Pampeliščí sklony

báseň o pomíjivosti

PAMPELIŠČÍ SKLONY

 

Dávno kdysi někde kdesi

už jen tiše povzdechne si

zbylo tu, cos nechala

než se zima zeptala

 

Jeden za druhým už odlétá

za sluncem a do léta

vzdychá, sladce odpouští

každé dítě, co ji opouští

 

Sluncem zvolna zapadá

každá píď jí chladně uvadá

podzimu se chystá čas

ukrajuje každé z nás

 

Jako pampeliščí sklony

ke skonu se hrdě kloní

uvolní i poslední

ze svých jemných chmýření

 

Pampeliško, liško pamp

proč se měníš v světle lamp

nezůstáváš, odlétáš

do semínek zakletá

 

Sféra chmýří tvoří tu

její křehkou podstatu

jediné větru zavanutí

ukončí to povzdychnutí

---