Stařec a hoře...

 

KAPITOLA  PRVNÍ.

 

 

„Jak náš fotr…“, zatřáslo mi uchem v přítmí tiché kavárny, když jsem zamyšleně prošel kolem překrásné, sedmnáctileté slečny k prázdnému stolku a nešetrně zavadíl o její židli. Zašeptala tu nechutnou větičku kamarádce sedící  naproti, předpokládajíc zřejmě, že jsem ve svých čtyřiceti letech již téměř hluchý…

Obě si mě změřili zdrcujícím pohledem a já hluboce zalitoval, že jsem vůbec vešel…

To pohrdání v jejich očích svědčilo o naprostém přesvědčení, že jim bude sedmnáct věčně a dědek jako já, je už v podstatě mrtev. Připouštím, že mě to lehce znervóznilo, ale přesto jsem se nějak usadil a nezúčastněně se rozhlédl v prostoru.

 Trapnou chviličku zachránila blonďatá servírka, která svižně přitančila a s profesionálně okouzlujícím úsměvem vyměnila popelník a vrátila mi trochu sebejistoty. Objednal jsem si turka a třetinku Plzně, načež jsem se vrátil pohledem k šeptajícím dívkám. Už jsem je, bůh zaplať, vůbec nezajímal. Zrovna probírali nějakého Tobiho, což mohla být stejně tak rocková hvězda, jako kluk z vedlejší ulice. Á…spolužák - jasně, to se dalo čekat.

Počínal jsem k nim cítit jistou averzi. Deset let jsem se motal po Praze a když se teď vrátím do rodného hnízda, první na koho narazím je – tohle.

Na stole přistálo kafe s pivkem, což mě vrátilo do reálu. Zapálil jsem si cigaretu a přitáhl popelník na dosah. Vedle na židli ležely noviny.

„Hrozbou pro Evropu jsou nemoci, způsobené rezistencí mikrobů na antibiotika“, hlásal titulek. Hmm… Hrozbou pro Evropu jsou směšně arogantní puberťáci, řekl bych.

 Srkl jsem si kávy a mocně potáhl s cigára. Naprosto skvělá záležitost! Dým, umocněný slunečním světlem, tvořil spolu s novinami kulisu, kterou jsem miloval. Byl jsem v podstatě původním založením kavárenský intelektuál (čili povaleč), ale osud mě jaksi držel mimo tyto mystické místnosti.  Obrátil jsem noviny na další stranu, ze které na mne hrozil tlustý, upatlaný politik prstem a čímsi vyhrožoval vládě. Ty mi taky vlez na záda, ty darmožroute, zasmál jsem se v duchu a otočil na stranu, kde jsem pod velkou fotkou geniálního kytaristy, našel článek o koncertu Dire Straits v Mnichově. Okamžik jsem o něm zapřemýšlel, ale jakási podivná lhostejnost, která mě už dlouho pronásledovala a bránila mi vracet se k věcem kdysi oblíbeným, nasměrovala můj zrak ke sloupku známého a pokud to mohu říci, velice duchaplného glosátora. Začetl jsem se a s požitkem pokuřoval. Po chvilce jsem skutečně nechtíc, znovu zaslechl rozhovor dívek od vedlejšího stolu: „…no a von jako že teda přijde a že jako – víš co … No a já že radši nejdřív písnu, protože fotr někdy umí prudit a Tobiho úplně nesnáší… “.

„To znám a co mu jako vadí?“

„Ty kráso všechno… Furt řve, že mu ten piersing vyrve z držky, no úplnej magor !.“

   Abych byl upřímný, celkem jsem se u toho bavil. Jako sociologicko-jazykový průzkum to bylo nesmírně poučné. Český jazyk jde sice neodvratně do hajzlu, ale kdo by nechtěl rozumět svým dětem?  Jasně, ta slovíčka jsem znal, ale ke stáru jsem se jich snažil jaksi varovat.

