Síla minulosti část 3.

V hlavě si sumíruju seznam úkonů, které potřebuji udělat: sprcha, zuby, vlasy, líčení, najít hadry, něco sezobnout.

Kmitám, abych všechno stihla do osmi.

Pět minut před osmou skáču do auta. Naštěstí vjíždím na náměstí o 6 minut později. Snad mi minutu zpoždění Daniel promine.

Už z dálky ho vidím. Stojí na místě, kde mě vysadil z auta. Má na sobě džíny, béžové triko vpředu s nějakými nápisy. Ruce má podél těla. V jedné něco drží.

Raději přestávám šmírovat a věnuju se dál řízení.

Hledám volné místo. Parkuju tři auta od Daniela. Sleduje mě. Když vystupuju, usmívá se. Začíná se mi zužovat krk, hůř se mi polyká. Usmívám se a pomalu se blížím k Danovi.

“Ahoj, jsem rád, žes přijela.”

“Tys tomu nevěřil?”

“No, nedivil bych se, kdybys nechtěla trávit večer s někým, koho znáš sotva deset minut.”

Mlžím:”Nevypadáš jako někdo, kdo by mi chtěl ublížit. Nebo se snad mám bát?”

Beru mu vítr z plachet.

“Samozřejmě, že ne!”

Podává mi krásnou rudou růži. Asi se inspiroval mýma tvářema.

“Děkuju”,pípám.

“Máš tedy nápad, co podnikneme? Mimochodem, máš krásné jméno, takové andělské – Adéla.”

Opět začínám červenat. Způsob jakým mé jméno vyslovil, je vzrušující.

“Tvoje jméno není o nic míň hezké než moje. Co zajít do klubu Capitan Morgan?”, měním rychle téma. Hezky tam hrajou. Alespoň se vyhneme případnému trapnému tichu.

Ještě dodávám:”dáme si něco k pití, poslechneme muziku, co?”

“Super nápad. Dlouho jsem tam nebyl. Můžem?”

"Ale tma a kino...?" Lehce si dupnu nohou, abych umlčela své vnitřní já!

Daniel mě bere lehce za loket. Jdeme těsně vedle sebe. Vnímám místa kterými se dotýkáme. Jiskří to. Jako bych opakovaně strkala prsty do zásuvky. Snažím se nenuceně konverzovat. Není to problém, Daniel je poměrně komunikativní. Zatím má ke každému tématu co říct.

Vykopnutá kostka na chodníku mi způsobuje problém. Kotník se rychle vyhnul do strany. Snažím se tělem srovnat rovnováhu. Manévr však rozvlnil celé mé tělo. Daniel jen tak tak stíhá vlnu zastavit. Chytá mě za předloktí druhé ruky, čímž si mě přivine k sobě. Naše špičky nosů se lehce dotýkají. Mezi těly nejsou téměř řádné mezery. Pevně jsme k sobě přitisknutí. Daniel mě svírá, jako bych měla každou chvíli zmizet.

Dívám se mu do očí a topím se. Tak krásnou modrou jsem snad neviděla. Pomalu naklání hlavu stranou, já na opačnou. Naše rty se téměř dotýkají. Jsem připravená na okamžik, kdy se pomazlím s měkkými rty. Ochutnám ho.

“Túúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú!!!!”

Daniel rychle uskakuje a strhává mě s sebou. Vůbec jsem si nevšimla, že už stojíme v silnici.

Cítím se hrozně. Byla jsem nachystaná na polibek a místo toho mi píská v uších a srdce mám až v krku.

“Ty jo, jsem se lekla!” Prudce oddychuju.

“A já! Myslel jsem, že je po mě.”

“Pojď, potřebujeme něco k pití.” Chytá mě za ruku a vede rychle pryč.

Ou. Projíždí mnou elektrický výboj. Má tak měkkou a hebkou ruku. Proplétá prsty s mými.

Hlasitě polknu. Snad mě neslyšel! Po očku kouknu na Dana. Nevypadá, že by něco slyšel. Nebo to nedává najevo. 

Za necelé dvě minuty jsme u klubu. Daniel vchází jako první, co nejdéle mi přidržuje dveře. V klubu není narváno, což mi vyhovuje. Hudba hraje snesitelnou hlasitostí.

Ve vzádleném rohu místnosti je schovaný v přítmí stolek a dvě křesílka. Daniel se dívá stejným směrem. V mžiku sedíme na místě. Objednáváme si Redbull s vodkou na rozproudění.

“Jak daleko bydlíš?”

Zřejmě se tvářím zaraženě, tak dodává: “Jen kdybych tě musel doprovodit pěšky. Myslím, kdybys nemohla řídit.”

Už pomalu chápu, jak to myslí.

“Nebo zavoláme taxík, neber to špatně. Nějak jsem se do toho zamotal!”

“Neberu”, usmívám se a snažím se ho omámit významným máváním nalíčených řas.

