Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seL.
18. 10. 2016
1
0
120
Autor
Lat Exh
Někdy v necelých sedmnácti jsem potkala L. Nepamatuju si přesně kdy a ani kde. Ani jak se to stalo, že jsme začali myslet na to, že bychom se mohli mít rádi. Zato si pamatuju to, že měl v tu dobu holku a tý jsem ho přebrala. Přemejšlela jsem, jestli to bylo opravdu tak jednoduchý, jak mi to utkvělo v hlavě. Asi jo. Seděli jsme v Hospodě na gauči, já mu řekla, ať jde ven. Tam musel zavřít oči a já mu dala obyčejnou pusu na pusu. Jeho holka přitom byla pořád vevnitř. A bylo to. Hned ze začátku jsme se tři tejdny neviděli a tak jsem mu nechala v kamrlíku, kde jsme poprvý seděli na kafi, vzkaz i s telefonním číslem. U fousatýho výčepního, kterej chodil o franckách. Zavolal večer, že byl na montáži a že nevěděl, jak se se mnou spojit. A takhle to pak probíhalo celý roky. Pořád něco nevěděl a pořád se musel něco učit. Všechny vzpomínky na L. jsou takový stejně jednoduchý. Většinou nezabarvený. Popis faktů ze života někoho jinýho.
L. byl můj první oficiální kluk a byli jsme spolu něco přes tři roky. Hrál fotbal. Měl černý kudrnatý vlasy, tmavý trochu šikmý oči a nosil černou bradku. Vypadal jako čert. Stavěl lešení, opálenej byl i v zimě a měl tvrdý předloktí, jak pořád zvedal všechny ty osmičky a šestnáctky a stojky. Taky měl kůži hebkou jak miminko a široký záda. Hezkej chlap to byl a kamarádky mi ho záviděly. Byl starší skoro o osm let. V tý době jsem si vůbec nedovedla představit, jak se cejtí někdo, komu je čtyřiadvacet. Nikdy předtím ani potom jsem žádnej věkovej rozdíl tak nevnímala. Ze začátku to bylo hodně hezký, povídali jsme si, vodili se za ruce a já říkala, že mám "přítele". L. zase pořád říkal, že mě miluje a hned potom vždycky dodával: "Až moc." Hlavně když měl upito. Znělo to trochu zlověstně, ale vůbec jsem nevěděla, jak si to přebrat. Bylo zrovna jaro a pak léto, takže jsme chodili na kafe a na pivo a seděli po nocích na zahrádkách. Všude kolem byl takovej ten hebkej tmavomodrej vzduch, nahoře visely obyčejný žlutý žárovky a pod nima jsme seděli natlačený u jednoho stolu a bylo nás třeba deset, starý, mladý, některý úplný hovada a všichni jsme se měli rádi. Takhle ideální to teda samozřejmě nebylo, ale já to tak viděla. Naši z L. tak nadšení nebyli, protože ho znali, ale zafungovali tehdy rodičovsky naprosto skvěle. Nic mi nevymlouvali, nekázali, nevarovali mě. Znali totiž i mě a věděli, že by nadělali víc škody než užitku. Přijali L. do mýho i jejich života bez výhrad. Od tý doby jsem měla naprostou svobodu. Stačilo říct, v kolik přijdu domů, i kdyby to bylo v sedm ráno. A přijít. Neporušila jsem to nikdy, byla jsem ta hodná holka.
Měla jsem trochu nějaký špatný tušení, přiznávám, tak hloupá jsem zase nebyla. Kdybych věděla, jak to naše vodění za ruce skončí, snažila bych se těch začátečních věcí zapamatovat víc. Takhle mám jen jednu doopravdy hezkou vzpomínku. L. měl hodně starších a starých kamarádů z práce, se kterýma jsme občas jezdili na ryby. Stáli jsme na břehu, tři dospělí chlapi (v mých očích čtyři), L. a já. Venku bylo naprosto dokonalý počasí. Bylo teplo, možná léto, ale tak hezky teplo, nikde nic nepálilo, foukal nevlezlej vítr, podél řeky stály krásný, jasně zelený stromy, kolem tráva, nebe bylo modrý a řeka černá. L. se nahlas smál a rybáři na druhým břehu nadávali. Tam mi bylo moc dobře. Střih. Konec šťastných vzpomínek. Kam se kurva všechno ostatní ztratilo, to fakt nevím.
