Výlety do duše.

                                                               Výlety do duše.

 

Snad si to nevyložíš zle, protože tak to vyznít jistě nemá.

Srdce jsou vždy lepší dvě, sama jsou totiž němá..

 

 

 

Každej je člověk, člověk, jenom člověk.

 

Uzlíček citů, a strachů, a snů,a obav, a očekávání.

 

Znáte to když jste rozpolcený a zničený, a rozbitý (na duši), a ještě k tomu máte rýmu a zrovna moc času na přemýšlení. A k tomu jeden velkej prázdnej pokoj kde v kamnech praská tvrdé dřevo, a rozléhá se klavír, taková ta pomalá verze písní Yanna Tierssena, při které vás mrazí až na kost, i přesto že teplo sálá.

Na stole váza plná zvadlých růží, a vy se snažíte přijít na to jak hodně je to zlý,a nebo naopak.

A jestli ten med za to stojí, protože do čaje nic lepšího neni, a je domácí.

 

Do čaje nic lepšího neni, ale stojí to za ty situce plné rajčat, špatně pověšených utěrek, nedokonale uvařených těstovin, a nevhodně zvolených outfitů.

Protože si pak přijdete jako budiž k ničemu. Neschopná.

 

Ale pak si najednou vzpomenete na ty oči, na ten obyčejnej den u rybníka bez bot, a vážky, úsměv, vzrušení, napětí a vůni a je vám nedobře na tý duši kterou jste považovali za rozbitou/mrtvou - rozbíjíte/zabíjíte jí kousek po kousku čím dál víc.

O to hůř se to polyká, protože je tomu 4 roky a pár drobných, kdy ve vás muž dokázal vyvolat alespoň nějaké pocity, cit, a teď tohle. Udělá to, a pak vás k sobě nepustí, ba dokonce nepustíte sami sebe ven - nenecháte se poznat. Ze strachu z ublížení? - křehká duše, nebo už je dávno z gumy?

 

A najednou se ptáte kam to za takovou krátkou dobu zmizelo, jako lusknutím prstů, mávnutím kouzelného proutku. Zmizelo to?

 

Dostali jste vůbec prostor být sami sebou - to je ten kámen úrazu - zřejmě nedostali, protože jste se moc rychle přizpůsobili, a začali se zaobírat a soustředit na chyby na které jste byli upozorněni.

Možná bez důvodu. Protože v nedokonalosti je krása.

Krása. Ta je všude, jen záleží na tom, jak se díváme,  nemyslíte?

 

Rajčata s mozzarelou, ty musí být na plátky tak to vám dojde s úsměvem na tváři, kterej vlastně ani není úsměv ale takovej ten výraz kdy vám to dojde a smíříte se - dojde Vám, že to tak prostě je.

(Protože on by si je na kostky s mozzarelou nikdy nedal, zdálo se že je to téměř prohřešek vůči lidskosti, a že jste si právě vysloužili černej puntík až do konce života, ten co se nikdy nesmaže, zdánlivě nepodstatná věc)

 

Dřevo pořád praská, a ono se to vrací ve vlnách i když na to nechcete myslet protože máte rýmu, a mrzí vás že ty růže nevydrží věčně, a ten klavír, ten klavír.

Věc postavená na pár tónech v moll a vám se svírá hrdlo, oči se klíží ale nemůžete jít spát, protože si nechcete nechat ujít jediný tón, přesně tak slastně zní. Přesně v rytmu srdce, moll.

 

Ona vás ta vlna nakonec smete, až to budete nejmíň čekat, to si pište.

 

 

Každej chce mít někoho kdo v diáři bude mít volno až do konce života, ale ne za každou cenu.

 

 

---