T.

T. byl naprostá smršť. Excentrik. Hovado. Poslouchal Lucii a Rolling Stones, měl plnou hubu symbolů a klišé a byl o dvanáct let starší než já. Průměrně dobře zpíval, nadprůměrně hlasitě křičel. Vyžadoval neustálou pozornost. Chodil ve špinavým a roztrhaným oblečení, měl nehezký ruce s krátkými tupými prsty a širokými nehty. Přece na sebe nějakým zvláštním způsobem dbal. Všechno to otahaný oblečení, co za ním věčně vlálo, strniště, přívěsky, díry - to všechno měl na sobě vždycky proto, že to zrovna mít chtěl. Nikdy si neoblíkal nic náhodně.
Byl všech a nikoho. Všude a nikde. Choval se jak debil a blbě se chechtal, ale všichni ho měli rádi. Taky byl přímočarej. Až moc. Nějakou dobu jsem si myslela, že je dobytek, ale pak jsem zjistila, že je takovej, protože mu nic jinýho nezbejvá. Byl tak průhlednej a křehkej, že ho každej alespoň průměrně sociálně inteligentní člověk v okamžiku přečetl. Musel druhýho sestřelit dřív, než on sestřelil jeho, což by se určitě stalo. Brzo jsem získala schopnost odfiltrovat devadesát procent toho, co vykřikoval a brát si z toho jen ten skutečnej význam. 
"Sundej si kabát, ať jsou vidět kozy." To bylo první, co jsem od něj slyšela. Žádnej pozdrav, představení, nic. Bylo mi čerstvých šestnáct a stála jsem v Hospodě u plnýho stolu natlačená na topení, protože jsem právě přišla a venku strašně mrzlo. V tu dobu jsem za sebou neměla nic než pár panáků Berentzena a ven jsem nosila home made triko Zákaz kouření. Neurazilo mě to, ale nakoplo. Určilo. Jsou okamžiky v mým životě, o kterých vím, že se mi staly, ale jako by mi nepatřily. Tenhle se od tý doby děje každej den, jako by se stal včera. T. mě naučil upřímnosti a přímosti. Takový tý, která hraničí s drzostí. Trénovala jsem na něm, jak říkat věci bez obalu a v nejmíň vhodnou chvíli.
Chvíli jsem ho "milovala". Dlouho jsem ho nenáviděla. O pár let pozdějc jsme pili vodku po lahvích, seděli v Hospodě na stolech, shazovali boty a pokoušeli se řešit podstatný otázky. Jako jestli má život smysl a tak. Uměle vyvolaná křeč. Nešlo to, byly to blbý otázky a pili jsme moc. On k tomu navíc dost fetoval. Měla jsem neurčitou představu, ale nikdy jsem se neptala. Díky tomu byl nevypočitatelnej. Měl sto osobností.  Člověk vedle něho musel bejt pořád ve střehu. Nikdy se nedalo odhadnout, jakou bude mít náladu. Někdy běhal se sekerou po Hospodě a lidi skákali z oken, protože zamknul dveře. Jindy ležel nahej na zemi a koukal do stropu a všichni ho překračovali. Já tam seděla pořád, protože jsem věděla, že je neškodnej. Když už mě to hodně nebavilo, zamkla jsem dveře zvenčí a klíče hodila oknem na podlahu.
Když jsem nevěděla o čem mluvit, brečela jsem. Když nevěděl on, říkal: "Řešíš píčoviny." Týral mě a ubližoval mi, já to věděla a týrat se nechala, protože mi to přišlo jako dobrej nápad. Žila jsem v době temna, neměla jsem nic lepšího na práci a aspoň se něco dělo. Byl moje jediná jistota. Zvrácená. Ale vracela jsem mu to vydatně. A taky mě samozřejmě zajímal. Nešel nijak uchopit a to mě bavilo, zkoušet a hledat, jak z něj vymáčknout aspoň na chvíli tu jeho jedinou opravdovou osobnost. Přišla všehovšudy třikrát a já si pokaždý řekla: "A mám tě, ty hajzle." Nechtěla jsem nic jinýho než bejt s ním, a když to tak bylo, nevěděla jsem, co si s tím počít. Nedalo se to vůbec vydržet. Nezvládala jsem školu, práci, neměla jsem peníze, ale když už se blížil nějakej průser, vždycky to nakonec nějak dopadlo. Přes tejden jsem hibernovala a o víkendu se měnila. Doma jsem ale pořád byla ta hodná a slušná holka. Nikdo nic nevěděl, nikomu jsem nic nevyprávěla. Všechno mi procházelo.