Nikdy jsem se nedozvěděla, co se dělo předtím, než jsme se s L. potkali. Jednou jsem se ho na to zeptala. Žádná odpověď. Tak jsem se na to vykašlala. Nebylo to pro mě ani důležitý a na L. to bylo moc velký téma, to jsem hned poznala. Nějaký fakta jsem pak z něho během těch tří let spíš náhodou vytáhla. Jeho matka byla feťačka a odešla, když mu bylo šest. S otcem alkoholikem se nepohodnul v šestnácti a zdrhnul z domova. Do Města přijel, protože věděl, že tam má nějaký příbuzný. Ve třiadvaceti ho v noci z nádraží, kam dorazil přímo z nějaký pražský ulice, náhodou sebral jeho bratranec. Mezi tím byla černá díra. Byla asi černá dost, protože na to, jak klukovsky působil, měl L. unavený a matný oči. Toho jsem si ale všimla až pozdějc.
Často pil a stačilo mu málo. Bylo to plíživý. Chodila jsem na střední do Prahy, takže jsme se vídali jen o víkendech. O prázdninách jezdil na montáže. Nebylo nic divnýho na tom, že jsme pátky i soboty courali po hospodách. Nebylo potřeba řešit nic zásadního a pili jsme všichni. Jenže L. se nějak divně měnil. Nevzpomenu si, kdy jsem to přesně začala chápat. Jenom jsem si tak jednou uvědomila, že já už vlastně nepiju. Protože bylo nutný, aby aspoň jeden z nás zůstal střízlivej. To už L. o víkendech prakticky bydlel u našich. Přebírala jsem zodpovědnost za to, aby při našich nočních návratech všechno probíhalo v klidu. Aby se nic nerozbilo, nic nebouchalo. To bylo ještě docela neškodný. Horší bylo, když jsem na něj musela začít dávat pozor i po hospodách. Nepral se, nebyl agresivní, ale když měl opici, sežral každýmu všechno i s navijákem. Byl jak naivní děcko. Začal bejt nedochvilnej, nespolehlivej. Přestal mě objímat, místo toho se na mě věšel. Pak za mnou začali chodit různý lidi, některý jsem ani pořádně neznala a mluvili se mnou s uznáním. Že co je L. se mnou, šlape jak hodinky. To dost dobře nekorespondovalo s tím, jak jsem to v tý době cejtila já. Některý měli opravdovou radost, že nám to spolu tak pěkně jde. Některý byli jenom chytrý. Vesměs to byli ty samý lidi, který jsem potkávala ze začátku našeho vztahu a který mě varovali, že L. není nic pro mě a že se na něj mám vykašlat. Někdy v tu dobu, kdy to bylo všechno navenek tak pozitivní, si mě postupně vzali stranou jeho dva kolegové. Oběma bylo kolem padesáti, oba měli k L. silně otcovskej přístup, vídali ho na rozdíl ode mě každej den a oba mě měli hodně rádi. Říkali znovu to, co jsem slýchala na začátku. Že mám odejít. Zbytek světa byl spokojenej. Začala jsem z toho bejt zmatená. Začala jsem se bát chodit ven. Všichni nás sledovali. Mě soucitně. Občas na mě mluvili. Když už jsme seděli spolu, měla jsem pocit, že bych se měla všem okolo omlouvat, že s tímhle chlapem chci bejt.
L. začal mluvit o budoucnosti. Proč, to pořádně nevím. Možná mu nedocházelo, co se děje. Mnohem spíš to ale byl jeho podvědomej pokus o záchranu sebe sama. Říkal, že si pronajmeme byt v Praze a budeme tam spolu žít. Představovala jsem si byt na Proseku v králíkárně, moc víc jsem toho ještě z Prahy neznala, představovala jsem si, jak tohle žití přesadíme do Prahy a dělalo se mi špatně. Ne z toho, že by se to snad stalo, ale z toho, že jsem věděla, že se to nikdy stát nemůže. Že nemůžu žít s dítětem, který dostane dva tisíce vejplatu měsíčně, za půlku mi koupí velkou plyšovou myš a zbytek propije. Běžel poslední rok našeho vztahu a já už jsem věděla, že má roky dluhy na zdravotním pojištění, který nikdy nesplatí, že neví, jak si zařídit novou občanku, že je alkoholik, že jeho šéf, hnusný kreténský prase, ho má dočista v hrsti, že mu odcházejí kolena a když se napije, přestává v noci dejchat.
