Bitva

Pečlivě zamířil a vystřelil. Další útočník padnul. Znovu zamířil, rána a další nepřátelský voják zakolísal. A tak pořád dál. Soustředění mu nedovolovalo zaobírat se ničím jiným. Stál uprostřed věže, všude okolo stříleli jeho spolubojovníci, ale on měl vnímat jenom jedno. Jeho úkolem bylo zabránit, aby se kdokoli dostal přes západní hradbu. A zatím se mu to dařilo bezvadně, ačkoli bylo obránců málo a celá hradba zela prázdnotou, nikdo se k ní ještě ani nedostal. Jenže on vlastně hlídal ještě něco. Nebo spíš někoho. Hlídal západní hradbu a za ní i vojenskou věž. Respektive jednu malou šedou myšku, jednu bláznivě odvážnou bojovnici, která stála pevně na své věži a střílela z ní útočníky. S překvapivě dobrým výsledkem, ale zbytečně velkým rizikem.

Bitva už trvala dlouho a všichni byli velmi unavení. A on pak najednou zjistil, že nemůže v hledáčku své pušky nalézt žádného nepřítele, všichni se stáhli a pro tu chvíli dali pokoj. Celá pevnost si vydechla a opevněním se rozběhli poslové s rozkazy, kdo má zůstat na stráži a počkat na vystřídání na místě a kdo může odejít nechat se ošetřit, najíst a odpočívat. I on pocítil nezměrnou únavu, ale ke své nelibosti zjistil, že ona už na jižní věži není. Zamrzelo ho, že mu unikla, ale bylo mu jasné, že najít ji v celé pevnosti by bylo příliš náročné a tomu se teď rozhodně věnovat nebude. Něco však udělat mohl.

Svižně slezl po žebříku, seběhl dolů z věže a rázným krokem došel k velitelskému štábu. Probojoval se k zaneprázdněnému kapitánovi, který měl na starosti hlášení pro velitele pevnosti a s využitím svých důstojnických frček nahlásil kladné hodnocení na jednu konkrétní osobu, včetně doporučení k lepšímu poučení o krytí během střelby. Ovšem jediné, co mohl uvést, byla pozice jejího umístění na jižní věži. Kapitán pokýval hlavou a udělal si poznámku.

„Předám to, generále.“

„Díky. A její jméno?“

„To nevím, pane, nemám tu jmenný rozpis. Mám ho jít zjistit?“

„Takhle to stačí, kapitáne,“ zavrtěl hlavou a rozloučil se.

Takže odešel s nepořízenou, povzdechl si. Ale teď se potřeboval nutně vyspat, zamířil tedy do své ubikace, natáhl se na pryčnu a okamžitě usnul.

 

Druhý den, další útok. Hned ráno si dovolil několik delších zkoumavých pohledů na jižní věž, takže už věděl, že kromě plavých vlasů má kolem hlavy modrý šátek a i její puška je modrá, velmi neobvyklá. Velení dalo na jeho návrhy a ona tentokrát stála na věži od začátku a ven už tolik nevykukovala. Ovšem byla na jižní hraně, na té odvrácené od jeho věže, takže dnes ji nemohl chránit tak účinně jako včera. Vadilo mu to, přistihl se, že je z toho nervózní. Ale přesnost jeho palby to nijak neovlivnilo, nepřátele kosil stejně neomylně.

K večeru se protivník vybičoval k velmi intenzivnímu útoku a jemu nezbyly myšlenky na nic jiného, než na střelbu do nepřátelských řad, které se jako zpěněné vlny valily stále dopředu a dopředu, mezery po padlých vojácích byly ihned zaplňovány a obránci začínali získávat pocit, že to nikdy neskončí. Jejich řady obcházeli ranhojiči a na místě obvazovali lehké rány, i on byl škrábnut kulkou na rameni a jeho zranění bylo ošetřeno a zavázáno, aby mohl pokračovat v boji. Několikrát dostal rozkaz, aby se dostavil do štábu a nahlásil své postřehy k průběhu bitvy a vždy, když se vrátil na západní věž, jeho pohled ze všeho nejdřív zkontroloval modrý šátek na té jižní. Stále tam byla, stále střílela.