Nechala jsem se dobrovolně přesvědčit, že naše setkání mělo něco společnýho s osudem a držela jsem se toho zuby nehty, protože to bylo jediný, co v tom vztahu nevztahu dávalo smysl. Trucovala jsem a bojovala, nechávala se doprošovat a když se to náhodou někdy obrátilo, šokovalo mě to tak, že jsem se začala doprošovat já. Málo jsme spolu spali. Poprvý dokonce až pět let po tom, co jsme se potkali, a nestálo to ani za to, abych na to vzpomínala. Svítalo, koukala jsem od země z okna a myslela akorát na to, že tam nemám bejt. Nic jsem necejtila. Předtím jsme seděli v úplně prázdným pokoji na dece, na kytaru hráli Lucii a zpívali. Blbější už to fakt bejt nemohlo. Klišé jak prase. Dokonce i v tý chvíli to bylo trapný. Zvláštní bylo, že T. si nestěžoval.  Skoro nikdy jsme se navzájem nedotýkali a když už, tak jsme z toho vynechávali ruce. Vůbec jsme se nelíbali. Mnohem, mnohem víc jsme se dohadovali a uráželi a usmiřovali. Občas jsme na sebe koukali. Párkrát jsme si řekli, že se máme rádi. Vídali jsme se jen po nocích, po svítání jsme se většinou nezdravili.
T. pořád mluvil o lásce. Když měl dobrý období. Když byl kyselej, ničil sebe a vztahy s posledníma lidma, co ho ještě měli rádi tak systematicky, že to hraničilo se sebedestrukcí. Všechny od sebe odehnal a pak si je zase získával zpátky. Cyklicky.  Říkal, že MILUJE. Často to křičel. V Hospodě, na ulici, ze spánku. Během doby, kdy jsme se spolu tahali, si tím MILOVÁNÍM náhodně pořídil několik dětí. Co znamená láska v jeho řeči jsem dlouho nedokázala pochopit. Říkal taky, že pes, kterej štěká, nekouše. Naše přetahování mě málem rozbilo. Byla to závislost, která jediná mě ale občas dostala z otupělosti. Ke konci už jsem na to byla tak zvyklá, že jsem si nedokázala představit, že vůbec někdy byla doba, kdy se to nedělo a taky že by to skončilo. Potkala jsem ho moc brzo a moc pozdě jsem opustila tu myšlenku na osud. Pak jsem se ale jednou odpoledne probudila a došlo mi, že už to takhle dál nepůjde. Měla jsem další hroznou kocovinu a střepy v chodidlech, protože jsme po sobě s T. v noci házeli sklenice a pak jsme po těch střepech bosí chodili a řvali na sebe. Jela jsem ráno autobusem do Prahy přímo z Města a když jsem vstávala, měla jsem bejt ještě ve škole. Dotkli jsme se ještě dvakrát, než jednou k ránu z ničeho nic začal mluvit o tom, že bychom spolu mohli začít žít. Viděla jsem ho o hodinu předtím dřív v okně, když jsem odcházela z Hospody, pozdravila ho a pokračovala domů. Chtěla jsem už jenom spát. Hodně sněžilo, padaly obrovský měkký vločky, po kotníky čerstvýho sněhu, všude kolem bylo dutý ticho a T. mě o sto metrů dál doběhnul a po krátkým nezbytným doprošování mě odvedl k sobě. Pamatuju si, jak mi sahal na hlavu, tahal mě za vlasy a já se na něj zlobila, protože to jednak bolelo a jednak rukou rozpouštěl ty velký vločky, takže jsem byla úplně mokrá. Nechtěla jsem, aby se mě dotýkal. Byl sjetej bůhvíčím, seděl na patách vedle postele a omlouval se mi za všechno, co mi kdy udělal a co si nepamatoval. Nepamatoval si toho hodně, to byla pravda. Vždycky mi bylo celkem jedno, že nebyl jenom můj, navzdory tomu, že jsem ho potřebovala. Byla jsem dokonce ráda. Nesnesla jsem v tý době pocit, že bych s někým byla. Představa pevnějšího svazku zrovna s ním byla tak brutálně, syrově nereálná, tak absurdní, že mě definitivně probrala. Trvalo mi skoro devět let, než mi ho začalo bejt líto. Nebyl to žádnej frajer, jenom byl nešťastnej. Byla jsem na něj tu noc hodně zlá a naposledy jsem mu to vrátila. Pak jsem přestala úplně chodit do Hospody a definitivně se přestěhovala do Prahy.