Síla minulosti část 4.

Čtrnáct dni parádních rande s Danielem. Sms zpráv, emailů a zamilovaných telefonátů. Daniel je výborný společník. 

Pozval mě na sportovní ples. Dle dostupných informací jde spíš o chlastačku fotbalistů. Prý jsou pokaždé nasátí jak houby. Ožerou se, postupně se vysvlékají ze svršků a na závěr se i pobijou. Sem tam některé dvojice zmizí. Nikdo se po plese raději nebabrá v tom, kdo s kým, co a proč.

Účast na plese je slušná. Sál je nacpaný mladými sportovci. Obleky jim skutečně seknou. Radost pohledět.

Daniel je stále středem pozornosti a já se cítím odložená. Prý také hrával fotbal, takže se s každým druhým čutálistou zdraví. S každým třetím mizí k baru. Když se na mě naposledy z dálky omluvně usmívá, nemá už na sobě kravavatu ani sako. Vypadá dost "zmuchlaně". Vnitřně už zuřím. Když nesedím sama u stolu, tak stojím jak solný sloup u parketu. Jen záleží na tom, kde mě Dan "odloží".

Usrkávám si vztekle colu a mračím se do země.Zmocňuje se mě zvláštní pocit. Rozhlížím se po skotačících sportovcích. Mezi mnoha hlavami vidím jednu, která mi věnuje pozornost. Silně mě bodá v podbřišku. Divoce mi buší srdce. Pavel!  Ve tváři neurčitý výraz. Ani z očí se nedá nic vyčíst. Špikuje mě pohledem. Čím mě pokaždé tak paralizuje? Celá se chvěju, nasucho polykám. Jak to dělá? Začínám panikařit, neboť vzdálenost mezi námi se rychle zmenšuje.

 

Ty vole já zdrhnu...kam?! 

"Ahoj, dáme tanec?" Vůbec jsem si nevšimla, co hrají.

"Proč ne," vzdávám se bez boje. Nedokážu mu odmítnout. V břiše mám jak v mraveništi.

Jak se ke mě tiskne, začínám ztrácet půdu pod nohama. Zmocňuje se mě touha. Ruku mi pokládá těsně nad zadek. Hlavu má přivinutou k mému krku. Plíce mi vypovídají službu. Tiše mi cosi vypráví. Nevnímám ani slovo. Nemůžu se soustředit na nic, než na místa jeho dotyku.

"Půjdeme?"

Divím se "Kam"? Nemám páru, co mi říkal!

"Trochu na vzduch. Daniel sedí vedle u baru. Má dost. Požádal mě, abych tě ohlídal."

Co?!!   "Já nepotřebuju hlídat" ohrazuju se a snažím se vymanit z jeho objetí.

Nepouští se mojí ruky, naopak. Táhne mě k východu, ale ven nejdeme. Vede mě do malého salónku. Světla nerozsvěcí, noříme se do tmy. Dovnitř dopadá pouze světlo od pouliční lampy. Sedá si na židli zády ke stěně. Během vteřiny si mě stahuje na klín. Sedím k němu bokem. Rukou mi hladí záda a opět mě propichuje pohledem. Nevím, co si mám o jeho záhadném pohledu myslet. Jsem z toho rozladěná.

Nic nedělá. Nepřibližuje ke mě svá krásně tvarovaná ústa. Pouze se mi dívá upřeně do očí. Fakt nevím, co po mě chce. Ale je mi to jedno. V hlavě mám vymeteno. Paralizoval mě a já jen čekám, co bude dál. Lapená moucha a pavouk, to sedí.

"Se mnou si nezačínej". 

CO?! Nechápu, proč to říká. Nic nedělám!

"Já..." skáče mi do řeči: "Nesem na žádný romantický kraviny."

Koukám jako puk. Jeho výraz se pořád nemění. 

Ve vteřině mi rukou přitahuje hlavu ke své a zmocňuje se mých úst. Silně a náruživě. Jsem zrušená až na konečcích vlasů. Polibek trvá pět, deset vteřin? Prudce se odtrhává. Palcem mi přejíždí po spodním rtu a vtiskává na něj něžný polibek. To jsem nečekala. Rukou nečekaně zajíždí pod okraj šatů a nabírá si pravé ňadro do ruky. "Ach" uklouzne mi. Vzápětí se hryžu do rtu. Krátce prso laská. Ve vteřině ruku vyndavá a vrací lem podprsenky na své místo.