Z tohoto pohledu musím s hanbou přiznat, že naše generace češtinu příliš neobohatila. Dnes se nic neřeší, všechno je hustý, fotr prudí, smažky hulí, socky čumí a všichni dohromady jsou v poho… Tomu slovník naší generace Husákových dětí skutečně nemůže konkurovat!

 

 

 

Připadal jsem si strašně starej. O dva roky mladší, jak Netolice, říkával táta.

Jak jsme na tom byli tenkrát my? Míchal jsem kávu a v duchu se vracel kamsi za mlhu dávno zašlých časů…

Pravda je, že s třicátníkem se dalo v osmnácti ještě celkem roztomile pohovořit a dokonce i nějakým způsobem přátelit, ovšem starej chlap to byl, co si budeme povídat. Mě je dneska čtyřicet, což se v očích holek naproti, rovná věku trilobita. Možná tak zašustit prachama, nebo mít ksicht na titulní straně nějakého plátku. To bych je možná sbalil obě.

Závist, kamaráde, závist… Mladí kluci ty holky můžou mít, kdy si vzpomenou a ty už ne, tak to prostě je! Ozvalo se moje nekompromisní daimonium.

Houby závist! Co jim mám závidět? Telecí léta, uhry a noční poluce? A navíc. Jsem snad nějakej pedofil? Vždyť těm holkám je tak šestnáct – sedmnáct, s bídou. Co bych s nimi dělal?

A co ta dvacítka, co právě přišla? Vysoká, opálená a nádherně rostlá. Myslíš si, ty hňupe, že bys měl šanci?

Proboha, ona jde ke mě...

 „Prosím vás, můžu se posadit?“  Hlas měla ještě sametovější než pleť.

„Jasně“, pronesl jsem svěžím, mladistvým hlasem a trochu narovnal shrbená záda.

„Díky“

Posadila se proti mě a já ucítil její vůni. Nebylo to nic těžkého, ani sladkého, spíš prostě výrazně voněla čistotou, což bylo neuvěřitelně vzrušující.

Okamžik se pohrabala v kabelce a položila na stůl krabičku lehkých Marlborek. Pohodlně se usadila a já nemohl odtrhnout oči z jejích nohou, které si hodila ležérně přes sebe. V minisukni byly smrtícím nástrojem a to měla ještě v záloze výstřih!

„Máte oheň?“, zeptala se roztomile a významně pohlédla na můj ošoupaný zippák.

No jestli to zvládnu, řekl jsem si v duchu a s nejroztomilejším úsměvem, jakého jsem byl schopen, jsem jí nesl oheň k ústům. Celkem to šlo, ruka se nezatřásla.

Vyfoukla dým vysoko nad sebe a dívaje se mi přímo do očí, řekla tiše: „Děkuju“

Sakra, sakra, sakra. Dej si bacha člověče, tohle zavání průserem!

Ale vlastně klid. Tohle je jasná první liga a já jsem ve svých letech, když zavřu obě oči, sotva tak v krajském přeboru. Přece nemůže být tak pitomá, aby na mě něco zkoušela. Už jen na botách pozná, že ten cash tam prostě není, jak říká klasik.

„Ty noviny jsou vaše?“, zeptala se roztomile.

„Klidně si je vezměte“, usmál jsem se, předstíraje naprostou lhostejnost. Což byla moje stará, léty prověřená finta a už jsem ji zas – nechtíc - rozjížděl. Vždycky když jsem chtěl nějakou dostat, byl jsem sice velmi milý chlapík, pokud jsem byl osloven, ale jinak jsem se choval naprosto netečně a přehlížel svou oběť jako krajinu. Pak už stačilo jen všechno nenápadně kočírovat a v pravou chvíli nějak smysluplně zavtipkovat. Úspěšnost této taktiky byla hrubým odhadem téměř devadesáti procentní.

