A život jde dál

  A život jde dál  

   Ten večer jsem nemohla usnout, ještě po půlnoci jsem se převalovala a ne a ne zabrat.

Byl pátek a moje tělo už vykazovalo známky velké únavy. Za poslední čtyři měsíce se pro mě stal z odpoledních návštěv nemocnice každodenní rituál. Pokaždé stejný pohled na malou hlavičku jakoby zářící v bílém prostoru. Zavřená víčka, klid, ticho, jen přístroje jednotvárně a neúnavně pracovaly a dávaly nám najevo, že je  zatím vše beze změn.

    S každým následujícím dnem zoufalejší prosba ke spícímu tělíčku. Prosím, podívej se na mě. Prosím a  už se těším , až si hubeného kluka odvedu domů. Martínku, probuď se, opakuji šeptem . Budou Velikonoce, S tátou natrháte proutky a upletete pomlázky. Se sousedovic Péťou půjdete vyšupat Markétku s Janičkou. A babička se na tebe stále ptá... Prosím, uzdrav se. Každý den stojím bezmocně za sklem a dívám se na malého človíčka, který před pěty lety svým pláčem oznámil svůj příchod na svět a nám rodičům obohatil život  dětským smíchem. Každý den stejný obrázek, pokaždé totožná slova doktorů, žádná změna. Tenkrát jsem si změnu přála. Věřila jsem, že bude k lepšímu. Dnes mě změny děsí.

    V  sobotu ráno zazvonil telefon a slova lékařky ke mně doléhaly jakoby ze sna. Nastala změna. Už si nikdy nepůjdeš se sousedovic Péťou hrát, vyšupat na Velikonoce holky, nedostavíš se k zápisu do školy, ani spolu neprožijeme pubertu a první lásky. Už nikdy. To je ta změna. Byl to náš syn, chlapeček, který i nadále zůstane žít v našich srdcích. Vzpomínky se nezmění.