potápěčské vybavení. Údajně nejúčinější cesta jak se zbavit strachu. Dvacet kilometrů za městem je zatopený lom, Míra má potápěčský kurz i dvojí vybavení, takže prostor pro výmluvy nebyl žádný. 
Cestou mi vysvětluje základy a když se dostane k signálům pod vodou, s úšklebkem dodá:
"To nám bude stejně na houby, protože v tuhle hodinu uvidíme kulový. Proto se tam nesmí potápět v noci."
Podívám se na hodinky jako by nestačil pohled ven z okna. Je půl osmé a my ještě ani nejsme na místě. Když si uvědomím, že to nebude jen voda, ale i tma, všechno kolem začne znít trochu vzdáleně. Míra vysvětluje plán a já stačím pochytit, že musíme zastavit kousek od lomu a nachystat se, aby jsme pak u vody nedělali bordel a nechytili nás, když je tam ten zákaz. Je to čím dál tím lepší. 
Soukáme se do neoprénů na polní cestě v malém lesíku. Na tom mém je nějak moc místa na hrudníku. Je totiž vypůjčený od kamarádky, jak se dozvídám. Takže se utopím ve tmě, oblečený jako holka. Ještě jsem se na to nevykašlal jen proto, že bych to měl na talíři minimálně půl roku.
Bomby s kyslíkem na zadních sedačkách, ploutve na klíně, maska na čele a můžeme vyrazit. Okamžitě po odbočení na hlavní cestu se za námi objeví bíla světla a v zápětí probliknou modrá. Když Míra zastaví u krajnice a policista se dostane na dohled, začíná mi být jasné, že dnes večer se budu topit tak maximálně v průseru. 
Jak jistě dobře tušíte, průběh téhle standartní silniční kontroly byl všechno, jenom ne standartní. Asi ani nebudu dodávat, že Míra během převlékání vytrousil peněženku s doklady, protože to by bylo absurdní. Kdybych snad ještě zmínil, jak jsme museli nechat auto na místě a odjet s hlídkou na stanici v neoprénech, byli bychom ve směšně nepravděpodobných sférách. A cesta taxíkem ve čtyři ráno domů, ještě pořád v našich večerních smokinzích, by už byla úplně přitažená za vlasy. Jenomže takový ten život někdy je. Absurdní, směšně nepravděpodobný a přitažený za vlasy.