 Je to prosté. Pokud je ve společnosti slečna k mání, kolegové – lovci, vyrazí za kořistí a většinou jdou na to tzv. kohoutí metodou. Prostě si začnou natřásat peří a upozorňují na svou maličkost tak dlouho, až se buď dostaví úspěch (je-li slečna ducha mdlého), nebo se stanou směšnými, (je-li slečna bystřejší). Moje metoda „nevměšování“ funguje pouze na oduševnělá stvoření a povrchní, přiblblá telátka spolehlivě odpuzuje, takže mám výběr rovnou vyfiltrovaný a riziko srážky s debilem je minimalizováno. Během let jsem svou metodu vypiloval k dokonalosti a pokud jsem o ženu stál, zpravidla to klaplo. Jasně, našli se i výjimky, ale ty pouze potvrzovaly pravidlo. Nakonec nikdo není dokonalý, co si budeme povídat.

 

Tady nebylo co očekávat. Na tohle kotě jsem opravdu neměl a ví Bůh, zda bych si na něco takového troufl před léty v plné formě. Listovala novinami a k mému údivu se rovněž zastavila nad Dire Straits. Zašátrala v kabelce a nasadila uzounké brýle.

Auu...! Pokud byla dosud jen sexbombou, pak právě explodovala!

Už si ji prohlížely i telátka od vedle. Ráz, dva, tři a začnou ji drbat. Přesně!

Šuškanda právě začala a obě po očku kontrolovaly, co je na ní ošklivé. Po pravdě -  nebylo toho mnoho. Antická socha v barvě.

Znovu se na mě zadívala a s úsměvem uhnula očima. To už nebylo samo sebou! Má sebedůvěra letěla vzhůru a dostal jsem se tak daleko, že mi jednu chvíli hořely dvě cigarety současně (Naštěstí si toho nevšimla, protože si zrovna objednávala střik a preso. Já si přiobjednal druhou třetinku piva)

    „Já vás znám...“, řekla najednou, když obsluha odešla a já se lehce zakuckal.

 „Tak o tom se myslím, dá s úspěchem pochybovat“, usmál jsem se, pokašlávajíc: „ V televizi jsem ještě ne - byl.“.

„Znám vás z jedný fotky“, prohlásila a poklepávala si lžičkou po rtech. „ Jste tam vyfocenej s mým tátou!“. 

Svět se zřítil! Nic strašnějšího nemohla říct, ale nějak jsem se dokázal zasmát: „Tak to bude omyl, léta jsem tu nebyl a dnes jsem přijel poprvé, snad po deseti  letech“.

„No právě, oba tam máte dlouhý vlasy, což dneska už jaksi není pravda“, uchichtla se. ( Bestie!)

„Táta má v ruce půllitr a vy kytaru. Je to z nějaké tancovačky, nebo co. Řekla bych – podle táty -  před dvaceti lety, nebo tak něco“.

„A jste si jistá? Tehdy chodil s kytarou kde kdo“.

„Jste to vy, to je tutovka“, nedala se odbýt.

„A ctěné jméno pana otce?

„Nejedlý... Tomáš Nejedlý“.

Měl jsem asi dvě vteřiny na to, abych zůstal anonymní, nebo abych přiznal barvu. Anonymně jsem si s ní mohl dál klidně a nezávazně povídat. Přiznáním se okamžitě stanu starým známým jejího táty, což je pozice prachmizerná, ale nakonec jsem se pro ni rozhodl.

„Tom je váš otec?“. Zasmál jsem se. „ Tak mám pocit, že na té fotce jsem s ním opravdu já “.

„Takže se znáte...?“

„Jasně že se známe. Tomáš byl skvělej kámoš a kdybych vám měl vyprávět…“ Mávl jsem rukou a zestárl tím o dalších deset let.

„Jen klidně vyprávějte“, řekla koketně a srkla střik.

„Když to je těžký“, zavrtěl jsem hlavou. „Na některý věci bych musel mít od táty povolení a některý se vyprávět vůbec nedají“

„Nekecej… Ježiš, pardon“, sykla roztomile.

„ V pohodě a jestli to není problém, to tykání by mi vůbec nevadilo“, navrhl jsem odvážně.

„Tak v tom případě já jsem Daniela“, napřáhla ruku jak v americkým filmu.