Zřejmě to zabírá. Daniel mě opatrně bere za ruku. Tiskne mi své hedvábné rty na hřbet ruky. Další výboj. Projíždí mi každičkým milimetrem těla. 

Dobře se bavíme. Popíjíme, já jsem uvolněná. Snažím se hlídat, abych nepila příliš. Znám se. O skleničku víc a budu přítulná! A budu se motat. Napoprvé by ho to mohlo vyděsit.

Zdá se, že máme stejný styl humoru. Stále se smějeme, až mi nejednou hrknou slzy do očí. Občas mě Dan chytí za ruku, nebo prsty pohladí. Dělá to tak něžně.

Musím si odskočit. Pomalu se zvedám, abych viděla, co se mnou tolik chlastu udělá. Samozřejmě, že nohy si dělají svoje. Drze mě zrazují. Prudký záklon a sedím Danielovi na klíně.

Snad jsem mu nepřerazila nohy!

Omluvně se dívám do jeho pohledné tváře. Vypadá, že nohy jsou celé. Dokonce mu z tváře čtu potěšení. Zubím se jak nejlíp umím.

Daniel to bere jako výzvu. Na nic nečeká. Naše rty se konečně dotýkají. Jsou hedvábné. Horké a vláčné. Užívám si první polibek. Je úžasný!

Pohledem na hodinky zjišťuji, že už bych ale vážně měla jít. Je půl třetí a zítra je pátek.

“Danieli, musíme jít. Zítra jdu do práce”. Odpověďí mi je psí pohled. To nemůže myslet vážně. Podruhé už mě nepřemluví. V jednu hodinu mě usmlouval na další skleničku. S ním ten čas tak rychle letí.

“Dane, můžeme se vidět ...”

“Zítra?” skáče mi do řeči.

To je fofr, až se mi točí hlava.

“Zítra by to šlo, ale teď už pojď, prosím. Už jsem unavená.”

Ohleduplný Dan okamžitě vstává a mává na číšníka.

Jsem překvapená rychlou reakcí. Je vážně milý.

“Tak jdeme, ať si můžeš odpočinout”, mrká na mě Dan.

“Doprovodím tě, nenechám tě jít samotnou.”

Jsem ráda, že se nabídl. Potřebuji trochu opory, abych nevlála jak prápor. S ním se domů dostanu podstatně rychleji.

Cestou domů si vyprávíme, lehce do sebe šťoucháme. Oba jsme lační po dotecích.

Dozvídám se, že před rokem ukončil vážnější vztah. Než mě dnes uviděl, stále prý vězel v poutech posledního vztahu a já mu je pomohla sundat.

Pomalu se klopýtáme ztemělou ulicí. Už podruhé mě Daniel zastavuje, otáčí čelem k sobě a vášnivě líbá. Jsem v sedmém nebi. Balónek na šňůrce. Ještě, že mě pevně drží.

Přicházíme k mojí bytovce. Daniel si ji prohlíží.

“Takže tady bydlíš? Sama?”

“Ne, mám spolubydlící.”

“Je to tu hezké.”

“Už je fakt pozdě, musím jít.”

“Dobře” usmívá se Daniel, “jde se spát”.

Sladká pusa na dobrou noc a už se můžu potácet domů. Je to mnohem těžší, když mě nikdo nepodpírá. Oknem v patře chodby vidím Daniela. Stále stojí před domem a sleduje mě.

Mávám, on mi to oplácí.

Jsem přede dveřmi. Snažím se narvat klíč do zámku. Na třetí pokus se mi to daří. Poslední pohled na Daniela, posílám vzdušný polibek: “pa”.

Mátožím se rovnou do postele. Prdím na hygienu. Jsem KO. Ještě než se dotknu matrace, spím.

 

….Pavle, kde se tu bereš? Konečně s tebou můžu probrat své pocity. Byla a jsem do tebe blázen. Počítala jsem, o kolik jsem starší. Kolik by ti bylo, až mě bude 18. Kolik bude mě, až tobě bude 18. Pořád jsem vzpomínala na výlety. Pak jsem přestala myslet na minulost. Dokud jsem tě někde nepotkala. Občas jsem tě zahlídla, když jsi byl u rodičů. Jezdím kolem jejich domu do práce. Už jen vidět tvé auto mi způsobuje píchnutí v podbřišku. Takovou moc nade mnou máš. Kdybych tě měla potkat přímo, nebyla bych schopná slova. Jen pomyšlení, že jsi poblíž mě neskutečně ochromuje

Cítím příjemné šimrání v břiše. Nebyla a nejsem schopná se těch pocitů zbavit. I po tolika letech jsou silné. Nechápu to. Nikdy jsme spolu nic neměli. Čím to je? Když jsem tě dnes viděla v tom obchodě, zamávalo to se mnou. Klesl mi tlak a sám jsi viděl, jak to dopadlo. Působíš na mě jako paralizér, ale v dobrém. Jsem do tebe blázen. Zbláznila bych se, kdybys mi znovu sáhl na vlasy. Dotkl se kousku mé kůže. Pavle, také něco cítíš?....

---