 A pak byl konečně nápor útočníků zlomen, jejich řady prořídly a začaly se stahovat. Pevnost byla pro další den ubráněna. Jeho opět zavolali na velitelství a porada byla tentokrát velmi vzrušená, dost se protáhla. Obránci byli mezitím odvoláni z opevnění, ranění, kterých bylo vážně mnoho, odesláni nebo dopraveni na ošetřovnu a ti zdraví odešli většinou spát. Když se on dostal opět na centrální dvůr, pevnost již byla ztichlá, rychle se halila do večerního šera a jen ošetřovna ještě jasně svítila a běžela na plné obrátky, aby zvládla příliv raněných, kteří odevzdaně stáli nebo polehávali ve frontě a čekali, až na ně přijde řada. Ti, co potřebovali rychlou a neodkladnou péči, již byli ošetřeni a leželi namačkáni na prostých lůžkách v posádkové nemocnici.

Unaveně se vyškrábal na pustou jižní věž a zeptal se na ni hlídky. Odpověď mu rozproudila krev v žilách, uvědomil si, že strachem. Zraněni tady byli všichni, ale konkrétní vojáky si tu nepamatovali, nedokázali říct, kdo jak vážně. Někteří museli být odneseni, ale většina odešla po svých, to byla jediná informace, kterou se mu podařilo získat. Okamžitě setřásl únavu, bleskurychle byl z věže zase na zemi a rázoval si to do nemocnice. Spěšně prošel mezi lehátky a hledal, jestli tam neleží. A ulevilo se mu, protože její šátek, její modrou zbraň a plavou hlavu, kterou si byl jist, že by poznal, tam nikde neobjevil. Dech i tep se mu pomalu zklidňoval a on procházel podél řady lehce zraněných dosud čekajících na ošetření a hledal ji mezi nimi. Ale došel až na konec a ani tam nebyla, zřejmě už se dostala na řadu a nyní je opět beznadějně ztracená v hlubinách pevnosti. Trochu zmateně se loudal zpět k jižní věži, když ho ze zamyšlení vytrhl nezřetelný zvuk z boční uličky vedle jedné budovy skladu. V houstnoucí tmě rozeznal u stěny sedící postavu, která se zhrouceně opírala částečně o zavřené dveře budovy a částečně o do země zapřenou pušku.

„Někdo zraněný?“ otázal se automaticky a vyrazil do uličky. Ale už po dvou krocích ho přímo zaplavil příval zpěněné krve, protože od vojákovy zbraně se odrazil zbloudilý zášleh světla. Jasným modrým odleskem.

„To jsi ty,“ došel k ní a ona k němu pozvedla obličej.

„Já?“ zeptala se nechápavě.

„Hledám tě,“ pokračoval a její zmatení nevnímal.

„Mě?“ další dezorientovaná otázka. Ale z jejího hlasu bylo patrné, že ta stručnost je způsobena i vyčerpáním.

„Ano, tebe. Tvé jméno?“

V tom okamžiku z mraku vykoukl měsíc a jeho bledé světlo ozářilo všechno kolem, samozřejmě včetně jeho vzpřímené postavy nad ní a odhalilo jí detaily jeho uniformy.

„Shannon, pane,“ pokusila se vstát, ale kdyby ji neuchopil za ramena a nepomohl jí, tak by se jí to nepodařilo.

„Bez formalit. Jsi zraněná?“

„Ano, pane,“ teď už jen zašeptala a on to, že nevynechala jeho oslovení, přešel bez poznámky.

„Tak proč jsi tady a ne na ošetřovně?“ zeptal se důrazněji, než si přál, ale na povrch vyplynul jeho zvyk velet. „Když nejsi schopná dojít, někdo tě měl doprovodit. Proč jsi šla sama?“ dodal trochu mírněji.

„Já nešla, někdo mě vedl. Pak museli odejít, řekli, že se pro mě vrátí. Tak čekám. Asi mají něco důležitějšího…“

„Dobře, doprovodím tě já,“ prohlásil věcně a přehodil si její ruku přes rameno. Jenže si očividně vybral špatnou stranu, z jejího hrdla se vydralo krátké bolestné zaúpění, Shannon pustila svou modrou pušku do prachu a omdlela. On ji držel, takže mu zůstala viset na rameni, než zareagoval a jemně ji položil na zem. Rozhalil jí kabát a objevil příčinu jejího neutěšeného stavu, dosud krvácející ránu pod levým ramenem.