„Tak v tom případě“, usmál jsem se široce „ já jsem Martin“.

„Moc mně těší. No a jak to tedy bylo s tátou?“

„Seznámili jsme se snad už ve školce a vzpomínám si, že jsme se nejdřív rvali jako koně.           O hračky, o kolotoč, o holky“

„Fakt? Už tenkrát?“, smála se.

„Jasně. Rozbitý hlavy, vyražený prsty, masakr... Až jednou, to už bylo tak někdy ve čtvrté, páté třídě,  jsem šel ze školy a u jídelny řezali Nejedláče dva, nebo tři šesťáci.

„Nejedláče?“, zdvihla obočí.

„Jo, Nejedláče“, zasmál jsem a pokračoval : „Takže. U zdi jídelny ho řezala slušná přesila a já, blbec, jsem samozřejmě přispěchal na pomoc.“

„A zachránil ho“, dodala s pobaveným výrazem.

„Houby,  dostali jsme naloženo oba dva a školník nás dával půl hodiny dohromady. Vypadali jsme hrozně.“

„Ale to zní strašně romanticky!“, vydechla skoro upřímně.

„To je možný, ale nám to tenkrát tak nepřišlo.“

Byl čas si cucnout piva a zapřemýšlet co dál. Byl jsem už úplně v pohodě. Tomášova dcera ztratila veškerý erotický náboj, protože to prostě byla Tomášova dcera a díval jsem se na ni už téměř otcovsky, respektive strýčkovsky. Ovšem pipinky vedle, na které jsem měl pořád pifku, jsem si vychutnával. Věděly kulový o čem se bavíme a já si užíval společnost takové kočky. Skoro se na mě začaly dívat se zájmem. Á, tak ne… Ty pohledy jsou spíš nechápavé. No nic, taky dobře.

„A co bylo dál?“, pokračovala Daniela.

„No, co bylo dál… Školní docházka, první cigárka, který tvůj tatínek kradl tvýmu dědovi, chacha…

„To je super, já si to snad začnu psát“, skočila mi se smíchem do řeči. „A co holky?“

„Ale tak jasně. Platonicky jsme milovali každý tu svou a v kódované řeči jsem já té své – Šárce říkal Y a on své Jitce X, což trvalo, nekecám několik let. Vypadali jsme jak idioti, když jsme se ve škole, na chodbě hádali kdo má tu hezčí. On řval „ix,ix“ a já „ypsilon, ypsilon“, no něco strašnýho… Ale nikdy jsme se nevyjádřili, jen tak jsme kolem nich kroužili jak supy. Já to Šárce řekl, až když jsme byli spoustu let ze školy a to už byla jen taková úsměvná historka na srazu spolužáků. Jestli to Tomáš někdy řekl té své „ix“, to nevím. Jak že se jmenuje maminka?“

„Mamka je Jana, ta to nebude“, smála se.

„Tak je to v pořádku, protože kdyby si vzal Jitku, určitě by machroval, jak to dotáhnul a já bych byl proti němu tákhle malinkej“.

„Musím se ho někdy zeptat, kdo je ta tajemná „ix“, řekla skoro vážně.

„Jenom to ne proboha… Byl bych mrtvej muž“, vyděsil jsem se naoko.

„Vždyť je to strašně dávno“, mávla rukou.

„No právě. On by se za to dneska styděl, toho neznáš“.

„No tak o taťkovi něco vím už skoro dvacet let a ty jsi ho viděl naposled kdy?“ namířila na mě ukazovák.

„No dobře deset, dvanáct let, to je pravda. Sakra to kafe mám úplně studený…“, ušklíbl jsem se.

„Nezdržuju tě nějak?“, zeptala se a už si automaticky brala můj zapalovač.

„Já mám času, že nevím co s ním a ty strašně hulíš. Co na to tatík?“, odbočil jsem.

