Žádný člověk není jen ostrov

Žádný člověk není jen ostrov

Krátkozraký básník se
zavřenýma očima pozoruje v
dáli zaprodaného spisovatele a
umělkyni mluveného slova.
Na molu v Dublinu, před
hospodou Johna Donneho sešli
se znova,
společně se slovy jim z úst
vychází kouř ze sdílené
cigarety.
Baví se o eurech, co spolu
vydělají,
co spolu mají
a kam je dají
a co s tím vším.
Při uvědomění si, že všechno
pomine,
hledí na vlny a cigaretu hodí za
nimi.
Od moře se vrací pít.
Básník vstává a sleduje je.
Ulice chladné, další déšť
a vítr mluví a zvedá mu kabát,
co zapomněl doma,
i šálu, kterou nikdy neměl, mu
odvál. Je deset hodin večer.
Je deset a žádnej stres, kámo,
dneska pijem, do smrti se
zlijem… Kam se poděli ti dva?
Teď jsem za nimi šel…
Jiná scéna, rozdílný bar
a obskurní bál,
kam rozhodně nikdo žádnou
princeznu nepozval, je jich tu
ale několik. Oddávají se
momentu, s budoucími
výčitkami si všímají, jak se jim
pod rukama zahřívají kachlíky,
o které se na záchodě opírají.
Nejdřív to studí, říká jedna, a
pak to ani nevnímáš. Druhá se
ptá, jak že se jmenoval ten kluk…
Kde jsem se tu vzal?
Rozdílný bar,
každý v ruce sklenku dražší
než její obsah, bizarní drinky
z nevkusného křišťálu v jedné
ruce a v druhé u vchodu
vyfasované dláto.
A všichni tu z poddajného
kamene neurčité barvy tesají
pomník vlastní důležitosti,
všichni se rozhodují, jakou
podobu vloží do svých soch.
Pak z politých a propocených
gaučů mimotělně pozorují
parket, kde se jejich sochy baví
a plně se vyžívají ve svojí
přítomnosti.
Radši bych byl ostrov než
jeden z nich…
Probuzení z odpornosti,
za těchto okolností;
srozumění se s prapůvodní
silou. Ležím na zemi…
Je jedenáct večer.
Přiblíží se ke mně bezejmenná
Polka a podává mi poslední
nápoj této noci.
Jako pro padlého legionáře
místo pateticky krásných růží
sudetský lišejník, co ve smradu
a smogu porostl vyndanou
rakev tvého děda v dávno
opuštěné horské vesničce, tak
pro mě voda, líh a prach.
Nic jiného si ani nezasloužím a
Polka přikyvuje.
Věřím v lidskost a věřím lidstvo,
povídám jí a piju. Ale nechci
být součástí tohohle souostroví
rozdílných vědomí. Bubliny lidství,
co proti všem pravidlům
netvoří jednu souvislou pěnu.
Polská dívka rozumí každému
třetímu slovu.
Bere mě za ruku k sobě domů a
žijeme spolu dva roky.
Říká mi, že mě miluje,
ale každý den je horší a horší.
Láska už je jenom slovo,
kterým pojmenováváme
časovou prodlevu mezi
postelovými scénami z filmů o
lidech, co už si nemají co říct.
Prosí mě, abych zůstal.
I v takto intimním souostroví,
kde občas splýváme v jedno, je
básník sám.
Odchází.
Na cestě zpátky, jejímž cílem
není návrat, nachází šálu,
kterou mu odvál vítr.
Je půlnoc.
Znova se zavřenýma očima
hledí na hvězdy a přichází
empatická vize:
Jsme jenom děti,
do jednoho boží smetí
všichni chceme zpátky do
mámy objetí, ale kde nic tu nic.
Všichni, koho jsme kdy
milovali,
sbalili se a roha vzali
a kdy zase přestaneme být
ostrovy?
Kdy zase přestaneme být
ostrovy?
Jenom samota jsou naše
okovy…
Pouta kovaná v žárech srdcí
pátečních nocí, kdy jsme tak
blízko, ale nemůžeme být dál.
Pouta kovaná ze slov, jejichž
smysl se dávno ztratil.
Chtěl bys blíž.
Chtěl bys cit.
Ale všichni se tu bojí být
opravdoví.
Všichni se tu bojí,
proti citům se zbrojí,
tak se div, že tvoje rány se
nehojí.
Jenže je ještě cesty zpátky?
Vraťme se spolu na předchozí
řádky, kde všichni jsou
sochami sami sebe.
Co když původní jedinci jsou
mrtví, dávno mrtví a zbyly
jenom kamenné náhražky
krásných individualit, které se
bály, v noci se bály tančit samy
se sebou.
Není cesty zpět, protože není
kam se vrátit?
Ve světě, kde se lidé báli býti
ostrovy, a tak se stali
kontinenty, každou chvíli se od
sebe vzdalující, plující na
vrstvě žhavého ega.
Proč?
A kam patříme my dva…

Je jedna ráno. Básník hledí
do chladného dublinského moře a
věnuje tuto báseň dívce
z říčních mol a skály.