Bouřka

Silný vítr ohýbal stromy, které mlátily do oken Nové nemocnice. Blesky protínaly oblohu jeden za druhým a příšerně hlasitý zvuk hromu plnil strachem jak nejmladší, tak i nejstarší obyvatele města. A k tomu všemu ten déšť. Déšť, který měnil mělké strouhy u silnice v zákeřné rozvodněné řeky a pomalu stékaly do kanálů v divokých vírech. Jen blázen by se v tuhle chvíli potuloval venku.

"Už tam budeme Mirku!" Zasmál se veselý ženský hlas a vzápětí se zpoza rohu Nové nemocnice vynořila vysmátá dívka s dlouhými blonďatými vlasy, které teď měla úplně mokré od deště. Zdálo se, že jí špatné počasí ani trochu nevadí.

Za ní se vynořil stejně starý mladík, který dívčinu radost z deště ani trochu nesdílel. Na moment se zastavil v jednom z výklenků nemocnice, pod malou stříškou a sundal si brýle, které si rychle čistil od otravných dešťových kapek, které mu čím dál tím více bránily ve výhledu. Bohužel bezúspěšně.

„Nemusíš chodit se mnou." Zopakoval ten večer už si po desáté. Takhle si Mirek sobotní večer ani trochu nepředstavoval. „Aspoň jeden z nás se dnes nemusí nudit."

"Blázníš?" Zasmála se dívka, vzala mu brýle, které si tak důkladně čistil a nasadila si je na nos. "Bude to zábava. Ještě nikdy jsem v nemocnici přes noc nebyla! Bude to jako táborová přespávačka! Můžeme dělat-"

Co můžou dělat se Mirek asi nikdy nedozví. Cítil jak se zvedl vítr. Obraz, který nebyl zaostřený brýlemi mu dodával pocit bezmocnosti a všemu ani nepřispíval hustý déšť. Už dávno věděl co se stalo. Viděl klikatící bílý blesk ještě dříve než doopravdy dopadl a uhodil. „Eleno!“ Zařval, ale bylo už pozdě. Elena se rozsvítila jako Vánoční stromeček a začala klesat k zemi. To všechno Mirek viděl v pár vteřinách. Slyšel hrom, který následoval zabijácký blesk. Rozběhl se ke své přítelkyni a chytil jí za paži. V tu chvíli ucítil ostrou bolest, která mu projela celým tělem. Pak už nic.

 

Probudil se v nezvykle čistě bílé místnosti. Mirek nikdy nevěřil v boha nebo osud. Taky si úplně nebyl jistý, jestli by po smrti putoval zrovna do nebe. Tohle, ale bylo to první, na co pomyslel. Dokonale si pamatoval, co se stalo. Sice by chtěl zapomenout, ale jak se tak stává, čím usilovněji se snažíte na danou věc nemyslet, tím více podrobně se Vám vybavuje. Elena?! Kde je? Prudce se posadil, ale hned ucítil, že to byla chyba. Celé tělo, jakoby si spálil o nějaký opravdu drsný koberec.

A tahle bolest ho vrátila zpátky do reality. Teď už poznal, že se nenachází nikde v nebi, nýbrž v pokoji. Nebyl to jejich vlastní pokoj. Ten Elena před pár měsíci nabarvila na modro, protože se někde dočetla, že modrá v ložnici pomáhá lidem usnout. Mirek nevěřil, že by ho nějaká barva mohla „ukolébat k spánku,“ ale nic jí nevymlouval. Přece jenom vypadala tak šťastná, když s tím nápadem za Mirkem přišla.

Teď jasně poznal, že se jedná o nemocniční pokoj. Jasně, je právě v Nové nemocnici, před kterou se to všechno stalo. Normálně by řekl, že to bylo štěstí, že se něco takového stalo zrovna před nemocnicí, ale víc než na štěstí, teď přemýšlel o tom, jaká to byla smůla. Přece jenom, blesk neuhodí do člověka každý den.

Všude kolem se to hemžilo doktory. Utíkali ze strany na stranu, ale Mirka si vůbec nevšímali. Jejich pozornost upoutal někdo, koho zrovna odněkud přivezly na lůžku s kolečky. Teprve teď si uvědomil, že si neprohlédl škody, které blesk na jeho těle způsobil. Celá kůže byla zarudlá a rozbolavělá. Tam, kudy blesk projel do země mu zanechal vypálenou cestu. Nebylo to zas tak zlé, jak čekal. Přesto ho při pohledu na to přemohla lítost.

