Nerušte její sny

Ne, nevstávejte, zůstaňte sedět na svých teplých seslích, a slyšte další z mých řečí:

Když jsem před časem mezi vás vstupoval, nepochyboval jsem, že bude učiněno mnoho pokusů zastavit mě. A tak se také stalo. Ze stáda postupně vyráželi k útoku rohatí jedinci a za strašlivého ryku dotírali. V tom útrpném zvuku rozeznával jsem dobře známá slova, jež vykovali řemeslníci vulgarity, aby si je lid bral k ruce. Jako by někteří lidé ani nemohli začínat svou řeč bez takového primitivního nástroje; není-liž to krásný pohled do prehistorie, mezi huňaté muže s kyji a pazourky v hrubých dlaních?

Ale nezdržujme se u věcí podružných. Vždy se v takové řeči bláznů objeví zrnko inspirace, jemuž jsme dlužni odpověď. Tak tedy, to, co mě zvalo k splnění závazku, byl naposledy vzkaz, kterým mi byl vytýkán „rádoby spravedlivý zápal v boji proti ženám, které si plní svůj sen“. S jakým zápalem to bylo vyřčeno! Je-li spravedlivý, ponechme stranou; o slova na úvěr se teď přít nebudeme. To, co je v té až hrozivě znějící větě zajímavější, je poukaz ke snu. Ženy, které si plní svůj sen.

Tak tedy ženy, které si plní svůj sen. Oním snem je život v říši pravdy a lásky; prostor bez odporu; prostor přijetí všeho a každého; společenství, v němž se jako na titulní straně Strážné věže drží za ruce lidé všech ras a vyznání a tygr se choulí k lani. Namítnete, že taková utopie je legitimní lidská konstanta, vždy si o ní lidé povídali. Jistě, ale ne v umění.

Čemu jsem se tedy postavil v tónu více než laskavém a za co mi bylo opláceno hrubostí? Za malé upozornění, že v literatuře by měl být kýč stavěn na pranýř, a ne oslavován a podlézán.