„Tatík je v poho… Jsem dospělá, samostatná a takovou mě chtěl vždycky mít. A on kouří taky, nemáme si co vyčítat“, vyfoukla a zahrozila pěstičkou, což bylo úžasně roztomilé. „ Ale to jsme od té fotky ještě dost daleko, ne?“

„To jsme. Škola skončila, Já šel na průmku a Tomáš myslím na něco elektrotechnickýho?“

„Jo, slaboproud. Dneska dělá kamerový systémy ve fabrikách, bankách, něco dělal pro město a tak. Docela dobrý.“

„On byl na to šikovnej“, vzpomínal jsem. „Dělal mi moji první krabičku na kytaru. Vypadalo to všelijak, ale rachot to byl jak motorová pila“.

„A tady se dostáváme k té kytaře na fotce?“, zeptala se a odložila brýle, které jaksi zapomněla na nose.

„Ale kdepak. Pokud jsem na té fotce s kytarou, bude to stopro jen španělka z nějaké akce u ohně, protože ohníčkář jsem byl sice vynikající, ale to je tak všechno“, mávl jsem rukou se smíchem. „ A pokud tam máme dlouhý vlasy, bude to tak něco těsně  před vojnou. Jo, to jsme měli slušný plenty. Potom už to nikdy nebylo ono“, pročísl jsem zbytek vlasů na hlavě, což pochopila správně a uchichtla se.

„No táta to už určitě nedohonil, protože naši se brali v devětaosmdesátým a to měl rok po vojně“, dodala.

„Přesně. Vraceli jsme se na podzim osmdesátosm a ten návrat jsme ještě spolu zapíjeli. Já pak šel do Plzně a dost jsem pendloval sem - tam, než jsem se usadil v Praze. Vlastně jsme se fakt od tý doby pořádně neviděli“.

„Jste si mohli alespoň zavolat, ne?“, lehce se pohoršila.

„Jak? Milá zlatá, mobily tenkrát nebyly a táta telefon doma neměl. Jak jsem ho měl shánět?“, usmál jsem se pobaveně.

„Jo vlastně…“, pochopila a zakryla si oči rukou. „To byla hrozná doba“.

„Myslíš kvůli těm mobilům? To byla holčičko zlatá doba, protože, když jsi chtěla s někým mluvit, tak jste zašli na pivo a koukali se při tom jeden na druhýho. Mimochodem, taky se mnohem obtížněji lhalo. Do mobilu to jde dneska skoro samo“, ušklíbl jsem se a srkl piva.

 

 

„Co kdybychom si dali něco na seznámení?“, zasmála se, aby zakryla svou naivitu, co se doby minulé týče.

„Jako panáka?

„No panáááka“, natáhla teatrálně nechápavému.

„Danielo, kde je v tuto chvíli tvůj otec?“, otázal jsem se přísně.

„Můj otec je v tuto chvíli v Budějovicích a fasuje materiál“, rozpažila na celou kavárnu.

„To by šlo“.

„Takže co se pilo v mládí mého otce?“, zůstala v rozpažení.

„Pil se rum, stejně jako se pije dnes“, odvětil jsem, zapalujíc si cigáro.

„Rum?“

„Rum!“

„Čistej?“

„Čistej!“

„Tak to nevím jestli dám“, zasmála se kroutíc hlavou.

„Pokud jsi dcerou Tomáše Novotného, tak to dáš“.

„Žádná kola, nic?“

„Kola ani náhodou!“

„Bože, to pijou jen zedníci“, horšila se.

„Nikoliv, to pijou i lékaři, jak jsem byl mnohokrát svědkem“.

„Tak alespoň nějaký Bacardi“, zaprosila.

„Vyloučeno. Ptala ses, co se pilo za dob mládí tvého otce a tehdy se pil normální tuzemský rum“, smál jsem se.

„Je to hnusný“, krabatila nos.

„Viděla jsi film Noc na Karlštejně?“

„Tak to jsem viděla“, vydechla s nadějí.

