Dušičky

Dušičky. Najednou si všichni, jakmile se počasí zachmuřilo vzpomněli na své mrtvé. Hřbitovy ožívají ruchem, průvody živých mezi náhrobky a stovky plápolajících svíček budí dojem hořícího Kartága. Co tu zaplálo? Vědomí smrtelnosti nebo jen každoročně se opakující zvyk? Parky potemněly a ulice ztratily dech. Pojal jsem prostě touhu projít se podzimem a hřbitovy skýtaly nevšední podívanou. Už u brány hřbitova bylo nezvykle rušno. Celé hloučky směřovaly ke kamenným náhrobkům. Co nás dělí i po smrti v životě? Někdo je obtížen rozměrnou mramorovou deskou, jiný vyprchal v rozptylové loučce. Jiní jsou napěchování v urně, na které leží deset kilo zeminy a dalších deset mramorové desky. Někdo si za života dokázal vydělat prachy, které teď zúročil v mramoru, jiný bez vindry sotva budí vzpomínku … Zastavil jsem se u náhrobku, který nezdobila jediná kytka a jediná svíčka právě dohořela … Mizerným písmem na omšelém kameni bylo vytesáno: Jiří Lojek, 4.6.1983 – 29. 1. 2015. Zaujalo mně stejné datum narození, které mám i já. Co se asi stalo, že já tu jsem a on už ne? Možná ho ožralého srazila tatra. Možná tou tatrou bylo jeho okolí. Jistě měl nějaké ženské, známé, kamarády, kam dali své vzpomínky, když ne tady na ten šutr, kde dohořel jediný kahánek? Ne, nebudu se kochat bohatými hroby, když mě bohatí serou za života. Stojím tu a říkám si proč? Tu leží člověk, stár jako já, v podstatě tedy mladý a už zapomenutý … U památníku rudoarmějců jsou namačkané věnce … Hrajeme si na něco i před mrtvými? I kdyby tady ten kluk zemřel náhodou, dal již svým přístupem k životu, smrti šanci. Něco ho za života muselo ztýrat k smrti … neměl by právě tady stát rudoarmějský pomník, jako memento? Už když umíral, musel mít děti. Ženu. Kam se rozkutálely? Jsou děti opečovávaná hračka, která vás odhodí v plnoletosti? Ztlouknout synovi meč, přece není to samé, jako jej zplodit a přece, můžete skončit na stejné hromadě … A ty ženské? Nebyl přece celý život panic! Copak se v životě žen spíš uchytí spermie, než jeden chlap? Možná chtějí, aby se chytaly jen ty spermie … Stojím tu před tím náhrobkem stejně rozeného a přemítám o sobě. Zbude po nás jen to, o co jsme se snažili? Je to záruka toho, že snaha bude splacena? Jsem v životě o tři roky déle,než tenhle můj vrstevník a stejně si nemyslím, že je život směnka, která něco splatí. Ten kluk jistě něco kupoval, pracoval kde jsou vytěžené daně? Na jeho náhrobku je zhaslá svíčka … Doutná … Ten proužek dýmu … kdyby jen tušil … Co když mě a vás čeká to stejné? V tom proužku je každá radost z nové košile, každá hádka s partnerkou, každá křivda. Obešel jsem hroby a z toho nejvíc obloženého jsem ukradl pár věnců, kytek, svíček a položil je na ten prázdný náhrobek. Protože si myslím, že samota, je jediné skutečné šlechtictví člověka.

---