vánoční KRYCHLE - dílo č.8: Poslední dopis od Ježíška

"Milé děti, já mám vás tuze rád, ale poslední dobou mě začínáte... „
Ne, takhle by dopis od Ježíška začínat neměl, uvědomil si asi třicetiletý muž s krátkým, značně zanedbaným vousem. Jednak už to někdy někdo použil a on by se mohl dostat do konfliktu s autorskými právy a pak také kvůli tomu, že jako syn Boží by měl jít dětem příkladem. Nenadávat a nestěžovat si i když byl jeho uděl nezáviděníhodný.
Na konci prosince se narodí, rychle zestárne a ve svých tři a třiceti letech na jaře zemře. A vše jenom proto, aby mohl o Velikonocích znovu povstat, jako Fénix z popela, kázat víno a pít vodu. Nebo je to snad obráceně?
Jisté je, že bez něho by nebyly Vánoce a ani Velikonoce. Prostě nic. Je to náš Ježíšek. Hubený, utrápený muž se smutným výrazem v tváři, jehož obrovský psací stůl se prohýbal pod nánosy dopisů od dětí a nezaplacených faktur z loňského roku.
„Dělám to nerad,“ řekl Ježíšek do ticha, „ale letos ty dopisy psát nebudu.“ Vstal od stolu a zahleděl se z okna. Venku nebylo bílo. Jen bláto a louže. Nikde nikdo, jen havrani pátrající po něčem do zobáku.
První z lidí, které toho rána Ježíšek viděl, byl chlapec v čepici Niké, která neměla vůbec žádnou bambuli.
„Stejnak na mně nevěříš, ty spratku mrňavej, tak proč bych ti měl psát dopis?“ zeptal se Ježíšek spíše sám sebe nežli někoho. Možná také proto, že stál v místnosti sám. Všiml si totiž, že chlapec má v rukou tablet, jeden z dárků, který v loni koupil na dluh a který ještě zelenému Alzovi nezaplatil. V tu chvíli popadl Ježíška vztek. Ze stohu faktur vytáhl jednu a prudce ji připlácl na sklo až to se zachvělo. „Tady je! Ještě za ni dlužím, ty mizero!“ řval, ale chlapec ho nevnímal. Byl zahleděný do tabletu, o kterém si i nadále myslel, že ho má od rodičů.
Nikomu nebylo divné, kde se ten desetipalcový krám vzal. Tatínek myslel, že ho koupila maminka, a maminka zase, že tatínek. Jen Ježíšek, tichý samaritán v pozadí ostrouhal mrkvičku.
„Je čas na změnu,“ prohlásil tvrďácky, „ten dopis napíšu, ale jen jeden. Stejný pro všechny děti.“
Sedl si zase ke stolu. Hřbetem pravé ruky na dvakrát smetl na zem všechna překážející lejstra a na čistý list papíru začal psát.
Milé děti,
o loňských Vánocích jsem se zadlužil až na půdu. To víte, ani Ježíšek nemá konto bezedné a zlatou kartu mi otec zabavil.
Dle nejnovějších průzkumů je nezaměstnanost rekordně nízká, tudíž lze předpokládat, že i vaše rodiče chodí do práce a vydělávají si peníze. Ať se tedy předvedou a ukáží co v nich je, jestli to dokáží. Ať ale nepočítají s tím, že jim někdo pomůže. Já v tom byl také sám. Dluhy nikdo neodpustí, ba právě naopak, ještě si k nim něco přidá.
Proto vás nabádám, děti. Buďte skromné. Ty Vaše dopisy totiž nejsou četba na dobrou noc. Míval jsem z nich noční můry.
Například Anička B. z Jedovnice si napsala o motorové kolo za dvacet tisíc. Fajn, krásné přání, alespoň nechce živého velblouda jako Honzík K. z České Bělé, ale Anička zapomněla na to, že její tatínek vydělává šestnáct tisíc hrubého měsíčně a maminka, že je na mateřské dovolené s jejím bráškou. Jestli Anička umí počítat a to by už v šesté třídě měla umět, musí jí být jasné, že víc než na kapra a stromeček rodiče mít nebudou. A já to věčně dotovat nemůžu.
Rozumnější by bylo už si nepsat o nic. Toto je poslední dopis, který zasílám. Od této chvíle jděte rovnou za rodiči a domluvte se s nimi na tom, co jsou ochotni ze svých peněz do vás vrazit. Aťví na čem jsou a nemusí se zadlužovat. Nebo ať se klidně zadluží, co mi je potom, ale pak už jim nepomůže ani můj otec.
No, budu končit. Měl bych toho na srdci sice ještě spoustu ke každému z vás, ale nechci se rozepisovat a už mě bolí i ruka. Proto vám raději popřeji mnoho štěstí. Užijte si svátky a nezlobte.

Váš Ježíšek.

Ježíšek si dopis ještě dvakrát přečetl. Napadalo ho tisíce slov, které by mohl připsat. Také se trošku obával, že jeho poselství nikdo nepochopí, ale nějak mu to bylo fuk a tak dopis s úsměvem předal andělům do kopírovacího centra, kde dopis namnožili a odeslali všem dětem.