Tohle se nemělo stát

Tohle se nemělo stát

Tuto podzimní neděli, den odpočinku, jsem spolu s rodiči chtěla strávit na chatě. Ale to jsme ještě nevěděli, že většinu času místo v lehátku prožijeme na cestách.

V neděli ráno nastal v naší domácnosti chaos. Zaspali jsme, ale i přesto jsme se rozhodli, že rychle vyrazíme nakoupit do obchodu a pak hned do naší oázy klidu – na chatu. Jenže hned na parkovišti nastal problém v okamžiku, kdy jsme auto nastartovali. Zjistili jsme, že to minimum benzínu nám nevystačí k dojetí čerpací stanice, natož na chatu. A tak nás čekala návštěva čerpací stanice pěkně po svých s kanystry v rukou.

Po doplnění pohonné hmoty jsme dorazili do obchodního domu a nakoupili vše potřebné. Zdržela nás velká fronta u pokladen, a když na nás přeci jen došla řada, objevil se další problém. S údivem jsme zjistili, že nemáme čím zaplatit. Všechny peníze padly na palivo. S omluvou a naštváním jsme se všech potravin museli vzdát. Ale protože jsme měli už dostatek paliva, vrátili jsme se domů pro peníze a celý proces nákupu, tentokrát i s placením, absolvovali znovu a teď úspěšně.

Vyrazili jsme na naše víkendové sídlo, ale z obvyklé cesty nás odvedly značky, které nás směrovaly na objížďku, kvůli odstraňování popadaných stromů ze včerejšího poryvu větru. Nezbývalo tedy nic jiného, než se nechat vést šipkami vyznačenou trasou. Znamenalo to tedy další zpoždění, ale vidiny odpočinku se nikomu vzdát nechtělo.

Konečně se nám zjevila silueta naší chatky lemovaná zahrádkou a vysokým plotem. U vrátek jsme dobrou půl hodinku hledali klíče – marně. Další cesta do města se stala nevyhnutelnou. Protože jsme přijeli do našeho městského sídla po poledni, dospěli jsme k rozhodnutí, že se naobědváme. Po jídle jsme opět vyrazili objížďkou na chatu a dokonce i s klíči.

Sotva jsme se na chatě ocitli, přiběhla k nám sousedka. Žena ostře řezaných rysů v tváři, ale i chování. Její postarší vzhled jen potvrzoval, že příliš velká zvědavost vede k předběžnému stáří. Ač si tato starší paní ustavičně stěžovala na bolest nohou a různé další neduhy, byla na můj vkus až přespříliš čiperná a akční. Její jazyk, obvykle ostrý jako břitva byl dnes pomazán medem, nýbrž přišla prosit o pomoc s odklízením stromu, který při nenadálém poryvu větru poškodil její plot a vyvrátil i několik planěk z plotu naší chatky. Paradoxem byl fakt, že tato větrná smršť přišla po našem odjezdu pro klíče. Myslím, že kdybychom to bývali věděli, byli bychom už jistě zůstali doma ve městě. I když sousedka poznala, že zrovna nejsme v dobré náladě, snažila se tvářit mile (i když jí to dalo rozhodně hodně práce). Dříve pracovala jako novinářka bulvárních novin, takže jí přetvářka rozhodně nebyla cizí.

Nikdo z nás už neměl chuť na dohady a společnými silami se nám kmen stromu nakonec podařilo odklidit. Poslední plaňky plotů jsme provizorně spravili už za soumraku. Chaty a zahrádky jsme si tedy rozhodně moc neužili. Den se chýlil k večeru.

Sice neodpočinutí, unavení, ale na jednu stranu šťastní, že tento den končí, jsme vyráželi už poněkolikáté na cestu. Ale tentokrát už domů do postelí a za opravdovým klidem. Tedy spíše jsme si to jen mysleli. Jen kdybychom si na jídelním stole v chatě nezapomněli klíče – pro změnu od bytu.