Bere mě za boky a prudce si stoupá. Stojím na nohou, celá zmatená a rozechvělá. "Jdeme. Musíme najít Dana" zavelí. 

Jsem v šoku. Je normální? Líbá mě, klidně mi hrábne do výstřihu a pak jde hledat mýho kluka??

Drží mě za ruku a táhne za s sebou. Cupitám za ním, až k Danovi. 

Ten je evidentně potěšen naší přítomností "půjdem domů?". Má slušně nakoupeno, ale je přítulný jak medvídek. Cestou mě v taxíku k sobě tiskne. Jeho momentální stav mu nedovoluje vnímat mou mírnou odtažitost. Loučíme se krátkým polibkem. 

"Tak a spát, honem!", odháním ho raději od sebe. "Už jsem taky příšerně unavená. Uvidíme se, pa." Nasedám zpět do taxíku a mířím k sobě domů.

Z hlavy mám úl. Přehrávám si dokola jednotlivé pasáže s Pavlem. Myšlenka na doteky a polibky mě dostává do varu. Nedokážu pochopit, co se přesně stalo.

Potřebuju panáka! Měním směr jízdy. Vystupuju před nonstop barem.

Kontroluju pohledem pár nespavců a dostávám infarkt. Na rohové lavici se bohémsky rozvaluje Pavel. Jsem připravená na okamžitý úprk. Už se nakračuju, když na mě Pavel zamává.

Rozvážně mířím k němu. Při pohledu na jeho rty se mě zmocňuje vzrušení. Ozývají se všechna místa, která poctil svým dotykem. Cestou si u baru říkám o mandlovici. Velkou, ať se rychleji otupím.

Jakmile usedám k Pavlovi, barmanka přináší můj mok. Kopám ho do sebe a užívám si spalující pocit. Snad to přehluší mé vzrušení. Usmívá se, je uvolněný. Zřejmě už dost popil. Snažím se dostat na stejnou úroveň alkoholového opojení. Panáci do mě padají jak němci do krytu. Dotatečná hladinka mi rozvazuje jazyk. Společně vzpomínáme na školní léta, na společné hovory na výletech. Nezmiňuje se o pocitech či náklonnosti ke mně. Tak se raději tématu vyhýbámm, přestože hořím zvědavostí. Cítil ke mě něco?

Osiřeli jsme. Barmanka si něco datluje do mobilu a nevěnuje nám pozornost. Pavel se zvedá a jak se stává jeho zvykem, za ruku mě táhne za sebou. Z dohledu barmanky mě tiskne ke zdi a divoce líbá. Zvíře bez zábran. Není to tak příjemné jako poprvé, ale je na tom něco podmanivého. Je to jiné a silně vzrušující. Rukou mi nepozrovaně nadzvedl šaty. Cítím jeho silný stisk na pravé půlce. Zaplavuje mě nová vlna vzrušení. Ruku posouvá výš, zajíždí pod okraj punčoch a kalhotek.

Chci ho! 

V ruce má můj holý zadek a zkušeně ho hněte. Přerývavě dýcháme. Tiskne se na mě silněji. Je vzrušený! Začínám mu v rukou tát.

Ve vteřině je ruka pryč a rty v dostatečné vzdálenosti od mých. Mohl mi dát facku, to by vyšlo na stejno! Nedokážu zavřít pusu, zírám. 

Důrazně mi šeptá do obličeje: "Říkal jsem, drž se ode mě dál. Nejsem nic pro tebe." 

"A ..." víc ze sebe nevymáčknu. "Mám to rád jinak, nejsem na něžnosti a pusinkování."

Připomíná mi to hod mincí - panna / chce mě / , orel / nechce mě /. Hlava se mi točí. 

 

"Dej mi číslo" nežádá, přikazuje. Zase panna - chce mě?

Váhám, ale jeho pohled má nade mnou moc. Jako smyslů zbavená číslo diktuju. Dál už to nezvládám.  

"Musím, ahoj". Prchám. 

Domů jdu po svých. Potřebuju to rozchodit. V polovině cesty mě prozvání neznámé číslo. Vzápětí pípne sms: "Hezky se vyspi. Pavel."

 

Potřebuju mokrej hadr na hlavu!

---