Začala jsem pozorovat jeho kolegy, lidi kolem něj. Všichni byli nešťastný, zoufalý, bezprizorní, když viděli policajty, začali utíkat. To mi předtím nedocházelo. Všichni pili a všichni mě měli rádi. Občas mi někdo uvařil guláš i s knedlíkama, někdo mě dovez autem domů. Oslovovali mě zdrobněle a vyprávěli mi, kolik kde mají dětí a o tom, jak bejvali šťastný. Já měla ráda je. Pak se začali ztrácet. Prostě mizeli. Jednou nepřišli do práce a už je nikdo neviděl. Jednoho kluka, statnýho, mírnýho blonďáka, jsem měla obzvlášť v oblibě. Moc nemluvil, ale koukal na mě velkýma modrýma očima a vědoucně pokyvoval hlavou. Měl starost. Jednou ráno roztáhnul ruce a běhal kolem dokola. Byl letadlo. Zcvoknul z chlastu, protože když se vsadil, že vypije sud piva, měl za sebou dvakrát delirium tremens a roky těžký závislosti. Odvezli ho do Havlíčkova Brodu a už ho nevrátili. Obrečela jsem ho. Další se o povodních vsadil, že přeplave řeku pod klášterem. Ožralej. Našli ho až za tři dny. Odcházeli jsme domů deset minut předtím a L. si s ním dával panáka. Jeho bráchu vyhostili, protože tu oba byli nelegálně. L. rázem přišel o dva nejlepší kamarády. Všechno se ještě zhoršilo. Dostávala jsem strach. Strach měli i naši, jednak předpokládám o mě, jednak o L. Oblíbili si ho. Hlavně máma, protože nikdy nikoho nesoudila. Byl podstatná součást naší rodiny. I přes to všechno to totiž byl dobrej člověk. Byl hodnej, pracovitej, kamarádskej. Ke mně se choval jak nejlíp uměl. A vzbuzoval v lidech potřebu se o něj starat. Všichni jsme věděli, že za to vlastně nemůže a všichni jsme si přáli, aby se dal dohromady. Nemohla jsem to vzdát. Měla jsem ho strašně ráda. Byl to přece můj první kluk.
Bylo to pekelný období. Otevřená cesta do průseru. Nešlo to skončit, nešlo to ukočírovat. Nemohla jsem o tom s nikým mluvit. Moji kamarádi ve Městě prožívali nejhezčí období svýho života. Bylo jim šestnáct, sedmnáct, osmnáct. Užívali si, taky popíjeli, taky se vodili za ruce, ale nekomplikovaně. I kdyby chtěli, nevěděli by, co radit. Snažila jsem se aspoň žít svůj druhej život v Praze, navazovat nějaký kontakty se spolužákama. Tam zase nebyl nikdo, kdo by znal L. a já jsem neměla sílu někomu něco vysvětlovat. To už jsem navíc abstinovala a hospod jsem měla plný zuby. Byla jsem za tu slušnou a trochu divnou. Podezřelou. Nikdo mě pořádně neznal. Rodičům jsem tajila, že už druhej rok propadám a že asi neodmaturuju. Ve Městě jsem se starala o alkoholika, hledala mu práci, bydlení, vyhýbala se našim, protože mi bylo trapně. Stala se ze mě pečovatelka. Nesnášela jsem to, ale musela jsem, aby to aspoň nějak fungovalo. Hlídala jsem, kolik toho L. vypije, kolik utratí, kam chodí. Do toho jsem se neustále dohadovala s T., kterej byl v tý době zrovna ve formě a o kterýho jsem zakopávala snad na každým rohu. Když ne, volal. Prosila jsem ho, aby mi dal pokoj, ale zbytečně. Byla jsem věčně nemocná.