„Výborně, tam otec vlasti, Karel čtvrtý, ústy Vlastíka Brodského, blahé paměti, vypráví u stolu o víně z českých vinic, které podával, zhruba takto: „Zprvu trochu trpké zdá se, ale jen na první ochutnání a tak je to se vším v této zemi“. No a tak je to moje milá i s naším rumem. Zprvu trochu hnusný zdá se, ale jen na první ochutnání a potom…“

„Potom rumová vánice, jak říkal táta“, zasmála se už beze strachu. „Když to umíš takhle podat, tak si ho dáme i když zprvu bude jistě pěkně hnusnej“.

„Slečno, prosím vás, přineste nám dva velké rumy“, zachytil jsem kolemjdoucí servírku.

Podívala se na mě, jako bych chtěl přinést svěcenou vodu a odcházejíc zavrtěla hlavou, což jsem stihl zachytit…

„Takže co máš v plánu, po dlouhém čase ve světě?“, vrátila se k realitě, přes dým další cigarety.

„Upřímně řečeno nevím. Možná se mi zastesklo po starejch kamarádech, po domově, čert ví. Možná jen prostě stárnu a podléhám té potřebě rekapitulovat, usmiřovat, odpouštět a doufat v odpuštění. Od každého něco“.

„Doufat v odpuštění?“, pozdvihla obočí. „Cos provedl?“.

„Snad proboha nic strašnýho, ale s věkem se ti vynořují útržky z mládí, který ti kdysi splývaly s koloběhem života a člověk si jich nevšímá, ale jak zestárneš, stanou se jaksi kontrastními a najednou na tebe - jako v textu na monitoru - svítí červeně podtržený a hlásí chybu i když šlo o úplný blbosti. Přesto někomu mohly svým způsobem ublížit a bylo by dobré dostat ten text života do  automatické černě, kde je všechno v pořádku.“

„Takže je z tebe filosof?“, zasmála se.

„V určitém věku se z tebe stane filosof jaksi automaticky, ale to štěstí nemá každej“.

„Štěstí? Co je na tom tak šťastnýho?“

„Máš šanci napravovat věci, pokud to ještě lze. Děkujeme slečno…“, zvedl jsem oči k servírce, která donesla kýžený nápoj.

„Ale napravovat věci je docela vopruz. Hrabání se v minulosti a tak. Já v tom teda žádný štěstí  nevidím“.

„Milá zlatá, pokud máš šanci napravit cokoli z minulosti, je to štěstí tak veliký, že bych dal nevím co, za každou napravenou pitomost. Ale někdy už to nejde a jdeš s tím do hrobu“.

„Ty prosím tě, to už začíná být fakt morbidní. Chystáš se umřít, nebo co?“, rozzlobila se.

„Umíráme v podstatě už od narození, ale dost už o tom. Dostáváme se někam hodně daleko a to sem nepatří“.

„Tak na co se napijeme?“, chopila se Daniela statečně rumu.

„Na tu černou v textu našich životů“, zvedl jsem panáka a rozesmál se.

„Čemu se směješ, vždyť je to krásný“.

„Ale zní to strašně pateticky“, kroutil jsem hlavou s očima v sloup.

„Na tu černou v textu našich životů“, řekla smrtelně vážně a dívala se mi upřeně do očí.

Přiťukli jsme si a do těch všech barev jsme přidali rezavou červeň rumu tuzemského.

„A má člověk šanci napravovat věci z doby prastaré?“, zeptala se opět zcela vážně.

„Nejsou to věci z doby prastaré, to za prvé“, ohradil jsem se. Napřáhla ke mně dlaně, jako že sorry, pardon, omlouvám se. Podezříval jsem ji v tu chvíli, že ještě vstřebává rum a tak jsem pokračoval, nevyžadujíc odpověď.

„Šance je tu vždy, ale jak jsem řekl, nemá každej to štěstí. Znám starce, kteří jsou minulostí zcela nedotčeni a co bylo, to bylo. Ať mi každej vleze na záda a tak dále…  Jenže ti to do automatické černě nedostanou nikdy a minulost se jim s těmi červeně podtrženými písmeny otevře až na smrtelné posteli - v celé své hrůze. Což je jednak hodně nešťastné a hlavně úplně, ale úplně pozdě“.

