BARVA KARMÍNU

,,Jak smutné hleděti na mrtvého člověka. Na prázdný obal, ležící v tmavé noci na tvrdé dlažbě ulice. Život unikl a zůstala jen ta schránka. Za kým jsi asi tak kvapně pospíchala svými ladnými kroky, v těch nádherných černých lodičkách a v černých pouzdrových šatech? Kdopak tam na Tebe čeká ty poupě uvadlé?" Vysoká mužská postava udělala další krok a sehnula se k ležící dívce. Zkoumavým pohledem přehlížel každý záhyb její tváře, osvětlované pouze měsíčním svitem, prodírajícím se skrze koruny majestátných stromů. Teplý letní vítr pohrával si s pramínky mrtvých vlasů.

"Proč jsi musela jít zrovna tudy? Proč?" Muž se rozplakal. "Proč dnes? Nikdy jsi přeci tudy nechodila?! Proč dnes? Proč zrovna dnes?" Snad znal ji již dlouho muž, který nad ní se skláněl.

Snad měl i důvod vyčítat? Její oči hleděli vzhůru, ale ona již jimi neviděla. Její duše povznesla se nad světské dění. "Proč?" Opakoval stále muž. Zvedl se zpět na vlastní nohy a měsíc ozářil jeho oválnou tvář. Tvář s hustým obočím a smutnýma očima. Stejnou tvář jaká by se ztratila v davu, kdyby nějaý zde byl. Parku však vládl klid a prázdnota. Jen dva, možná, spíše jeden člověk rušil letní noc zde v tomto místě. "Jak jsi pomíjivý živote! Jak pomalu umíš přicházet a rychle se loučíš! TY! TY který s námi si hraješ. Kam tak spěcháš?" Z koutků medových očí muže, znovu stékaly slzy a máčely vousy na tváři. Ve křoví poblíž cosi zaševelilo. Prudce trhl hlavou, aby pohlédl tím směrem. Kočka. Noční tulačka na svém lovu za potravou. Tulačka jež opustila úkryt a stojíce uprostřed cesty dívala se na muže a ležící bezvládné tělo dívky. Snad ani netrval ten okamžik tak dlouho jako to přišlo muži. Jako věčnost. Otočil se zpět a naposledy pohlédl na dívku. "Jak krásná jsi byla. Tak krásná a nevinná. Proč Ty? Proč?!"

Rozbřesk. Ta úchvatná chvíle kdy noc ztrácí vládu nad krajinou a nastupuje nový den. Slunce, skryté ještě kdesi v dálce dává první signály, že již se blíží. První ptáci začínají notovat své písně a ulice měst začínají se plnit míhajícími se, prvními lidmi. Lidmi ve věčném koloběhu práce a povinností. Dívčina krev zasychala na jeho rukou. Na těch rukou, které teď otevírali dveře do skromného bytu a které zouvají jeho boty. "Tatínku, ty máš bebí?" "Ano, maličká." "Tak já ti to pofoukám, aby tě to nebolelo." "Nebolí. Tatínek je velkej chlap." "Já vím velký chlapi nic nebolí že jo?" "Přesně, maličká. Jdi spát!" "Dobrou tatí." "Dobrou. " Teplá voda splachovala zbytky dnešní noci do výlevky umyvadla. "Kdopak Tě asi najde první, maličká? Kdopak Ti zatlačí oči? Odpusť mi, že jsem se stal Tvým vrahem." Pronášel do ztichlé koupelny....

s tím jak zanikala jeho slova měnila se i barva karmínu na stále světlejší barvu čiré vody.