„Proboha!“ uniklo mu, když zíral na tu spoustu krve, kterou měla potřísněnou celou levou polovinu hrudi i bok. Okamžitě si uvědomil dobu, která uběhla od ukončení útoku a od chvíle, kdy musela být zraněna. Ke slovu se dostala jeho rozhodnost. Paže protáhl pod jejím tělem a nohami a zvedl ji do náruče. Její hlava se bezvládně zaklonila, ruce se svěsily dolů a v něm úplně zatrnulo. Mockrát už viděl mrtvé vojáky, ale dosud nikdy nedržel takhle zcela ochablé tělo v rukou a najednou si uvědomil tu neúprosnou blízkost smrti. Poklusem vyrazil na ošetřovnu. Pádil podél celé té řady čekajících, co mu síly stačily a nevnímal zvědavé pohledy, kterými ho vyprovázeli. Vepředu nekompromisně vrazil do dveří a už na prahu se dožadoval okamžité péče.

„Místo! Potřebuju volné místo!“

Jeden z ošetřujících lékařů se k němu bez prodlení obrátil, pohledem sledoval jeho ruce a hruď, a zatímco on ji pokládal na volné lůžko u stěny, vyslal do štábu poslíčka se zprávou.

„Generále, vy jste zraněný. Položte se sem, ihned se na vás podívám,“ ukazoval na další lehátko a pokusil se ho k němu dotlačit. Ale on se soustředil na něco jiného a doktorovu snahu nechápal.

„Já ne, to ona. Pomozte jí, okamžitě, doktore.“

„Ale generále, hrozně krvácíte, nejdřív se musím postarat o vás.“

„Ne!“ konečně mu to došlo. „Mně nic není, to všechno je její krev. Rozumíte? Její! Krvácí takovou dobu bez pomoci, jak je to vůbec možné?“ začínal se rozčilovat a zkušený doktor věděl, že s ním teď nemá cenu cokoli řešit.

„Posaďte se, hned jsem u ní.“ Přitom ale pokynul vedle stojící sestřičce a ta na něj začala s klidnou naléhavostí mluvit.

„Ukažte, pane, rozepnu vám kabát a podívám se.“ Skoro si jí nevšímal, soustředil se na doktora, který se skláněl nad Shannon.

„Mně vážně nic není!“ odstrkoval její ruce.

„Jen se podívám. Jestli vám nic není, nechám vás na pokoji.“

„Nemůžu si dovolit jen tak tady nechat krvácet někoho z velení, generále, to by vám mělo být jasné. Nechte sestru, ať vás prohlédne,“ ozval se smířlivě doktor, ale svědomitě se věnoval zraněné dívce.

Vtom se rozrazily dveře a dovnitř se vecpal štábní posel.

„Jdu zjistit vážnost zranění generála Longarma. Generál Lassiter si přeje co nejrychleji zprávu.“

„Sakra, řekni Lassiterovi, že já jsem v pořádku, rozumíš? Nic mi není, vypadni a nech doktora pracovat!“

„Pak by bylo asi nejlepší, abyste tam sám zašel, pane,“ nenechal se poslíček vyvést z rovnováhy.

Nejistě se podíval směrem k jejímu lůžku a doktorovi, který nad ní vyvíjel horečnou činnost.

„Jen běžte, generále, tady jen překážíte,“ řekl, aniž by na něj pohlédl.

„Ale co ona, doktore? Je to vážné?“

„Právě vyndavám kulku, minula všechno důležité. Ale ztratila opravdu hodně krve… uvidíme, jestli to zvládne.“

Pomalu pokýval hlavou a již klidně se obrátil k poslíčkovi. „Dojděte do uličky vedle skladiště u jižní věže, leží tam na zemi její puška. Je modrá, nemůžete se splést. Přineste ji sem, ať má své věci u sebe. Já přijdu později, doktore.“

„Dřív než ráno to nemá cenu. Jděte se vyspat.“

---