Položil se zpět na lůžko, dřív než si ho nějaký z doktorů vůbec stihne všimnout. To poslední, o co by stál, byla hádka s rozzuřeným doktorem. Ne, s tím se už několikrát setkal. Naštěstí jenom zdáli. Jediné, co mohl, bylo čekat, než se ho nějaký z doktorů ujme.

Pozoroval ten shon u druhého lůžka. Jediné, co však viděl byly dlouhé bílé pláště doktorů. Jen na malý moment se rozestoupily a Mirek spatřil osobu, která ležela na vedlejším lůžku. Ihned mu výhled opět zastoupil jeden z doktorů, ale Mirkovi, to co viděl naprosto stačilo. Poznal jí. Elena měla zavřené oči, zdálo se, že se ještě neprobrala. Její krásné blonďaté vlasy, které na ní tak zbožňoval už tam nebyly. Místo nich zíral na zarudlou holou hlavu. Těžko říct, jestli jí ty vlasy ostříhali doktoři, aby zjistili rozsah škod nebo jestli se jí rozpadly na uhel v důsledku dopadu blesku. Její tělo bylo značně více rudé a velká spálenina, ukazujíc dráhu blesk se ještě více větvila. Byl to přímý zásah.

Mirek znovu prudce vstal, tentokrát nedbal na nějakou bolest. Snažil se zachytit něčeho, co by mu dodalo při prudkém pohybu, alespoň trochu stability a nahmátl začátek nočního stolku, který u sebe měla každá z postelí. Pohnul rukou ještě dále po stolku a nahmátl plechový tác. Dokonce ho i spatřil, bohužel v tu chvíli, kdy zrovna padal na zem.

Tác nejspíš položila na stůl nějaká neopatrná sestřička. Nesla na něm sklenici vody, nejspíše pro Mirka. Nebylo pochyb, že až se probudí, bude úplně vyprahlý. A byla to pravda, jenže Mirek neměl na věci jako je žízeň ani čas myslet. Jakmile nahmatal plechový tác, který byl položen opravdu tak nešikovně jak ho nějaká neopatrná sestřička může jenom dát, polovina tácu byla pevně na stolku zatímco druhá volně trčela ve vzduchu, nahmatal zrovna tu část, která visela ve vzduchu. Tác se překlopil a s hlasitým řinčením dopadl na podlahu, ale sklenička prudce vyletěla do vzduchu, všechna voda se vylila a sklenička dopadla s hlasitým třeskotem rozbíjejícího skla na podlahu. Ze všech stran se k němu začali sbíhat doktoři. Velice neopatrná sestřička začala s hlasitými nespokojenými připomínkami uklízet střepy a tvářila se, jako kdyby to vůbec nebyla její vina. „Ne! Počkejte!“ Volal Mirek. „Musíte mě nechat!“

Chtěl jim vysvětit, že ho musí okamžitě pustit. Že musí zachránit svou přítelkyni. Chtěl jim říct, že by si to do smrti neodpustil, kdyby zemřela a on by se jí nepokusil zachránit, jenže to všechno bylo zbytečné a doktoři se tvářili jako by vůbec neslyšeli. „Kéž by se tohle nikdy nestalo!“ Vykřikl.

V tu chvíli ho opět zasáhl blesk. Jenže tohle bylo něco jiného. Tohle bylo spíše příjemné mravenčení. Doktoři ho pustili a pozpátku odpochodovali zpět k lůžku, na kterém ležela Elena. Neopatrná sestřička vracela jednotlivé střepy z tácu tam, kam dopadly a pak i ona pozpátku odpochodovala k doktorům. Pak se k Mirkovu překvapení zvedly i samotné střepy, spojili se ve sklenici, která vyletěla do vzduchu následována plechovým tácem. Přistáli zpět na nočním stolku, přesně tam, kde stáli prve. Doktoři si ho nevšímali. Vypadalo to, že je vůbec nezajímá, co se právě stalo, vlastně je ani nezajímalo, že Mirek právě před chvílí rozbil skleničku, stáli zase u Elenina lůžku, Mirkovi otočení zády a hlasitě mluvily o něčem, čemu Mirek nerozuměl. Před chvílí svou neopatrností rozbil skleničku. Jenže sklenička právě teď stála naprosto neporušená tam, kde by stát měla. Vypadalo to, jako když se vrátí čas.