„Jsi zvláštní člověk, víš o tom?“, řekla najednou.

„Já jsem spíš jen takový smutný rytíř don Quijote de la Mancha a mám trochu problém žít v téhle době. Čím jsem starší, tím víc to cítím“, řekl jsem zastřeně, ale konec věty už jsem celkem bodře vyfrázoval, abych nevypadal tak sklesle.

„Takže depréze, jak říká klasik?“, smála se, ale myslím, že jí to přestávalo bavit.

„Tak depréze asi přímo ne“, naladil jsem zase do humoru. „Ale jímá mě neblahá tucha, že se o mne pokouší taková ta stařecká hoře, kdy bych chtěl obejmout všechny kamarády a všechny holky který jsem kdy znal a chtěl bych od nich slyšet – všechno v pohodě, co jsme si, to jsme si. To by bylo krásný…“, zasnil jsem se naoko.

„Takže si dáme repete?“, cinkla o sebe sklenkami.

„Pokoušíš mě a netušíš, jak rychle se umím chytit“, varoval jsem s prstem vztyčeným.

„Slečno, dáme si to ještě jednou“, prohodila nekompromisně k servírce, která už zareagovala zcela chápavým výrazem. Takže si pěkně zachlastáte miláčkové, pak ji strejdo zatáhneš nahoru na hotel, kde bude kocour v troubě a svátost manželská v hajzlu. No a ráno mi tady budete snídat, jako by se nechumelilo (v tom lepším případě) a budete se tvářit jako že - tatík s dcerou na výletě. Klasika.

Rum byl na stole téměř okamžitě. Vzpomněl jsem si na dvě holky od vedlejšího stolu, které se mi úplně vykouřily z hlavy. Byly už pryč a vůbec netuším, kdy odešly. Byli jsme téměř sami, kromě právě příchozí rodinky a venku se znatelně setmělo. Pole bylo připravené…

Sakra neblbni. Daniela je překrásná ženská, ale je to neprodyšně zaminované pole. Brzdi, kamaráde, brzdi. Zrovna vyprávíš o objímání kamarádů, napravování pitomostí z minulosti a do další bys strčil hlavu. Takže strejdo Martine, drž se pěkně při zemi a ovládej se, krucinál fagot…

„A na co se napijeme teď?“, pozvedla rum do výše očí.

„Teď se napijeme na dobrou noc, já zaplatím a půjdeme“.

„To nemyslíš vážně. Právě se mi přestal rum hnusným zdát“, rozesmála se nahlas.

„No právě. Přece nechceš, abych Tomášovi vysvětloval, že první co jsem na domácí půdě udělal, bylo to, že jsem se zhulákal s jeho dcerou. Ten by mě snad zabil. Kamarád nekamarád“.

„Tak pojď se mnou k nám – to je nápad! A budeme pít svorně pod dohledem mého tatíka až do rána bílého“. Ona byla už opravdu chycená a po jednom rumu!

„V žádném případě! Ty mi tady necháš Tomášovo číslo, půjdeme každý po svých a já mu zítra zavolám. Ohlásím se jako normální člověk a pak se uvidí. Mimochodem, ráno po pitce nikdy není bílé, to je hluboký omyl. Takové ráno má všechny možný barvy, ale nikdy ne bílou, to si pamatuj“.

„Věřím zkušenému“, rozhodila rukama. „Ale asi máš pravdu. Kopneme to tam a půjdeme. Jo a já budu dělat, strašně překvapenou, až se u nás ukážeš. Prostě se neznáme a uvidím tě poprvé v životě, jo? To bude prča. Tak na černou?“, znovu pozdvihla rum.

„Na černou“, řekl jsem poněkud smutně, ale nutno připustit, že s trochou úlevy. Dneska průser neudělám a to je krásné.

 

KONEC PRVNÍ KAPITOLY A AŽ BUDE TROCHU ČASU, ZAS SI K TOMU SEDNU  :-)

 

 

 

 

 

 

---