Někdy v zimě se to nějak na chvíli zlepšilo. Na pár měsíců. L. nastoupil do fabriky, kde dostával pravidelnou a hlavně celou vejplatu. Pronajal si pokoj u jedný známý, odstěhoval se z ubytovny, dal si po letech aspoň trošku do pořádku vztah s otcem, začal se vídat se ségrou. Pil ale pořád. Tušila jsem, že čím dál tím víc. Byl čím dál tím unavenější a zamlklejší. Jednou ve tři ráno vypil najednou flašku vodky a pak mi oznámil, že má od šesti ranní. Nepamatuju si, že bych ještě někdy cejtila tak strašnou bezmoc jako právě v tu chvíli. Byla jsem bez sebe vzteky. Věděla jsem, že na týhle práci všechno závisí a věděla jsem, že tam v šest určitě nebude. Začal se na mě zase věšet, chtěl mi dát pusu, něco blábolil. Smrděl. Nemohla jsem ho ze sebe setřást a tak jsem ho odstrčila a utekla domů. Řval za mnou, že jsem kurva. Poprvý na mě byl sprostej. Za tři dny jsem se dozvěděla, že jsem mu zlomila dvě žebra.
Jednou po koncertě jsme seděli s partou před Hospodou na kraji chodníku a bavili se o hudbě. To jaro bylo nějak hodně teplý, silnice byla tu noc modrá a vlhká, všude kolem byla spousta unavených lidí, ale celkově to byl hezkej a příjemnej večer. Jenom L. měl upito a ježatou náladu. Měl jí poslední dny často. Z ničeho nic začal mluvit. Zdrbal hudbu, kterou jsme společně poslouchali, věci, co jsme dělali. Nic nevynechal. Všechno dělal jenom kvůli mně. Všechno prej byla lež. Pak se pustil do mě. Najednou jsem byla ten nejhorší člověk na světě. Bylo to fakt surový. Podraz. Všichni seděli, mlčeli a jenom zírali. Já taky. Nezmohla jsem se vůbec na nic. V polovině toho všeho jsem přestala slyšet a začalo mi dunět v hlavě. Koukala jsem na silnici a říkala si, že to nemůže bejt pravda. Dunění zmizelo a zůstalo prázdno. Pocit, kterýho už jsem se nikdy v životě nezbavila. Všechno se vypnulo. Strašně, strašně mi to ublížilo. A věděla jsem, že tohle už nikdy nevydejchám.
Pak to šlo ráz na ráz. L. nasekal ve fabrice áčka a vykopli ho. Vrátil se zpátky k lešení. S tím přišel můj táta, kterej mu tu práci dohodil, já to ani nevěděla. Jenom jsem si všimla, že na mě lidi na ulici už nějakou dobu víc koukají, ve Městě se nic neutajilo. Táta byl rudej vzteky, nadával mu do kreténů a o mně mluvil ve třetí osobě. Měl v práci ostudu. Zamkla jsem se tenkrát v koupelně, kde jsem celej den seděla na zemi a brečela. Naši se báli a prosili mě, ať otevřu. Náš vztah pomalu dojížděl. Netušila jsem vůbec, co dělat. Nedokázala jsem jít za L. a rozejít se s ním. Přece jsem věděla, že to musím udělat. Pořád jsem žila u našich, živili mě, měla jsem jít dál na školu. Nemohla jsem se jim podívat do očí. Scházet se s L. na ubytovně, kde v jednom pokoji spalo šest lidí, to nešlo. Neuvědomovala jsem si, že nemusím mít zodpovědnost i za to, že si nedokázal udržet práci. Brala jsem to, ještě i několik let po tom, jako svoje osobní selhání a nedokázala jsem se smířit s tím, že ho rozchodem pošlu k úplnýmu dnu. Když jsem se o tý možnosti pokusila mluvit s kamarádkou, dostala jsem vynadáno. Měla jsem podle ní mít ohled na to, co moje rozhodnutí udělá se všema těma lidma, co za L. stáli. Řekla mi, že myslím jenom na sebe.
O dva tejdny pozdějc jsme seděli v obýváku a koukali na televizi, když mi L. z ničeho nic oznámil, že se stěhuje zpátky na ubytovnu, protože dluží nájem za tři měsíce. Vůbec se na mě přitom nepodíval. Beze slova jsem odešla vedle, zavřela dveře. Když přišel za chvíli za mnou, řekla jsem mu, ať jde pryč. Tím to skončilo. Neměli jsme žádný věci, který bychom si museli vracet, nic společnýho. Bylo mi devatenáct a měla jsem tejden před maturitou. Nějakým zázrakem jsem jí udělala a pak jsem půl roku spala a brečela. Když jsem přestala, byl ze mě někdo úplně jinej.