Mirek miloval všechny komiksové hrdiny od spidermana po supermana a v takových komiksech někdo sem tam nějakou tu super schopnost získá. Například tím, že se dotkne meteoritu, který spadl z tajemného vesmíru. Mohl i on nějakým podobným způsobem získat super schopnost po zásahu bleskem? Ještě včera by ho něco tak neskutečného ani nenapadlo. Jenže to, co se právě před chvílí stalo, mu připadalo až moc skutečné.

Byl jenom jeden způsob jak to zjistil. Natáhl se, tentokrát opatrně, směrem k tácu, popadl skleničku a pak jí nad zemí pustil. Ozval se nepříjemný zvuk roztříštěného skla, od Elenina lůžka vzhlédli doktoři a zjišťovali, co se děje. Dřív než mohli jakkoli zareagovat, Mirek zavřel oči a začal se soustředit. V jednom z komiksů se dočetl, že čím víc se bude soustředit, tím efektivnější jeho moc bude. Opět ucítil blesk, který mu projížděl tělem. Tentokrát to nebylo ani zdaleka tak příjemné, jako prve. Tohle už hraničilo s bolestí. Přesto, když po krátké chvíli opět oči otevřel, stála sklenička zpět na svém místě neporušená.

Napadl ho šílený nápad. S takovou mocí sice nemá na spidermana nebo na supermana, ale může zvrátit všechna špatná rozhodnutí, která v životě udělal! A může zachránit Elenu. Opět pevně zavřel oči a přál si být tam, co včera večer, ještě než mu volali z nemocnice. Bolest, která tentokrát přišla neměla nic společného s příjemným pocitem. Tahle bolest už dokonale napodobila zásah bleskem a Mirkovi vyhrkly do očí slzy. Musel tu bolest, ale vydržet.

Najednou přestala sama. Když otevřel oči, stál opět ve výklenku u nemocnice a držel v ruce brýle. „Ne to ne!“

„Já vím, že neblázníš!“ Zasmál se známý hlas Eleny. Jenom matně si vybavoval, o čem se to v tu chvíli bavily. „Ne, tohle je moc brzo! Musím ještě dál!“ Vyrazil ze sebe a zavřel oči, takže nestihl zahlédnout zmatený výraz na Elenině obličeji.

Nic se nestalo. Když oči otevřel, stále stál pod chabou střechou a Elena si ho starostlivě prohlížela. „Děje se něco?“ Veselý tón z jejího hlasu úplně zmizel. Takhle se její přítel nikdy nechoval. Nedaleko rozsvítil oblohu blesk a ozval se děsivý zvuk hromu. Mirek si uvědomil, že pokud chce něco udělat, musí to udělat rychle. Popadl, Elenu za paži, ale ta se mu lehce vykroutila. „Mirku, co to děláš?“

„Vypadni odtud!“ Zařval Mirek. Neměl čas jí nic vysvětlovat. Jenom on věděl, co přijde. Elena se, ale ani nehnula. Stála na místě a se strachem v očích si Mirka prohlížela. Každou chvíli měl do místa, kde právě jeho druhá polovička stojí, uhodit zabijácký blesk. Mirek se proto rozhodl pro poslední možný plán. Rozběhl se a prudce do své přítelkyně strčil. Elena zavrávorala a následně spadla o několik metrů dál. Mirek teď stál přesně na místě, kde před chvílí Elena. Zahlédl světlo a opět ucítil tu bolest. Tentokrát na ní byl, ale připravený. Uslyšel i hrom, který ihned následoval zabijácký blesk. Potom už nic.

 

„Čas smrti 22:32“ Pronesl vysoký, holohlavý doktor a otráveně si sundal roušku z úst. „Ne!“ Vykřikla Elena na vedlejším lůžku. Prudce vstala z postele a jenom zázrakem nepřevrátila tác se sklenicí vody, který nějaká neopatrná sestřička položila na noční stolek jen z polovičky. „Ne to nemůže být pravda.“ Plešatý doktor jí, ale nedovolil dostat se blíž k zarudlému tělu jejího přítele. Pevně jí chytil za ruce a podíval se jí přímo do očí. „Váš přítel byl hrdina. Jak Vás chytil za ruku, blesk našel jinou cestu k zemi a minul Vaše srdce. Kdyby to neudělal, byla by jste mrtvá vy.“

---